Jsou či aspoň mohou být zdrojem, příčinou jak osobní prosperity, tak strádání. Za prací někam do ciziny se už ovšem odcházelo odjakživa, ale s pokračující globalizací pohyb zmohutněl do té míry, že již víc než 200 milionů lidí získává obživu někde v dálavách. Průmyslově vyvinuté země s poklesem vlastní populace potřebují pracovní síly, a země dostatečně nevyvinuté potřebují pracovní příležitosti. V dřívějším článku (Přínos žen pracujících v cizině, NP, 14.12.2006) jsem psal o polských klempířích, instalatérech, jako nejposlednějším symbolu pohybu či dokonce otřesu na trhu práce. Jakoby již ve Velké Británii dosahovali nepostradatenosti pákistánských řidičů autobusů nebo ošetřovatelek z Jamajky, bez nichž by se systém lékařské péče snad rozpadl. Třetina všech tam působících lékařů přišla odněkud z ciziny. V USA, po devastaci způsobené hurikánem Katrinou, v zasažené metropoli New Orleans je naléhavý nedostatek všeho možného. Tamější nemocnice nemají ošetřovatelky a v běhu je kampaň náboru zájemkyň, zejména v Indii a na Filipínách. Ještě větší zájem o přísun dobrovolníků, ochotných zastávat zaměstnání, jimž se zhýčkaní domorodci vyhýbají, mají země obdařené výhodou nerostného bohatství, zdroje prosperity. V Saúdské Arábii s odhadovaným počtem 20 milionů obyvatel, jejich čtvrtinu tvoří dočasně přítomní cizinci.

Z Kirgistánu, bývalé sovětské republiky s pěti miliony obyvatel, již desetina odešla za prací do Ruska. Rovněž Česká republika se stává hostitelskou zemí tou zaslíbenou pro rostoucí počet cizokrajných zájemců, zejména Poláků a Ukrajinců, našich slovanských bratranců. Teď s blížícím se zrušením vízové povinnosti pro cesty do USA, se nepochybně zvýší zájem o dočasné výnosné zaměstnání za Atlantikem, pokud možno mimo dosah daňových úřadů.

Růžová očekávání se ale nezřídka nezdaří – zkušenost to dost univerzální. Například televizní zprávy B.B.C. obsahovaly (25.4.2007) reportáž o hanebných existenčních podmínkách gastarbeiterů z východní Evropy ve Velké Británii, o vydřidušském počínání zaměstnavatelů a zprostředkovatelů práce, nehorázném okrádání

obětí bez znalosti místního jazyka, bez schopnosti orientace v cizím prostředí. Jestliže toto se děje v zemi s někdejší pověstí anglických gentlemanů, jinde to bude nejspíš ještě horší než lepší.

Gastarbeiteři posílají domů svým rodinám podstatnou část svých výdělků , odhadovaných na celkovou sumu 300 miliard dolarů ročně – což je téměř třikrát víc než veškerá zahraniční pomoc plynoucí z vyvinutých zemí onoho tzv.prvního světa do potřebného třetího světa. Mocná to injekce při potýkání s chudobou v národě. Navíc v tomto případě jde o transakce přímo k prospěchu vlastních rodin, kdy odpadá pravděpodobnost tolik běžného rozkrádání, když ze zahraničí poskytované fondy končí na kontech lačných potentátů. (The Economist, 21.4.2007: 86, uvádí tento údaj: Z Mexika každý rok půl milionu lidí, legálně či ilegálně, dorazí do USA. V roce 2006 Mexičané poslali domů 26 miliard USD a v naprosté většině případů (90%) je to transfer elektronický. Dvě hlavní finanční instituce – Bank of Mexico a U.S. Federal Bank - umožňují okamžité overnight transactions.)

Tyto platby jsou mocnou vzpruhou národnímu hospodářství. Ve 22 zemích to představuje víc než 10 procent celonárodního produktu. (Libanon - 22%, Haiti – 23%, Moldávie dokonce 32%). Státy zápolící s chudobou a nezaměstnaností ovšem podporují takové řešení. Má to ale i svou stinnou stránku: nejedna vláda, spoléháním na přísun těchto peněz, pak odkládá potřebné reformy k vylepšení domácího stavu věcí.

