Záleží na gotické katedrále?

Od zničení alexandrijské knihovny bylo povoleno hledat vědění pouze v Písmu svatém, které se na dlouhou dobu stalo jediným kritériem „pravdy“. Zastánci starých pořádků v Římském impériu nazývaní „pohanskou stranou“ dráždili primitivy tvrzením, že vědění lze získat jen pracným napínáním lidského ducha, pozorováním a rozumem. K pohanské straně náleželi především žáci starých filozofických škol a členové aristokratických rodin, kteří se s opovržením dívali na kolem nich se rozšiřující tmářství. To však k jejich údivu postupovalo rychle. A důkladně. Z toho, k čemu dospěl antický svět za dva tisíce let, brzy zůstaly trosky. Je to jeden v příkladů cancel culture, „kultury rušení“.

Louis Agassiz

Ještě v první polovině 19. století bylo v západní vědě pro mnohé nepředstavitelné, aby se uznávané vědění příčilo křesťanské teologii. Opovážlivci ignorující Písmo už sice pár století nekončili na hranici, ale návrat k svobodnému myšlení bez teologických zábran byl pomalý. I tehdy vládla v tomto směru „korektnost“. Když v roce 1837 švýcarský učenec Jean Louis Agassiz odmítl považovat velké balvany roztroušené na kopcích za pozůstatky biblické potopy, přišel s myšlenkou dob ledových a svá tvrzení dokázal, způsobil převrat v geologii. V centrálním Švýcarsku Agassizovo jméno nese čtyřtisícovka Agassizhorn. V Evropě Agassiz pochopení pro své revoluční vědecké názory nenašel, na univerzitách pro něj nebylo místo, takže od roku 1847 působil jako profesor geologie a zoologie na Harvardově univerzitě. V Cambridgi také v roce 1873 zemřel.

Louis Agassiz byl všestranný učenec. Ve své době se vyjadřoval k mnoha věcem. Zastával názor o nejednotném původu lidských ras a pochyboval o správnosti Darwinovy evoluční teorie. To se mu dnes stalo osudným. V roce 2019 švýcarské město Neuchâtel přejmenovalo náměstí Louise Agassize u filozofické fakulty na Espace Tilo-Frey. Tilo Frey byla švýcarská politička. Dcera švýcarského otce a matky pocházející ze západní Afriky. Kampani vedené filozofickou fakultou nešlo odolat. Ještě zbývá přejmenovat „Agassizovu“ čtyřtisícovku. Kampaň za její přejmenování proběhla již v roce 2010. Obec Grindelwald, v jejímž katastru hora leží, na stávajícím názvu trvala a nepřála si ho změnit. Nyní dostali bojovníci za vymýcení závadných názvů šanci.

Kultura rušení je posílena o celosvětové hnutí Black Lives Matter a ti, kterým Agassiz vadí, znovu požadují přejmenování hory. Různých politiků vyzařujících dnes vyžadovanou korektnost a aktivistů se najde vždy dost. A osobnosti jako Louis Agassiz, který byl vybrán pouze jako příklad, upadnou v zapomnění. Nic jiného si z dnešního pohledu asi nezaslouží. To je ona „kultura rušení“ spočívající ve vymazání z kolektivní paměti. Už spojení slov kultura a rušení ukazuje, s čím má člověk co do činění.

Je to jako spojení kultury s revolverem ve známé větě přisuzované (neprávem) Goebbelsovi či Göringovi: „Když slyším slovo kultura, sahám po revolveru.“ Je parafrází podobného výroku z divadelní hry, kterou napsal a Hitlerovi k narozeninám věnoval Hanns Johst.

V globálně propojeném světě už není kam s rozumem utéct. Jestliže Agassiz nenašel pro své názory uplatnění na evropských univerzitách, uchýlil se do Ameriky. Dnes by byl člověk s nekonvenčními názory zostuzen a nepřijatelný na celém světě. Stačí jedno nevhodné slovo a všude končí. Je to něco jako nákaza, která se šíří rychle. Jeden den jacísi pitomci poničí sochu Winstona Churchilla v Londýně a druhý den sochu Winstona Churchilla posprejují blbečci u nás.

Antické vědění a vše, co bylo dosaženo, dokázala kultura rušení (zůstaneme u zavedené terminologie) vymazat za jedno století. Rušení antického světa započalo zhruba na počátku 4. století. Roku 313 císař Konstantin ediktem milánským zrovnoprávnil křesťany se stoupenci jiných vyznání. Koncem 4. století se již chrámy starých kultů běžně předávaly křesťanům. V Alexandrii dostali křesťané ke zřízení kostela chrám Osiridův. Posměšky a urážení pohanů (jak křesťané jinověrce nazývali), podporované alexandrijským biskupem, vedly v roce 391 v Alexandrii ke krvavým pouličním bitkám. Pohané se bránili tvrdě a mnoho křesťanů bylo zabito. Císař Theodosius I. vydal dekret o zrušení alexandrijského Serapea, v němž se nacházela velká knihovna. Křesťané toho využili, zbořili Serapeum a kromě spálení knih zničili sochy, další umělecké předměty a pomůcky používané při výuce. Fanatičtí mnichové trhali mrtvá těla odpůrců na kusy, maso seškrabovali z kostí střepinami a házeli do ohně. Měla to být výstraha všem, kteří by chtěli pěstovat světské vědění. Tak skončila antická vzdělanost.

Od té doby každý, kdo psal, přednášel a vystupoval veřejně, musel myslet tak, jak nařizovala církevní autorita.

Něco zrušit, resp. zničit je jednoduché. V sobotu ráno vzplála katedrála v Nantes. Předběžné zprávy vyšetřovatelů hovoří o třech ohniscích a naznačují možné úmyslné zapálení. Za několik dní to třeba budou ale popisovat jinak. Ostatně to není jediný chrám, který ve Francii v poslední době zachvátil požár. O těch nevýznamných se moc nemluví. Požár gotické katedrály nelze přehlédnout. Gotické katedrály jsou velkolepé a nádherné. Lidé museli dospět k mnoha znalostem, aby takové stavby mohly vzniknout. Ale lze se na ně dívat i z jiného pohledu. Vznikaly ve své době na úkor těch, kteří nebyli svobodni a žili ve strašných poměrech. Je to úvaha zcela v souladu s ideologií kultury rušení. Závěr pak může být jasný: ani na takové gotické katedrále nezáleží. Dnes se to ještě říct nedá, ale je toho už příliš, co se mění. Nemusí trvat dlouho, aby něco takového bylo vysloveno.