Čím jsem starší, tím mi čas utíká rychleji; už počtrnácté se dovršilo výročí dne, v němž se zase jednou lámaly dějiny. Napsal jsem tenkrát, jak jsem byl té hrůzy plný, článek do tehdejší Annonce, v němž jsem přirovnal sebevražedný útok na newyorské Světové obchodní centrum k napadení Pearl Harboru. Bylo to, jak dnes zjišťuji, kulhavé srovnání. Jizvy po Pearl Harboru se dávno zacelily, ve vztahu Spojených států k Japonsku nezůstala ani stopa zášti či nedůvěry, naopak se z někdejších nepřátel stali příkladní a spolehliví spojenci, ze všeho zůstala jedna stránka v knize dějin, významná, ale už jen připomínkou. Hroutící se mrakodrapy WTC však byly prvním signálem trvalého a stupňujícího se konfliktu, jenž opustiv rámec prostého boje s terorismem přerostl v mezicivilizační zápas, v němž není naděje na brzké, pakli vůbec nějaké ukončení. Po čtrnácti letech lze provést bilanci. Která z tehdejších předpovědí se naplnila, a v čem jsme se mýlili? A proč?

Utěšoval jsem se po odeznění prvního šoku, že jde o čin osamělé party náboženských zběsilců, majících v širší muslimské veřejnosti jen omezenou nebo vůbec žádnou podporu. Hned příští den mě vyvedl z omylu. Záběry rozjásaných davů v Gaze, v Káhiře, Péšaváru a jiných městech islámského Východu, oslavujících ten akt vítězství radostným tancem a rozdáváním cukrovinek... kdepak osamělá parta, kdepak omezená podpora, to vyvřela na povrch celá dlouho skrývaná zášť muslimského světa vůči západní civilizaci. Nebo ani moc neskrývaná, ale nevšímali jsme si jejích projevů, abychom si nenarušili obrázek mezikulturní harmonie.

Dejme tomu; ale čím jsme si to zasloužili? Z jakých historických a jiných příčin to vyplynulo? Inu, z takovýchto: musíme vědět, že muslim má vždy a za všech okolností pravdu. Úplnou, dál už nezměnitelnou, samým Bohem již před stvořením světa danou. Má i jeho příslib konečného poddání všeho světa slovy koránu: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby zvítězilo nad všemi nábožentsvími jinými. Takto vyzbrojen by měl mít i úspěch ve všem svém konání, ale nemá: čehokoli užívá, vše musel převzít od nevěřících, zaostává za nimi, kam se jen podívá... to přece nemůže být samo sebou, jistě je v tom nějaká ďábelská lest západních křižáků, sionistů, nebo těch pekla zplozenců obojích. To vše vyúsťuje do pocitu křivdy, z toho pramení zášť a touha po odplatě, někdy skrytá v hlubinách podvědomí, jindy propukající nenávistnou bojovností, ale vždy přítomná. Je třeba s tím počítat.

V čem jsem se naopak nemýlil, byla předpověď, že v málo dnech se latentní antiamerikanismus, v evropských intelektuálních vrstvách vždy přítomný, projeví úvahami, jak si Američani můžou za svůj malér sami, jak neměli provokovat muslimy svou přezíravostí, a tak všelijak podobně. Taky že ano. V prvním ohromení, při pohledu na těla padající z oken newyorského dvojčete, se karatelé Ameriky ještě drželi zpátky, aby nevypadali jako devianti, o dva dny později však roztočili svůj kolovrátek naplno. Ze zřícenin WTC se ještě kouřilo a už dovozovali, jak Spojené státy dělají všechno špatně a hloupě a nebezpečně, jak například (cituji) odmítají vyvinout nestranné úsilí k vyřešení palestinského konfliktu, takže co zbývá zastáncům spravedlivé věci než se nabourat uneseným ledadlem do nějakých mrakodrapů, že. Kde se antiamerikanismus bere a proč tak houževnatě přetrvává i mezi lidmi majícími své smýšlení za tak velmi objektivní, ba pravicové, je obtížno určit, jako bývá obtížně zdůvodnitelná každá iracionalita.

Nemýlil jsem se ani v předpovědi, že Amerika odpoví na události jedenáctého září jedním nebo více údery proti hnízdům islámského terorismu, k čemuž ostatně nebylo třeba velkých darů věšteckých. Co jsem předpovědět nedokázal, třebaže se to dalo čekat, byl příval rozvášněné kritiky; ještě dnes by intelektuální pes od George W. Bushe kůrku nevzal. Odvetné údery provedli Američané v součinnosti s dalšími spojenci postupně dva: proti radikálně islámskému hnutí talibán v Afghánistánu, a proti iráckému tyranu Saddámu Husajnovi s desetitisíci obětí na... ale dost, nelze říci na svědomí u někoho, kdo žádné nemá. Oba zásahy proběhly rychle a úspěšně, zejména irácká kampaň může sloužit za příklad vojenské profesionality, k níž historie skýtá jen málo srovnání.

