Svým někdejším zmizením z klece budovatelů vědeckého komunismu jsem leckoho zesměšnil (“zradil v plné nahotě“, takto téměř poeticky prý zareagoval popuzený plzeňský estébák jménem Buřič). Jenže se mi podařilo ublížit nejen jejich sebevědomí, ale i státní pokladně.

K tomu došlo až asi dva roky po mém zločinném úprku, když už jsem byl v New Yorku, kde se na kolumbijské univerzitě potýkal s druhým doktorátem. Zásluhou vzniklých styků jsem začal poznávat osobnosti poúnorové politické emigrace. Z nich mi byl dost blízký Jozef Lettrich (1905-1969), předseda slovenské Demokratické strany, bývalý náměstek předsedy vlády ČSR. Starý mládenec, žil se svou sestrou ve Washingtonu, D.C., seznámili jsme se za těchto okolností: Kontaktovali mě dva právníci, taktéž z Washingtonu,. a žádali odborné vyhodnocení stavu československé spravedlnosti. Rozbor jsem napsal – se zdůrazněním podmínečnosti zákonů, které někdy platí a jindy neplatí, různě je měřeno proletáři a buržoaznímu třídnímu nepříteli, notný je rozdíl mezi vlastnictvím osobním a soukromým, nedotknutelným a hodně dotknutelným - zkrátka typ záruk „law if, law but“. Za elaborát jsem advokátům něco naúčtoval, oni uhradili, odjeli, já na záležitost zapomněl

Jenže Lettrich mi ji připomněl, se smutnou výčitkou, jak že jsem něco takového mohl udělat. Udělat co?

Teprve poté jsem se dozvěděl, že dotyční právníci reprezentovali zájmy ČSSR při převodu dědictví z USA a můj tzv. affidavit si přizpůsobili, že ony kondicionály z mého svědectví odstranili. Kde já napsal, že „právo platí někdy, ale ne vždy“, oni tu podmíněnost vymýtili, takže já se vlastně stal obhájcem perfektního, objektivního, třídně nezaujatého udělování socialistické spravedlnosti, padni komu padni.

Tolik Lettrich referoval a já se ovšem rozkatil. A čekal na příležitost se revanšovat. Ta se dostavila pozváním k soudnímu klání jednak v Cincinnati, jednak v Chicagu (případ snahy získat několik milionů dolarů, jež kdosi šťastný zdědil někde ve Velkých Kapúšanech), a tam jsem tedy jel svědčit před nikterak nadšenými advokáty reprezentující zájmy československého státu.

Bylo nutné americké soudní stolice poučit. Posloužil užitečný precedent z doby tehdejšího Hitlerova Německa. Třetí Říše, norimberské zákony, pronásledování a likvidace židovství. V mnohých případech tito podlidé se stávali dědici pozůstalostí v americkém zámoří a záleželo tedy na rozhodnutí příslušné soudní stolice - onen probate court - zda dát souhlas k odeslání dědictví za předpokladu, že dědici bude zaručen full value and benefit of the property takového rozhodnutí. Židovský podčlověk, momentálně adresou v koncentráku Dachau u Mnichova, by takovou podmínku určitě nesplňoval.

V roce 1939 the New York Surrogate Court Act vešel v platnost za účelem zabránit konfiskacím dědictví německou vládou. A platnost tohoto opatření se po druhé světové válcezačala vztahovat na státy tehdy vzniknuvších „lidových demokracií“. Například Maďarsko, Siegler’s Will, 132 N.Y.S. 2d 392 (Appelate Division, 1954), Poland, Matter of Baronski, 11 Misc 2d 1062 (N.Y. Surrogate’s Court, 1958), etc.

Češi a Slováci v době 1960 tvořili významnou etnickou skupinu 917 000 naturalizovaných Američanů a permanentních rezidentů.

Československý stát se ovšem velmi snažil prezentovat v groteskně nerealistickém provedení. Například významný režimní profesor, autor jurisprudent Viktor Knapp, ve svém díle „Předmět a systém československého práva občanského“ objevil třídní podstatu všeho práva, což on hodnotil jako „brilantní objev právní vědy“, a Knapp přiznal, že „do té doby jsme se potáceli ve slepé uličce sterilních idealistických spekulací“ (Praha: NCSAV,1959).

