Markéta Šichtařová se ve svém článku Čínská šaškárna dotkla často diskutovaného dilematu: vývozu západních hodnot do zemí, které nepatří do množiny zvané svobodný svět.

Doslova napsala:

A jen tak mimochodem – otázkou je dokonce i to, jestli západní civilizace opravdu má zase tolik co vyvážet. Mnozí si to sice neradi přiznávají, ale faktem je, že čím silnější velmoc, tím větší sklon k určité minimálně skryté formě porušování lidských práv.

Nemám v úmyslu (v tomto bodu) s autorkou polemizovat – už proto, že má z velké části pravdu. Navíc: nejsme v zásadě ve sporu. Chci jen nabídnout jiný úhel pohled. Nejde mi o „export hodnot“, a už vůbec ne na křídlech bombardérů, ale o něco trochu jiného.

Paní Markéta zveřejnila ve svém článku velice důležitou větu:

Navzdory mému zhnusení nad nesvobodnými diktátorskými režimy jsem přesvědčená, že budeme-li s nimi mluvit a obchodovat, povede to ke kýženému cíli lépe, než budeme-li infantilně trucovat.

Souhlasím! Obchodovat a mluvit, ne infantilně trucovat. Nemyslím si ovšem, že by kritici poměrů v komunistické Číně chtěli Peking izolovat, režim bojkotovat, že by odmítali s pevninskou Čínou obchodovat. Nevšiml jsem si, že by kdokoli z nich „infantilně trucoval“.

Všichni, i ti, kdo si nesou v sobě to, co paní Markéta, tedy „zhnusení nad nesvobodným diktátorským režimem“ - a do této skupiny patří i autor těchto řádků -, říkají obchodním vztahům s ČLR ano, ano, ano. V tom tedy problém není.

Pak je tu ta druhá záležitost: obchodovat a mluvit. Ano, mluvit. Otevřeně o všem, nejen o tom, co je libé uchu představitele čínského komunistického režimu. Jde o to nestrkat hlavu do písku, nepřezírat to, co z principu žádný představitel svobodné části světa přezírat nesmí. Západní politici, budou-li trpět účelovým selektivním viděním, jsou těmi, o nichž se v Bibli píše, že zakopali svoji hřivnu. To je trestuhodné, zbabělé, nehodné reprezentanta demokratické části světa.

Čínský prezident Si při projevu na Pražském hradě 29. března řekl: „Musíme posilovat dialog na všech úrovních.“ Vezměme ho za slovo a hovořme s ním a jeho rudými soukmenovci také o tom, jaké hodnoty vyznáváme my a že to, co se děje v jeho zemi, je ve zjevném rozporu s těmito hodnotami.

A pozor: naše hodnoty nejsou lepší proto, že jsou naše. To by skončilo argumentační „válkou“ ve stylu tvrzení proti tvrzení. Západem vyznávané hodnoty jsou lepší (správné, hodné následování) proto, že jsou hodnotami univerzálními. Na nich jsme se přece jako lidstvo shodli ve Všeobecné deklaraci lidských práv a později v dalších lidskoprávních a občanskoprávních paktech.

Proto jsme povinni o nich mluvit, proto jsme povinni je prosazovat, proto jsme oprávněni poukazovat na jejich porušování, ať je to kdekoli (jistěže i na Západě).

Rozdíl mezi svobodným světem a nesvobodnými režimy tkví v tom, že u nás je porušování lidských práv vnímáno jako exces, zatímco u nich jako něco, co je nedílnou součástí jejich režimů.

Dva příklady. Jestliže k univerzálním lidským právům patří svoboda vyznání, pak je porušením tohoto práva, když jakýkoli režim odsoudí k trestu smrti někoho, kdo se svobodně rozhodne změnit víru v Alláha ve víru v Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele.

Jestliže principy naší civilizace zakazují mučení, pak je v rozporu s těmito principy odsoudit někoho k bičování. Pokračovat by bylo možné ještě dlouho. K tomu přece západní politici nesmí mlčet!

Kdo tímto způsobem univerzální lidská práva porušuje, nemá morální nárok být součástí civilizovaného společenství. A pakliže součástí tohoto společenství je, musí být takový režim v těchto záležitostech neustále „interpelován“.

To není o tom, jestli obchodovat nebo ne, to je o tom, k čemu nás (paradoxně, zřejmě kouzlem nechtěného, když použil bolševickou frázi, kterou u nás často opakoval Husák) vyzval prezident komunistické Číny: abychom posilovali dialog na všech úrovních. Tedy i na téma svobody a univerzálních práv občanů této planety, tedy hodnot, které musí dodržovat všichni, kdo chtějí být součástí civilizované části světa.

Drsná extrémní ilustrace: není přece možné, aby respektovaným členem mezinárodní společenství byla fiktivní Kanibalská demokratická republika, jejíž reprezentanti by v OSN měli den co den k obědu lidské maso – a ostatní země to bez mrknutí oka akceptovaly. S poukazem na národní tradice takovéhoto obskurního státu.

Je to příklad záměrně přitažený za vlasy, ale uvědomíme-li si, co se v některých diktaturách děje, a přesto jsou váženými členy světové komunity, pak snad pochopíme princip, o němž píšu. Je-li nepřijatelný kanibalismus, musí být nepřijatelné mučení, kamenování, zavírání do žaláře za pokojné vyjádření názoru a jiné znásilňování svobody.

Ne, to není „jenom“ o hidžábu u nás a nošení sexy triček v Saúdské Arábii. Je to o něčem závažnějším - o zásadních principech. Zkusme se nad tím zamyslet.