Jenže, jenže. Vést léta trvající válku si může dovolit samovládce nepotřebující se ohlížet na nikoho a na nic. Demokratický státník, jemuž neustále šlape na paty nezávislý, někdy až příliš kritický tisk, ji buď musí ukončit včas, než se ve veřejnosti rozhostí únava a posléze odpor, nebo s ní vůbec nezačínat. To se G.W. Bushovi a jeho válečnému štábu nepovedlo. Dopustil se i dalších nepředložeností a mylných odhadů: ve snaze získat pro irácké tažení mezinárodní podporu přivolil k podmínce schválení OSN. Mohl si spočítat, že Valné shromáždění s převahou diktátorských a polodiktátorských režimů, stejně jako Rada bezpečnosti, v níž mělo právo veta Rusko s Čínou, ho nepodpoří, a také nepodpořily. Jinou chybou byla podmínka nalezení zbraní hromadného ničení nebo přinejmenším důkazů jejich existence. I hledaly se chemické, jaderné atd. zbraně, hledaly a hledaly, až na několik neprůkazných stop se však žádné nenašly. Což může znamenat dvojí: buď jich nebylo, nebo je lišák Saddám stačil včas uklidit. Kam asi...nejspíš hned vedle do Sýrie s režimem stejně tyranským a Západu nepřátelským, spřáteleným naopak s SSSR a posléze jeho dědicem, putinským Ruskem. Pouštím se teď na nejistou cestu dohadů, ale nešť: je jistá okolnost, tenkrát v tom rumrejchu jaksi uniknuvší pozornosti, může ale něco znamenat. Když se americké jednotky přiblížily na dohled Bagdádu a diplomaté horempádem opouštěli budovy svých vyslanectví, ruský diplomatický sbor včetně nadpočetného personálu se v něm po dobu bojů zavřel jako v pevnosti. Nevezmeme-li zavděk s vysvětlením, že tam celý ten čas všichni pili čaj a hráli šachy, vtírá se podezření, že cosi ukrývali, zamaskovávali nebo, kdoví, možná i ničili. Cosi, co za žádnou cenu nesmělo vyjít na světlo dne. Dá se jen hádat, co to mohlo být, že stálo za ty tajnosti. Dokumenty spěšného zametení důkazů... snad ano, snad ne. Že něco není dokázáno, neznamená ještě, že toho nebylo.

Tím to ale mohlo skončit. Tyranova moc zlomena, jeho armáda rozprášena – je hodno zdůraznění, že armáda čtyřsettisícová, čtvrtá nejpočetnější na světě. Lze předpokládat, že si ji nedržel jen na přehlídky. Kritikové amerického zásahu mají za to, že kdyby ho válečný zločinec Bush býval nechal na pokoji, seděl by dál ve svém zlatém paláci, semtam nechal vyvraždit některou vesnici chemickými jedy, ale co je nám do nějaké vesnice, že. S čímž by se spokojil a dál neotravoval. Ó přání, matko myšlenky! Už svým spádem do Kuvajtu naznačil Saddám Husajn, kterým směrem se upínají jeho touhy: k ovládnutí Arabského poloostrova s bohatými zdroji ropy, jíž by se takto stal téměř monopolním vlastníkem a mohl diktovat: tomu prodám, tomu neprodám... .

Nicméně, až potud dobře. Následoval však pokus o vytvoření normálního, snad dokonce demokratického státu; nezdařil se a ani se zdařit nemohl. Nevím, lze-li to G.W. Bushovi vyčítat; demokracie je Američanovi věcí tak samozřejmou jako vzduch k dýchání, nedovede si ve svém zaoceánském zátiší představit, že by to někde mohlo chodit jinak. Pokus se táhl přes řadu let, Bushovi spojenci jeden po druhém odpadali, až zůstal sám, odsuzovaný a vysmívaný každým, kdo dvě uši a mezi nimi hubu měl. Mluvilo se o druhém Vietnamu, kdekdo věděl, jak se to mělo udělat líp, nebo ještě spíš, nedělat vůbec nic. Na tom postavil svou volební kampaň jeho následník na stolci presidentském, H.B. Obama: že bude všechno, ale všecičko dělat jinak než ten trouba Bush. Postupně byl okolnostmi donucen dělat jako ten trouba Bush skoro všechno, až na poslední výjimku: za žádnou cenu nezasáhnout do blízkovýchodního blázince pozemními jednotkami. S výsledkem, řekněme to ohleduplně, nevalným. Za nepříliš dávných časů by si s nějakým Islámským státem dokázala krátce a rázně poradit jedna divize námořní pěchoty; president Obama, aby nepoškodil svou pověst mírotvorce, přivolil leda tu a tam bombardovat chaotické hordy IS ze vzduchu, s účinkem málo víc než symbolickým.

