Nejsem do toho nikterak zaangažován, snad jen tím, že jsem vojenskou operaci proti Saddámu Husajnovi podporoval. A stojím si za svým: svržení bagdádského diktátora byla správná věc.

Jako byla správnou věcí porážka stvůry jménem Hitler a celé té nacistické krvavé obludy.

Jsem šokován euforií, místy přecházející do hysterie, která vydání Chilcotovy zprávy provází. Také lidé, od nichž právem očekávám rozumný úsudek, nadhled a schopnost zasadit věci do kontextu, se přidali na stranu „protiblairovského“ tábora (někteří si tak dodatečně doléčují své protibushovské „bebíčko“).

Ne, nejde mi teď o Blaira, ani o Bushe juniora. Jde mi o mě samotného: invazi jsem z dobrých důvodů podporoval a mám teď ze zoufalství skočit do zdi?

Nikoli!

Soudobý svět je postaven z nohou na hlavu, příkladů proto je bezpočet. To, co bylo normální v dobách, kdy svět byl ještě normální (například že rodinu tvoří otec = muž, matka = žena a děti, že manželství je svazek mezi mužem a ženou a tak podobně) prezentuje se dnes docela jinak. Sodoma, Gomora? Svým způsobem, opakuji svým způsobem, asi ano. Tento způsob uvažování proniká i do politiky.

S příběhem Hitlera za zády: Může vyjít tisíc Chilcotových zpráv, ale já jsem si jist následujícím.

Řečeno slovníkem nynějšího českého prezidenta, bylo by známkou politické idiocie tvrdit, že atak na Třetí říši v závěrečné fázi II. světové války s následným pádem Hitlera byla chyba, neboť záhy se v části Německa zahnízdil totalitní komunismus. Taková je v principu logika těch, kdo dnes tvrdí: svrhli jste Saddáma a uvrhli Irák do chaosu.

Musím zásadně oponovat: Irák se do chaosu uvrhl primárně sám. Ne že by se po jeho osvobození nedalo udělat to či ono lépe (ale: měl Západ reálnou šanci zabránit tomu, aby v sovětské okupační zóně nevznikla loutková totalitní vláda ovládaná Kremlem?), ale sektářské násilí, sebevražedné atentáty, rozpad státu v důsledku de facto občanské války, fenomén Daesh (Islámský stát) je především irácký problém. Vypovídá to víc o „nátuře“ Arabů (těch či oněch muslimů) než o čem jiném.

Kdyby se do sebe po osvobození Německá pustili „po iráckém vzoru“ západní a východní Němci, nechali bysme si nakukat, že je to v důsledku „intervence“ Spojenců do německých vnitřních záležitostí (vždyť „vpád“ jejich armád nastal až poté, co byly Sovětský svaz, Francie a další okupované evropské země osvobozeny)?

Jsme ochotni přijmout představu, že Spojenci se měli zastavit na předválečných hranicích německého státu a nacisty v čele s Hitlerem nechat vládnout – s tím, že by si je „zvenku“ ohlídali?

Chaos v Iráku je, opakuji znovu, primárně irácký problém, jako je primárně syrským problémem chaos v Sýrii. V jedné i druhé zemi jde o situaci nezkonale složitější, která se nedá zjednodušit do primitivní formulky „kdybyste do toho nestrkali pracky, byl by tam klid“. Nebyl.

Nejsem kdoví jakým stoupencem arabského jara (což by ovšem bylo na jiný článek), ale musím připomenout, že i kdyby ke svržení Saddáma nedošlo, nikdo neví, co by se v souvislosti se zmíněnou revoluční vlnou (nebo co to vlastně bylo, v revolucích moc nevyznám) dělo v Iráku – viz příklad Sýrie. Odhaduji, že zemi by postihla stejná sektářská válka a Daesh by byl stejně aktivní. Pouze s tím rozdílem, že by se na adresu Západu ozvala kritika z opačné strany: kdybyste včas intervenovali a v Iráku měli silné vojenské zastoupení, bylo by možné nástupu Daeshe účinně čelit.

To je ale jen má soukromé spekulace. Jisté je to, že v Sýrii se vnitřním silám Asada svrhnout nepodařilo a rozvrat je tam stejný jako v Iráku.

Čili: navzdory Chilcotově zprávě, kterou vnímám především jako vnitřní britskou záležitost, musím připomenout, že Saddám byl agresor, který během První války v Zálivu napadl Izrael desítkami raket (Scud), v důsledku čehož přes 70 lidí zemřelo a více než 200 bylo zraněno. Nemluvě o ztrátách materiálních. Za tento akt nebetyčné drzosti nebyl ztrestán a po osvobození Kuvajtu se vytvořil „morální dluh“. Stejný, jako kdyby Spojenci v druhé světové válce osvobodili Německem okupované státy Evropy, ale samotné Německo s nacistickým režimem by mohlo fungovat dál.

Satisfakce a vyrovnání tohoto dluhu přišlo až v roce 2003. Přiznám se: teprve pak jsem považoval První válku v Zálivu za de facto skončenou. Pokud se nemýlím, nebyl Saddám za raketovou agresi proti Izraeli souzen, nicméně před soudem stanul. Byli to sami Iráčané, a je to tak správné, kdo zhodnotil jeho domácí zločiny (kterých bylo i tak víc než dost) a kdo ho poslal na smrt – a byli to opět Iráčané, kdo mu vsunul hlavu do oprátky.

Závěrem budiž připomenuto to, co jsem uvedl v úvodu. Svržení Saddáma bylo správné a morálně ospravedlnitelné. Aktuálně dodávám: Chilcotově zprávě navzdory.