Mám na svém Twitteru odkaz na saúdský postoj k pokusu o puč v Turecku. Rijád těší, že akce proti Erdoganovi nevyšla. Týž Rijád podpořil Sisiho „puč“ proti Mursímu.

Byl to ale v 2013 v Egyptě opravdu puč? Myslí si to Erdogan a všichni, kdo chovají sympatie k Muslimskému bratrstvu. Ti, kdo vnímají Bratrstvo jako hrozbu (například Saúdská Arábie nebo Emiráty) chápou události z 30. června 2013 jinak. Jako lidovou revoluci, kterou podpořila armáda a tím vyřešila vnitropolitickou krizi. Mursí byl sice demokraticky zvolen, ale to za dané situace nebylo podstatné.

Stane-li se demokraticky zvolený politik, a to už je obecná poznámka, hrozbou pro demokracii, potažmo pro občany či pro stát, je zapotřebí konat. Obvykle jediný, kdo má prostředky k tomu, aby konal a vynutil si respekt, jsou ozbrojené síly.

Kdo ale rozhodne, kdy takový politik (režim) představuje hrozbu? To je na celé věci to nejsložitější. Liší se to případ od případu. Každý puč je nutné posuzovat individuálně. Především ale: ne každý puč si zaslouží negativní hodnocení. Sesadí-li v nějaké jihoamerické zemi armáda zkorumpovanou vládu a zavede v zemi pořádek, je to všemi rozumně uvažujícími lidmi hodnoceno jako puč, který si zaslouží podporu. Stejnou podporu si zasloužil také Sisiho „puč“ v Egyptě 2013.

Důležité jsou motivy a ambice pučistů. Pinochet zasáhl v Chile v roce 1973 proti demokraticky zvolenému prezidentovi Allendemu, jehož režim hnal zemi do krize a občanské války. Zasloužil si proto a měl moji podporu. Sisi zasáhl o čtyřicet let později v Egyptě z podobného důvodu: režim islamisty Mursího hnal zemi do krize a vyvolal lidovou revoluci. Proto si také Sisi zasloužil a má moji podporu. (Byť Pinocheta i Sisiho za excesy jejich režimů jako demokrat kritizuji.)

Jak patrno, nejsem apriori proti každému puči, byť vedenému proti vládci vyšlému z demokratických voleb. (Koneckonců demokraticky vyšli z voleb v Německu 1933 jako vítězové nacisté v čele s Hitlerem.) Demokracii nelze omezit na způsob výběru vládců; demokracie je něco víc – způsob života, politická kultura, respekt k civilizačním hodnotám, úcta ke svobodě, respekt k jinak smýšlejícím a k menšinám. Neplatí-li to, je puč cosi jako nutné zlo.

Nechci hodnotit protierdoganovské pučisty v Turecku - nemám o nich dostatek informací. Snad jen tolik, že svoji akci z „technického“ hlediska zpackali. Ovšem tak to bývá: organizovat puč je vždy obrovské riziko. Je-li úspěšný, získám vládu a moc. Není-li, skončím v lepším případě na dlouhá léta v žaláři, když ne rovnou před popravčí četou.

Jisté je jedno. Nevyzpytatelný Erdogan, který má sklony k autoritářství, dvojímu metru (v duchu hesla co je dovoleno Jovovi ...) a hysterii (případ Mavi Marmara 2010) dostal do ruky silný klacek a kdyby sundal sako, téměř bych se vsadil, že bychom spatřili narůstající křídla. Nic nepotřeboval víc než neúspěšný pokus o své sesazení, neúspěšný puč. Teď je na koni – a to je přesně to, co nepotřebuje turecká demokracie. Dostávala-li za Erdogana „kapky“, bude ještě hůř. A to může být neblahé nejen pro Turecko.

Na druhou stranu by si ale měl turecký prezident uvědomit, že má problém. Velký problém. Protože povstane-li proti mně část armády, mám prostě problém. Je ale Erdogan vůbec schopen sebereflexe?

A konečně. Erdoganovy kroky po puči – a nejen vůči pučistům – budou klíčové i s ohledem na jeho aspiraci vstoupit do EU. (Ta sice není v nejlepší kondici, ale stále je o ni zájem, byť tam, kde z toho máme mnozí špatné spaní.) A je dost dobře možné, že nebude-li turecký vůdce jako vítěz patřičně velkorysý, může se s EU rozloučit nadobro. Stačí, aby v parlamentu protlačil trest smrti.