Na toto téma jsem uveřejnil studii s názvem „Some Problems Relating to the Transfer of Inheritances from the United States to Czechoslovakia“ v odborném časopise The American Journal of Comparative Law (Vol.14, No.1, Winter 1965).

V něm jsem například citoval Josefa Literu, významného funkcionáře dělnického původu a v roce 1963 povýšeného na předsedu Nejvyššího soudu: „Za další upevňování socialistické zákonnosti a zlidovění soudnictví“ (Socialistická zákonnost, No.1, 1961:4): „Příslušníci vykořisťovatelských tříd jsou stále mezi námi, poněvadž jejich parazitický způsob života a poněvadž pokrok je nic nenaučil, tak páchají zločiny pod vlivem nepřátel ze zahraničí, zejména agentů amerického imperialismu.“

Jako náramný příklad ultrastalinského temperamentu doporučuji publikace Václava Škody, ministra spravedlnosti právě v době mého úprku v plné nahotě Socialistická zákonnost, No.8 (1956), 449-468. a No.7 (1958),401-416.

Ačkoliv „občanská práva jsou chráněna zákonem“, Občanský zákoník, č.141/1950 Sb., uvádí účel tohoto zdroje: „likvidace zbytků buržoazních majetkových vztahů, jakož i buržoazního myšlení v naší společnosti“(Viktor Knapp.,ed., Učebnice občanského a rodinného práva, Praha, Orbis, 1953).

Právní zástupci československého státu sice v zahraničí tuze zdůrazňují rovnost občanů před zákonem, realita ale vypadá jinak. Například trestní zákoník dával na vybranou tři různé paragrafy zabývající se stejnou trestnou činností: 1. Sabotáž, par.85, včetně trestu smrti, 2. Ohrožení jednotného hospodářského plánu, par.135, 3. Neplnění závazku, par.136. Trojice totožného trestného činu (neplnění zemědělských dodávek) je postihována trestem téměř od nuly až po trest oběšením. Hodnocení údajného pachatele se stává záležitostí zcela subjektivní - jeho motivu. Nesplnil dodávky z osobního nepřátelství, nebo z důvodů meteorologické nepřízně? Ani Nejvyšší soud nebyl schopen či ochoten vytvořit zřetelná kritéria rozlišující kulaky od ostatních zemědělců. Podmínka někdejšího vykořisťování rozhodně nedávala smysl v pohraničních oblastech, jejichž sudetoněmecké obyvatelstvo bylo násilně vysídleno. Vládnoucí KSČ si musela nepřátelskou třídu vymyslet - vykořisťovatele bez příležitosti někoho někdy vykořisťovat.

Nejvyšší soud ostře kritizoval a odmítl stanovisko krajského soudu, že „jestliže otec obviněné není kulak, ona proto nemůže být považována za dceru kulaka“. (Nejvyšší soud,9.9.1955, 1 Tz 182/55,Sb. roz.č.85, 1955, s.194-199)

Jestliže dědička v Kapúšanech, o jejímž třídním profilu nic není známo, zdědí milion dolarů, kdo jiný než stát bude dědit?

Svou citovanou studii jsem končil větou It is impossible to find a clear cut answer to the question whether the beneficiary will have full use and benefit of the funds.

Takže jsem zavinil, že plno peněz ke komunistům nedoputovalo, a právem mě – k mé osobní satifakci – proklínali. To mi po letech potvrdil bývalý spolužák v Praze, na ministerstvu financí pověřený právě touto agendou.

Jiný spolužák, onen posléze velvyslanec na nezáviděníhodné adrese v Bangladéši, mě příslušně zatratil ve svých vnitráckých zprávách, jak jsem si v polistopadových archivech ověřil.

Vede se mu ale dobře. Náhodou jsme se v Praze potkali u tramvaje na vinohradské zastávce. Dělal oprávněný dojem spokojeného optimistického ex-estébáka.

KONEC