Příkladem nám poslouží Filipíny, početné souostroví s odhadovaným počtem 90 milionů, vesměs katolicky se značně rozmnožujících obyvatel. Deset procent národa žije mimo svou vlast - zhruba jednu třetinu tvoří gastarbeiteři, tzv. O.F.W. – Overseas Filipino Workers , druhou třetinu lidé, již permanentně jinde usazení, a pak zbytek tvorové někam ilegálně proniknuvší. A ti všichni do rodné země ročně posílají 15 miliard USD. Prezidentka Gloria Macapagal-Arroyo, která má doktorát ekonomie z významné americké univerzity Georgetown (svého času byla i spolužačkou Billa Clintona) , ony své spoluobčany O.F.W. charakterizuje jako „moderní hrdiny.“

Jejich osudem a počínáním se zabývá podrobný článek v nedělní příloze The New York Times (22.4.2007). Autor Jason DeParle ho příhodně nazval A Good Provider Is One Who Leaves – čili „O rodinu se dobře postará ten, kdo odejde“. Je to zejména soustředění na jednu rodinu, jejíž hlava, Emmer Comodas, odjížděl na dvouroční smlouvu do Saúdské Arábie, kde vydělával desetkrát tolik, než co by měl doma. Po návratu a tříměsíční pauze se k Arabům vracel a tak si počínal dvacet let. Děti mu zatím vyrostly a rovněž odjely za prací do světa.

Filipinců pracuje v Saúdské Arábii jeden milion, početní jsou i v Japonsku, Hongkongu, ve Spojených arabských emirátech, na Taiwanu. (Tam jsme navštívíli manželčinu tetu, vlastnící rozhlasovou stanici. Divil jsem se, že služebné, chůvy v domácnosti, uměly tak dobře anglicky. Inu, Filipínky.) Pracují v celkem 170 zemích. Pronikli i do cizích jazyků: v řečtině se teď služkám říká „Filipineza“. Dočítám se , že Filipínci tvoří čtvrtinu všech posádek všech (nevojenských) lodí na světě. To mi pak potvrzovala osobní zkušenost za plavby podél Aljašky, v Karibiku a teď nedávno směrem k Patagonii. Kdykoliv se pak dorazilo někam do přístavu, hned dotyční zamířili k telefonní ústředně spojit se s domovem.

Pocit odloučení aby byl zejména krušný v zemích jako je ultrakonzervativní Saúdská Arábie. Jak si tam vůbec počínat ve volném čase? Alkohol zakázán, vše - včetně promluvy s osobou opačného pohlaví - je zakázáno a na vše dohlíží fanatická náboženská policie. Provinilcům hrozí okamžité vykázání ze země, případně bičování a třeba i ještě značnější nepříjemnosti. Ovšem výdělky, zejména v ropném průmyslu, mohou dosahovat osmi tisíc či i víc dolarů měsíčně. Lépe se však dalo dýchat třeba v Abu Dhabi, kde neřádila náboženská policie.

S tak velkým počtem vlastních lidí v zámoří se filipínská media tématu věnují téměř denně - víc se soustředěním na jejich strádání než úspěchy, samozřejmě. Surové zacházení s dívkami zejména v muslimském prostředí, skandál s dodávkou desítek tisíc údajných umělkyň do japonských nevěstinců. Úděl služebné Flory Contemplacion, v roce 1995 v Singapuru ke smrti odsouzené a oběšené, sledovala veřejnost v řadě zemí. Únos několika Filipinců v Iráku se stal vládě vítanou záminkou všechny své občany odvolat z tak nebezpečné končiny.

Zmínil jsem se o služebných u tety v Taipei. To byla svobodná, bezdětná děvčata. Jaké ale pocity prožívají matky, které musí opustit vlastní děti, nechat je u rodičů a dlouhodobě odjet za výdělkem, aby se staraly, pečovaly o nějaké cizí potomstvo v dálavách?

Manželé se odcizují, nejeden domů přiveze pohlavní chorobu a nakazí svou celoživotní družku. Děti vyrůstají bez rodičovského dohledu, nezřídka se mění v nezvládnutelné spratky, chlubícími se z dáli obdarovávaným zbožím, nedosažitelným v prostředí s přítomnými rodiči, prosazujícími potřebnou disciplínu.

Několik sociologických studií ale potvrzuje blahodárný dopad výsledku úsilí gastarbeiterů. Ze zámoří zasílaná podpora rodině vede k lepším životním a zdravotním podmínkám, vylepšení výživy, tělesnému vzrůstu potomstva, větší motivaci uspět ve školách, s akutnějším zájmem uspět a prosadit se ve světě. Rodinám se umožňuje přestěhování do lepšího prostředí a podle kvality obydlí se pak dá i odhadnout , jak dlouho majitel pracoval v zámoří.

Český národ je ekonomicky příliš vyspělý a dilemata v takové míře mu ovšem nehrozí. Závěrem tedy jen poznamenat samozřejmost, že bez práce nejsou koláče, že nutno vážit plusy a minusy té které lopoty, zda za eventualitu získání velkých peněz v Saúdské Arábii platit nudou bez piva a žen, s odříkáním a odloučením od rodiny.

K O N E C

Neoficiální stránky Oty Ulče