Walter Lippmann, po podstatnou část dvacátého století ten nejvýznamnější americký publicista, se neváhal o politicích vyjadřovat jako o bandě sebou si nejistých, zastrašitelných zbabělců. V knize o odvaze - Profiles of Courage, její údajný autor, tehdejší senátor John F. Kennedy, s ním zásadně nesouhlasil a odkazoval na skutky politické kuráže, k nimž téměř denně dochází v prostorách vrcholného zákonodárného shromáždění. Kniha takové tvrzení dokumentuje na příkladu osmi patriotů, historických postav. Kennedy za své dílo obdržel prestižní Pulitzerovu cenu, vzdor nikdy nevyvrácenému podezření, že z větší, té nejpodstatnější části, autorem byl Ted Sorensen, Kennedyho pravá ruka a též jeho speechwriter v době jeho v Dallasu předčasně uťatého prezidentsví .

Nyní, po uplynutí téměř půl století, Gordon Brown, čerstvý nástupce Tony Blaira v úřadě britského premiéra, se prezentuje knihou Courage: Eight Portraits (Bloomsbury, 2007, s.274) s totožnou tématikou, zabývající se osudem osmi jedinců, z nichž dva dosud žijí. Dietrich Bonhoeffer, Raoul Wallenberg, Martin Luther King, Nelson Mandela, Aung San Suu Kyi, barmská bojovnice za lidská práva, oceněná Nobelovou cenou za mír (která tehdy jen o fous unikla kandidátu Václavu Havlovi).

Recenzenti kriticky zareagovali na autorovo rozhodnutí zařadit mezi oněch osm zářných postav i Roberta Kennedyho, v roce 1968 palestinským fanatikem zavražděného: že Kennedy tehdy usiloval o prezidenství spíš z oportunismu než odvahy. Mně na autorovi spíš vadí, že pominul naprosto všechny, kteří se vyznamenali – či v interepretaci západních pokrokových humanistů provinili - svou opozicí vůči komunismu, oné pohromě dvacátého století s horami následných mrtvol. Tedy žádná zmínka, že kdy byl významný statečný Walesa, Havel, Solženicyn, Sacharov, Šaranský, mnozí další.

Kde končí odvaha a na její místo se vtěsná sebedestruktivní čin, případně i mnohé utrpení způsobující fanatismus? Do jakých škatulek vtěsnat někdejší japonské kamikaze a nynější explozivní islámské fundamentalisty?

V Iráku máme válku a v Bílém domě dosluhujícího George W. Bushe, jemuž nelze upřít kuráž, odvahu a značnou tvrdohlavost, kvůli níž se od něj distancují jeho dřívější podpůrci. J.F. Kennedy ve své (či Sorensenově) knize cituje doporučení bývalého senátora Ashursta z Arizony: „Musíte si zvyknout, že jsou okamžiky, kdy člověk ve veřejném životě je donucen se povýšit nad své principy.“

To zřejmě nemíní dělat můj současný oblíbený senátor John McCain z téže Arizony, někdejší Bushův rival v prezidentských primárkách 2000, které bohužel prohrál. Porovnejme jeho druh odvahy: letec za války ve Vietnamu, byl setřelen, vážně zraněn, mučen v zajetí, které trvalo přes šest roků. Jemu, synovi velícího amerického admirála v Pacifiku, jeho věznitelé nabídli protekční propuštění, které odmítl. Vrátil se teprve s ostatními, do smrti poznamenán. (Například nezvládne zvednout ruku, aby se mohl učesat.) Jeho nynější ambice stát se prezidentem se ale povážlivě zmenšují, pokračuje totiž obhajovat v národě nepopulární kauzu – zvýšenou vojenskou iniciativu v Iráku - s tvrzením, že tam případná porážka by pro něho byla důležitější než vlastní porážka ve volbách. Přesvědčení o správnosti principu mu rovněž ublížilo v obhajobě návrhu nepopulárního imigračního zákona. Dost vzácná to výjimka z pravidla převládacího oportunismu v politickém světě, ochoty se ohnout, přizpůsobit podmínkám toho kterého dne.

(Příklad vytahování kostlivců z dobře utajované skříně: Rok 1987, doba Ronalda Reagana a senátního vyšetřování skandálu Iran-contra, plukovník Oliver North vyslýchán: Senátor Al Gore, posléze Clintonův viceprezident a nynější zachraňovatel planety, ho tehdy zesměšňoval kvůli jeho důrazu na nebezpečí terorismu a na roli Osamy bin Ladina, jehož jméno sarkastický senátor měl potíže vyslovit.

Rovněž není bez zajímavosti informace, že Mohammad Atta, 11.9.2001 se proslavivší v útoku na Manhattan, v roce 1986 vyhodil v Izraeli autobus do povětří, byl chycen a uvězněn. Pozdější dohoda v Oslu v roce 1993 obsahovala závazek Izraele propustit všechny údajné „politické vězně“. Izrael ale odmítl dát svobodu provinilcům, kteří způsobili smrt jeho občanů. Jenže tehdejší prezident Clinton prosadil Attovo propuštění. Dotyčný šťastlivec se pak příslušně revanžoval. O takové záležitosti se ale americká media nemínila zmiňovat. Odvaha se věru prezentuje v mnoha podobách.)

S blížícím se rokem 2008 a jeho prezidenstkými volbami přibývá mediální pozornosti soustředěné na tzv. presidential historians. Jejich významný představitel Michael Beschloss před několika měsíci vydal knihu s názvem Presidential Courage (Simon & Schuster, s. 430), v níž se zabývá devíti osobnostmi, které měly odvahu udělat riskantní, nepopulární rozhodnutí, kdy princip jim byl důležitější než vlastní popularita.

V roce 1864 Abraham Lincoln napsal Emancipační deklaraci na zrušení otroctví, ač byl varován, že iniciativa, tolik nepopulární v jižanských státech, mu zhatí naděje na znovuzvolení. (Strachovala se tehdy i pani Lincolnová, zadlužená výdaji za novou garderobu, kterou si pořizovala právě pro příležitost slavnostní inaugurace, manželovou inciativou tak ohrožené.)

Téměř století poté, v roce 1948, Harry Truman rozhodl uznat existenci státu Izraele, proti silné opozici ve vlastních vládních řadách včetně velevlivného George Marshalla.

Franklin D. Roosevelt obtížně zápolil se snahou prosadit svůj New Deal – „Nový úděl“ důkladných reforem, které vybředly zemi z velké krize třicátých let.

Pramálo populární byla i šlechetná pomoc Velké Británii (lend-lease program, v době před vstupem USA do 2. světové války).

Rovněž J.F. Kennedy původně váhal s podporou demonstrantů za občanská práva v obavě, že tím ztratí podporu jižních států ve volbách 1964, kterých se již ale nedočkal.

Odpoutejme se od amerických břehů směrem k Evropě, kontinentu s příklady kuráže v obtížných podmínkách: Winston Churchill za druhé světové války, Charles de Gaulle ve snaze ukončit válku v Alžíru a zbavit se obtížného koloniálního břemena, Jelcinovy zásluhy při potlačení povstalců v roce 1991.

Přemýšlím o nedávných českých dějinách. Za obrovskou a ovšemže nedoceněnou statečnost salutuji Aloisi Eliášovi a rád si přečtu o jiném salutování.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče