Vláda prezidenta Joea Bidena každým svým krokem dokazuje, že slova o potřebě normalizace vztahů s Ruskem míní smrtelně vážně. Jaký to rozdíl oproti dobám Donalda Trumpa, který sice mazal Putinovi med kolem úst, leč jednal s Ruskem neodpustitelně tvrdě. Nyní si Rusko nemůže vynachválit nového prezidenta ve Washingtonu, který to myslí upřímně a klidí se Kremlu z cesty, kdekoli je zapotřebí a Vladimir Putin to jen naznačí.

Biden umožnil dostavbu plynovodu Nord Stream 2 a Putin asi mrtvolně zbledl, když slyšel, jak děsivými sankcemi mu hrozí nedodržení podmínek stanovených zásadovou americkou vládou. Totéž se opakovalo v případě hackerských útoků.

Jenže růž se rychle vrátila do Putinových lící, soudě podle toho, jak promptně hackeři zaútočili znovu.

Zřejmě se Putin naučil dobře číst v Bidenově mimice a pod slupkou přísných slov cítí dobrou společnou chemii. Ruského diktátora nemohl nepotěšit také Bidenův postoj vůči lidovým nepokojům na Kubě, protože stejně tak jako Moskva ani Washington nepřičetl zlou náladu Kubánců komunistické či socialistické diktatuře.

Stejně tak jako Putin i Biden spatřuje příčinu nespokojenosti Kubánců v hospodářských potížích a následcích covidové epidemie.

Pokud bylo zapotřebí dalšího důkazu sílícího přátelství dvou velmocí, pak se nám ho dostalo teď. Ruské ministerstvo obrany s velkým důrazem oznámilo, že ruské protivzdušné síly déle nebudou snášet izraelskou dominanci v syrském nebi.

Nejde jim prý jen o ochranu čistě syrských vojenských zařízení, ale také o bezpečnost základen íránských revolučních gard, jejichž snahu o vytvoření širokého předpolí v těsné blízkosti izraelských hranic Rusko očividně vehementně podporuje.

Ruské možnosti mocně zasáhnout v syrském vzdušném prostoru údajně byly exemplárně demonstrovány během posledního útoku izraelských dronů ve značné strategické hloubce syrského vzdušného prostoru. Izraelci sice tvrdí, že jejich rakety naopak ruskou clonu hravě překonaly, leč pravda, jak víme, bývá první obětí války.

Nezpochybnitelná je jiná okolnost: imperiální Rusko mění svůj relativně benevolentní postoj vůči Izraeli, který byl nejspíše spojen s osobním vlivem bývalého premiéra Benjamina Netanjahua.

Ruská velmoc se svými plány v regionu sází, zdá se, na íránskou rozpínavost a v tom nachází hluboké porozumění u svého zaoceánského partnera. Biden také nesdílí Trumpovu politiku všemožné ostrakizace režimu ajatolláhů a snaží se vrátit Írán do mezinárodního společenství jako jejího důstojného člena.

Každopádně izraelský tisk s odkazem na saúdskoarabské zdroje se široce rozepisuje o tom, že tento neblahý obrat se stal možným teprve po stále častějších kontaktech Putina s Bidenem. Strategičtí partneři se zřejmě dohodli na tom, že íránská teokracie nějakým způsobem lépe vyhovuje jejich představám o správném světě než izraelská demokracie, jediná v regionu.

Inu, pokrok se nedá zastavit.

Autor je publicista