Prožráno jest aneb Trpké probuzení dlužníkovo

"Situace v Itálii není vážná, pouze beznadějná. Vládnutí není obtížné, toliko zbytečné."

Slova tato nepronesl, jak by se mohlo zdát, žádný z politiků současné Itálie, nýbrž jistý Benito Mussolini za dlouhých let své diktátorské kariéry. Z čehož lze odvodit útěšné nebo naopak znepokojivé – jak pro koho – zjištění, že se toho v oné drobet střelené zemi navzdory všem kotrmelcům dějin tak moc nezměnilo. Ostatně nejen v ní. Opět bouří dějiny, opět se zdá, že už nic nebude jak bývalo, znovu trčí svět uprostřed krize, s níž si nevědí rady nejučenější ekonomové, opět zjišťují politické hlavy od Washingtonu po Berlín, že jejich vládnutí není obtížné, toliko zbytečné. Stranou toho divadla stojí pouze ti, jimž bohaté zdroje ropy a jiných darů božích dovolují žádných krizí nedbat, jakož i tací, zárukou jejichž bezkonkurenčnosti jsou armády nuzáků pracujících za mzdu méně než žebráckou. Než, také jako vždy, dojde i na ně, jelikož nelze v tomto globálně propojeném světě, aby jeden bezohledně těžil z potíží druhých a neuvízl v nich nakonec sám. A pardon, abych nezapomněl ani na jistý ostrůvek blaženství uprostřed té vřavy, jehož politikové, nemalá část cechu novinářského i lid obecný se okolní nejistotě zvesela pošklebují, rozdávajíce nalevo napravo moudré rady a veselíce se, že na jejich slova došlo. Což se obzvlášť dobře poslouchá ze země, jež se už tolikrát u velikém sebevědomí dávala celému světu za příklad, aby hned vzápětí následoval trpký pád do mnohem šerednější reality.

Vážený čtenář bezpochyby uhodl, že jsem psal předchozí věty na adresu své staré vlasti a líbí se mu to nevelmi, nu, omlovám se. Já jen že jsem se před pár dny vrátil ze země otců svých s velkou kupou novin v ranci a dost jsem se nad nimi nazlobil. Ne kvůli kritice evropského společenství a evropské měny, tu bych zčásti sdílel také; spíš mě štve ten nepřeslechnutelně jízlivý, škodolibý až vítězoslavný tón, jako by páni žurnalisté nemohli samou radostí dospat v očekávání dne. kdy se Evropská unie rozpadne v prach a popel a euro klesne pod úroveň zimbabwského šilinku. Jeden z článků zvěstoval s náramným gustem zánik obojí té ničemnosti, než se rok s rokem sejde; i vystřihl jsem si jej a založil. Nemýlím-li se příliš, než se rok s rokem sejde, bude tomu jako vždy: čas nepotvrdí věštby ani pesimistické, ani optimistické, nýbrž cosi třetího a nečekaného, na co bude veškerý stav politický i novinářský zírat stejně vyjeveně jako já sám. Ale to jen tak zkraje.

Jiné bouře lomcují světem: kdekdo metá rozhořčené výtky v tvář zlořečeným bankéřům, co celou tu šlamastyku zavinili, davy rozlícené mládeže obléhají Wall Street i jiná sidla nenáviděného kapitalismu, nejoblíbenějšího to fackovacího panáka těchto dnů… nešturmujete náhodou, mládenci a panny, hradbu nepravé tvrze? Není zde jakýsi příčinný řetězec, jehož jsou ti bídní bankéři až posledním článkem? Banky půjčují, takové je jejich poslání; a to za podmínek, jež každý může přijmout nebo nechat být, násilím bankéři nikoho do svých ústavů netahají. Byly to spíš naše spanilomyslné vlády, kdo do nich dveřmi okny lezl a navypůjčovaných miliard se nasytit nemohl; ale ani ony by si nepočínaly jako rozmařilá kurtizána, kdyby v tom neviděly vhodný způsob, jak udržet v rukou otěže moci. Ten, kdo po nich rozhazování miliard na účet příštích pokolení vyžadoval a jejich nezodpovědnost voličskými hlasy odměňoval, to jsme byli my. My občané, my, první článek příčinného řetězu. A ne-li všichni – jsou i lidé prozíraví, jimž se při pohledu na bezhlavé zadlužování ježí chlupy na hřbetě – tedy z rozhodující části. Modré z nebe nabízely voličům všechny partaje bez rozdílu; vítězila ta, která přišla s nebem nejmodřejším, prožíráním budoucnosti nejlehkomyslnějším. Nyní… prožráno jest. Na rohu jedné z historických budov německého města Goslaru lze zříti figurku panáčka, jemuž padají od prdelky zlaté mince; poselství toho symbolu, bylo mi sděleno, je toto: dlužník musí své dluhy splácet, i kdyby měl peníze… Naši středověcí předkové tedy souvislost mezi dluhů děláním a jejich, ouvej, ouvej, splácením znali. My ne? Věřili jsme, že veselé debužírování za vypůjčené prachy bude fungovat navěky? Jestli nevěřili, čemu se teď ale divíme, komu co za vinu klademe? Proč se už dřív nerozlehl pobouřený křik – nechte hromadění dluhů, vy zatracení blázni, vždyť je nestačí splatit ani pravnuci našich pravnuků! Kdo tak volal, ať teď demonstruje. Kdo ne, ať je zticha a zpytuje své svědomí.