Víte, všechno vypadá jinak, dozvídá-li se člověk o vraždění a zkáze jen tak z novin, nebo se týká míst a lidí, jež sám na vlastní oči poznal. Znával jsem, znával Ma ́alulu, středisko syrského křesťanství a poslední místo, kde se dosud hovoří či snad ještě před krátkým časem hovořilo aramejsky, vlastním jazykem Kristovým. I syrské křesťany jsem poznal; je úlevné, že se z určité části stačili zachránit do pohostinné Evropy – i když uvidíme, jak to s tou pohostinností půjde dál – zaniká však s nimi nejstarší křesťanská obec světa, škoda, přeškoda. V úžasu jsem procházel sloupořadími Palmyry, kolem chrámů a lázní, a řval bych vztekem a bezmocí, když mi teď televize ukazuje ten skvost antické architektury zničený, srovnaný buldozery Islámského státu do podoby okolní pouště. Přitom by stačilo tak málo, jeden prapor pozemního vojska s podporou obrněné vozby by si poradil s tlupami fanatiků, pro něž jsou nenahraditelné památky dávných civilizací neislámské, a tudíž hodné zničení. Ale to už se začínám opakovat.

Pomalu, nedůsledně a nerad dospívá Západ k poznání, že orientální myšlení je jiné. Že nestojí o demokracii s jejími zásadami občanské rovnosti a tolerance, nýbrž si žádá autority, již může v poddanské úctě respektovat. Ani nemusí být nijak zvlášť tvrdá či dokonce násilná; stačí, že je nějaká. Povšimněme si ostrovů určité spořádanosti a bezpečí v tom bláznivém konci světa: nepočítáme-li v penězích se koupající a jimi si poslušnost poddaných vykupující ropné státy Arabského poloostrova, jsou to: Maroko, Jordánsko, Omán. Všechno monarchie. Král či sultán, to úplně stačí. Není-li jich nebo byli svrženi nějakou revolucí, o něž není v těch končinách nouze, pak, jakáž pomoc, i diktátor. Bylo obrovskou pošetilostí Západu, že v rozjásanosti nad všelijakými arabskými jary nejenže dopustil svržení tamních autokratů, figur v našem pojetí jistě odpudlivých, nicméně jakýs takýs pořádek udržujících, ale ještě tomu aktivně napomáhal. Ó Alláhu, vrať nám diktátory Mubaraka s Kaddáfím, drž ochrannou ruku nad mizerou Baššárem al-Asadem (přepisuji korektně z arabštiny), ať je jaký je! Měl jsem příležitost poznat diktaturu asadovského klanu zblízka, takže vím, o čem píši: byla krutá, naplněná strachem, svým křečovitým vzýváním Otců národa až směšná, ale co naděláme, nic jiného v tom prostředí na krev znepřátelených sekt a sektiček neplatí, inšalláh.

A prosme našeho křesťanského Pánbíčka, aby nám nějakého G.W. Bushe naděliti ráčil, i když vím, že jsem si touto větou u mnohého ducha spravedlivého rozlil ocet. Zoufale potřebuje Západ po letech měkkýší ústupnosti mít opět v čele člověka rázného v rozhodování, přitom omyly svých předchůdců poučeného. Ne aby zaváděl v těch nám obtížně srozumitelných krajích, u národů a věrouk myšlení a hodnot s našimi neslučitelných demokratické pořádky, nýbrž aby nedovolil jejich ničivým sklonům šířit se dál, až bychom byli nuceni se s nimi utkat ne na pláních mezopotámských, ale na naší vlastní půdě. Nespoléhal bych se příliš na to, že fanatičtí zběsilci činí v islámu jen nepočetnou menšinu; třeba ano, za určitých okolností a netečného přihlížení vlažné většiny se však mohou stát rozhodující silou, jako v té všemi bohy a šajtány prokleté Sýrii. Abych tak pravdu děl, stačily mi snímky zplanýrované Palmyry; nerad bych se dožil podobného pohledu dejme tomu na chrám svatého Víta. Že to snad ne, říkáte? Nevěděl bych proč; je přece také neislámský, a tudíž pro buldozer zralý. A utéct už není kam.

Hannover, 13. září 2015

Psáno pro Nový Polygon