Po více než dvou letech intenzivního jednání a čtyřech prodlouženích konečného termínu dospělo mezinárodní společenství k dohodě s Íránem, která mu má zabránit v získání jaderné zbraně.

Zatím jsou známy jen její základní parametry. Společný komplexní prováděcí plán, jak vyjednavači dohodu nazvali, povoluje, aby si Írán ponechal celou jadernou infrastrukturu a obohacování uranu pouze omezil. Nesmí jej obohacovat na víc než 3,6 % a své stávající zásoby obohaceného uranu v objemu deseti tun sníží na 300 kilogramů. Počet odstředivek v Natanzi a Fordu zredukuje ze současných 19 000 na 6000, tedy o dvě třetiny, a přebuduje těžkovodní reaktor v Araku tak, aby nemohl produkovat dostatek plutonia k výrobě jaderné zbraně. Omezení budou platit deset až patnáct let. Mezinárodní účastníci jednání, tedy Spojené státy, Británie, Francie, Německo, Čína a Rusko, považují za úspěch, že Írán nakonec přistoupil na právo mezinárodních zbrojních inspektorů provádět kontroly jaderných továren i vojenských základen, včetně Parčinu, což Teherán ještě před třemi dny kategoricky odmítal. Nakonec si však alespoň vymínil, že musí inspekce předem schválit, čili nebudou nečekané.

Pokud bude Írán své závazky plnit, Západ zruší všechny uvalené sankce – s výjimkou zbrojního embarga, které bude jen zmírněno a pak zůstane v platnosti ještě pět let, a zákazu dovozu raket, jenž potrvá dalších osm let. Rušení sankcí by mohlo začít už začátkem příštího roku. Kdyby Teherán závazky neplnil, mohou být sankce do 65 dnů obnoveny.

Než dohoda vstoupí v platnost, schválí ji – zřejmě ještě v červenci – Rada bezpečnosti OSN. Musí však rovněž projít americkým Kongresem a tam není souhlas vůbec jistý. Kongres ji smí posuzovat až 60 dní a i když prezident Barack Obama může jeho případné zamítnutí vetovat, Kongres má možnost jeho veto přehlasovat.

Nejzarytějšími odpůrci dohody jsou Izrael a arabské státy, které sdílejí obavy z jaderného Íránu a jeho hegemonie v regionu. Podle Izraele dohoda Íránu nezabrání v získání jaderné zbraně a jen legitimizuje jeho postavení na prahu jaderného klubu. Dosažení íránské schopnosti bombu vyrobit zbrzdí zhruba o rok a až platnost dohody za deset let vyprší, bude si Teherán moci jadernou zbraň vyrobit bez jakýchkoli omezení. A jeho předběžný souhlas s mezinárodními inspekcemi znamená, že země bude mít dost času k zakrytí všech stop případného porušování dohody.

I když má dohoda vážné nedostatky, byl Írán pod tlakem hospodářských sankcí donucen slevit z dlouholetého nekompromisního postoje a přistoupit na ústupky, které dlouho odmítal. Izrael odhaduje, že než Teherán s jednáním souhlasil, scházely mu k výrobě atomové bomby nanejvýš tři měsíce. Nebýt intenzivní izraelské diplomacie a sabotáží a atentátů íránských jaderných vědců, které jsou připisovány Mosadu, byl by Teherán atomovou bombu získal už dávno. Současné dohodě však vláda premiéra Binjamina Netanjahua zabránit nedokázala – zejména proto, že zvolila velmi konfrontační kurs vůči Obamovi, jenž chtěl dohodu za každou cenu. Zatímco Obama postupoval podle hesla „lepší špatná dohoda než žádná“, Netanjahu soudí, že je „lepší žádná dohoda než špatná“. Izrael se teď chystá lobbovat v Kongresu a přesvědčit potřebné dvě třetiny zákonodárců k přehlasování Obamova veta.

Dohoda v podstatě odstranila možnost izraelského preventivního útoku na íránské jaderné továrny. V současném znění však Izrael neohrožuje, přestože ji Netanjahu označil za „chybu historických rozměrů“ a bývalý ministr zahraničí Avigdor Liberman ji přirovnal k mnichovským ústupkům Hitlerovi. Zrušení mezinárodních sankcí však příliš nezvýší ani íránskou podporu terorismu a hegemonii v regionu, jak varuje Netanjahu, protože k obojímu dochází v hojné míře už nyní – Írán podporuje libanonský Hizballáh a další teroristické skupiny a udržuje si vliv v Sýrii, Iráku a Jemenu. Větší nebezpečí představuje zrušení zbrojního embarga, neboť Rusko se už nemůže dočkat, aby Teheránu dodalo vyspělý systém vzdušné obrany S-300. Dohoda také jistě neuklidní arabské státy, které začnou více zbrojit, protože Íránu umožňuje vyrobit jadernou zbraň, pokud se k tomu rozhodne.

Není to dobrá dohoda a má mnoho odpůrců i mimo Blízký východ, kteří jí mimo jiné vytýkají i to, že zrušení sankcí nepodmiňuje dodržováním lidských práv v Íránu. Barack Obama sice po sobě zanechá „historické dědictví“, jak tolik toužil, ale nedosáhne normalizace americko-íránských vztahů – ajatolláh Alí Chameneí před pouhými dvěma dny prohlásil, že Amerika je „ztělesněním globální arogance“ a boj proti ní bude pokračovat i po ukončení jaderných rozhovorů.