Ale nic, hledání viníků, když už se malér stal, může ulevit ztrápené duši, jinak je starého čerta platné. Neumí-li zadlužený erár s… peníze jako goslarský panáček, není jiné pomoci než omezit spotřebu, seškrtat výdaje, jakkoli nerady taková slova slyší rozhazovačné vlády i lid poddaný, rozkošnému živůtku na sekyru uvyklý. I hledí nejdřív jeho volení zástupcové vyřešit ten hlavolam metodou vlka a kozy: aby se vyhovělo věřitelům a státní kasa přesto nezůstávala prázdná. Což, jak každý snadno chápe, jde nejlépe utahováním daňového šroubu, ovšem polehoučku a bohulibě, aby se poddaný lid moc nenaštval, k volebnímu konkurentovi nepřeběhl. Třeba takto: "Nadměrné pití je nezdravé," zavelí pan ministr financí, "zvyšme daň z alkoholu!" "Hahá, jen tak na ně, na ožraly," zajásají všichni, kdo té neřesti neholdují. Poté mohou přijít na řadu tabákové výrobky. "Výborně, jen tak na ně, na smraďochy," zazní z nekuřáckých řad (do nichž, aby nebylo omylu, náleží i autor těchto řádků sám, ale nejde o smrdění či nesmrdění, nýbrž o plíživé zdanění, jež nakonec postihne všechny). Osvědčenými beránky k stříhání vlny jsou vlastníci automobilů, kteří, jak známo, jen tak zbůhdarma objíždějí kolem, vypouštějíce do atmosféry zhoubný plyn CO². Vždy a za všech okolností bude jásotem pozdraveno zdanění osob s vysokými příjmy, přičemž je na politikovi, aby decentně zamlčel, který příjem už je nadměrný a není-li jím i mzda zedníkova. A ovšemže, není nad ekologii; v zájmu životního prostředí lze napařit daně jakékoliv a komukoliv, a ještě si u toho připadat ušlechtile. A tak dál a dále, aby jásali popořadě všichni a obrátili si kapsy naruby také všichni.

Člověk nemusí být nositelem Nobelovy ceny přes ekonomii, aby uhodl, že plnění erárních kas zvyšováním starých daní a nových vynalézáním není k ničemu. Slavný erár se nejme hospodařit úsporněji, jak by se nohla domnívat naivní duše, ale pocítiv ulehčení bude pokračovat v odvěké praxi kontrolovat, dirigovat a nařizovat každý občanův pšouk. To se neobejde bez dalšího rozšíření státního aparátu, dalšího množení kancelářských trubců, dalšího posilování převahy neproduktivní práce na úkor práce tvořivé. Následků tatík stát arciť ušetřen nezůstane: oč obral chudáčka občánka, o to občánek, co mu také zbývá, omezí svou spotřebu; oč poklesne spotřeba, o to méně vybere tatík stát na daních… až se v součinu všeho ocitne ne v háji zeleném jako předtím, ale v háji ještě mnohem, mnohem zelenějším. Teprve potom, když už to takhle dál nejde a nepůjde, se rozhodne, hekaje a kňuče, přikročit k úsporným opatřením ne na oko, nýbrž uhoď kam uhoď, i kdyby měly padat vlády jako švestky na podzim. Jenže i s tím bývá potíž.

Že je třeba šetřit, v tom je uvědomělá veřejnost se svými volenými zástupci zajedno. Ano, ano, šetřit se musí, jde jeden hlas. Ale ne na mně, pěkně prosím. Ne na vzdělání, jelikož vzdělaná mládež jest nadějí národa. Ne na zdravotnictví; ne na vědě, ne na kultuře a umění, ne na potravinách, ne na… ne na… až nakonec zbývají branné síly jako jediný, osvědčený lom na peníze. Už dnes by se vlast česká, vlast německá i jiné evropské vlasti ocitly v pěkné rejži, kdyby měly vzdorovat útoku lítého nepřítele, nejedné vlasti by stačilo, kdyby na ni zaútočila papežova vatikánská garda. A jestli přeháním, tedy ne o moc.

Ale nechám už lamentací, jelikož se mi jednak krátí papír, jednak jsou poukazy na budoucí maléry jen omezeně účinné. Nikoli nabádavými slovy, nýbrž průšvihem probuzen jest hříšník; nikoli bych honívá rozmařilce, nýbrž rozmařilec bycha, a kdo se má odrazit ode dna, musí k němu nejdřív klesnout. Jde o to, bylo-li dna už dosaženo nebo se nachází ještě hloub, budiž Hospodin milostiv Západu, vlastí českých nevyjímaje. Nikoliv, nejsou ostrovem bezvětří v okolní bouři, sdílejí osud Západu a budou jej sdílet, ať jsou členem evropského společenství nebo nejsou, ať se v nich platí korunami, eurem nebo promězamě marockými dirhámy. Leda by se Čechové přiklonili k jinému dubisku, což, jak tak koukám na hubu všelijakým pánům, vyloučeno není. Ale ať je tomu jak chce, posvícení je za námi, dobře už bylo, nadlouho a možná natrvalo nastávají časy krušné. Prožráno jest, halelujah.

Nicméně není trámu tak zpuchřelého, aby se v něm nenašla tříska zdravá. Stejně tak skýtá současná krize příležitost k reformě určitých systémů, jež zdajíce se být pevné jako dub, dávno je rozežrala hniloba. Ale o tom příště.

Hannover, 5. ledna 2012