Pohlednice z Jemenu aneb Jak se množí králíci

Pocestovával jsem před devíti lety sultanátem ománským a měl sto chutí prozkoumat při té příležitosti i sousední Jemen. Po dobrém uvážení jsem si ale nechal svých sto chutí zajít, ono už tenkrát tam šlo, jak se pěkně česky říká, o hubu. Dnes se dokonce dozvídám, že krom toho o hubu vypukl v Jemenu navíc ještě i hladomor: dle údajů mezinárodní organisace Unicef hrozí sedmi milionům jemenských dětí smrt hladem! Internet je plný výzev k dobrovolným sbírkám pro odvrácení těch hrůz a já jen plaše podotýkám – co takhle kdyby slavná jemenská republika o něco omezila svou, řekl bych, poněkud předimenzovanou armádu? 80.000 ozbrojených knechtů, 1260 tanků (česká armáda jich má celých 119, ještě štěstí, povím vám, že s Jemenem nesousedíme) a za ušetřený peníz dala například svému lidu postavit záchody (57 % obyvatelstva nemá přístup k hygienickým zařízením) nebo mu umožnit zásobování pitnou vodou (32 % je tohoto pro nás samozřejmého výdobytku prosto, napájejíc se místo toho ze všelijakých pochybných zdrojů).

Ale to všechno jsou jen vedlejší účinky jediné základní příčiny. Množí se jemenský lid jako králíci, množí se a množí, z 4,316 milionů roku 1950 k současným zhruba 33 milionům a jen sám Alláh ví, kam a k čemu se chce množit dál. Nebo to ani on neví. Odhady k roku 2050 se pohybují mezi 84 a 102 miliony, což ovšem jsou čísla leda hypotetická; není pochyb, že ještě dřív, než by se k nim skutečnost mohla i jen přiblížit, vyústí ta příšerná množivost do průšvihu, jehož rozsahu a důsledkům lidská představivost nedostačuje. Ostatně nikoli pouze v Jemenu. Ten je pouze předobrazem toho, k čemu nevyhnutelně směřuje celá ona část tohoto nenafouknutelného světa nazývaná ohleduplně rozvojovou; a je jen otázkou, čím a jak se závěrečný megaprůšvih projeví. Když světová populace narostla z jedné miliardy r. 1800 k dnešním zhruba 7,654 miliardám - můžeme-li tomu údaji vůbec věřit; sleduji postup světového zalidnění už řadu let a nějak podezřele se mi pořád bez podstatnější změny točí kolem tohoto numera - i méně nadaného počtáře by trklo, že do nekonečna to takhle jít nemůže. Přitom kdo hubu má, lamentuje nad táním ledovců, nad stoupajícím obsahem zhoubného plynu CO² v atmosféře, jenom srovnat jej s růstem světové populace jaksi nikoho nenapadá; a koho by to třeba i napadlo, nechá si výsledek raději pro sebe. Je totiž takovýto: zatížení atmosféry výše zmíněnou substancí se za posledního půldruha století v přepočtu na hlavu nejenže nezvýšilo, nýbrž naopak pokleslo na třetinu. Proč žádný z jindy tak důsledných analytiků neráčil vzít tuto snadno zjistitelnou souvislost na vědomí?

Inu proč: králičí množení se týká výhradně tzv. rozvojových zemí (i když nevím, v čem by měla spočívat např. rozvojovost takového Jemenu, kromě rozvíjení zmatků a pranic), i nelze si vinu za ně naložit na vlastní, západní hřbet. I když… ne, všechno zpátky, lze si naložit: přemíru dobré vůle, s níž západní vědci importovali do zaostalých koutů planety moderní medicinu, vynalézali léky na tropické choroby, snižovali dětskou úmrtnost, zvyšovali průněrný věk dospělé populace, proslulý filantrop Albert Schweizer špitál zřídil a osobně jej vedl v hloubi gabunského pralesa, za kteroužto zásluhu i Nobelovu cenu míru získal… až se v důsledku těch ušlechtilých snah ocitla zejména Afrika – a nikoli pouze ona - v pasti přelidnění, z níž není úniku. I buďme opatrni s exportem dobra! Není-li k němu přibalena i potřebná porce zodpovědnosti, prozíravosti a jiných, západnímu člověku vlastních hodnot, může se zamýšlené dobro zvrhnout v sakramentské zlo. Nebo jaképak může: už v něm rozvojoví národové vězí až po uši, a my s jistým zpožděním taky.

Je to logické a dalo se to čekat. Přestoupí-li zalidnění té či oné země určitou mezní hranici, jak jsme si dokumentovali na případě Jemenu, začne být nedostatek nejen potravin – ty se ještě dají odněkud dovézt nebo je někdo z dobroty srdce daruje – nýbrž a především i vody, orné půdy, paliva a všeho ostatního, na čem závisí život. Nelze se pak divit, že lidé takto potrefených zemí hledají díru, kudy z té bídy ven; sám bych utekl z takového… ani by to nemusel být zrovna Jemen. Jenže je to starého kozla platné; na každého uprchlíka našedšího útulek v čím dál neochotnější Evropě – kde je rok 2015, kdy dobří lidé vítali zástupy běženců šatstvem a hračkami – se narodí sedm adeptů téhož nuzného živobytí, a tak pořád dál a výš v čertově spirále neřešitelnosti. Tím spíš, přinášejí-li si připrchlíci ze zemí svého původu všelijaké móresy, nejsoucí domácímu obyvatelstvu nikterak po chuti, vyřizování rozmíšek pomocí nožů například, abychom si uvedli jeden příklad z mnoha. V Německu, jehož mám tu čest býti obyvatelem, jich už teď mají mají plné zuby a nelze očekávat, že by budoucnost přinesla v té věci úlevu, spíš naopak. Jistěže je mezi příchozími mnoho a snad i převaha těch, kteří se živí počestně prací, snaží se integrovat v domácí společnosti a nebýt jí přítěží. Jenže takoví na sebe pozornost veřejnosti neupoutávají, to spíš ti rozeřvaní, noži se ohánějící, paním a dívkám nebezpeční, své živobytí z veřejných pokladen financující.

I ví Bůh, kam to všechno ještě povede a čím… ne, neskončí, a jak by také mohlo. To by muselo být nalezeno nějaké řešení; a nabízí se jen dvojí: radikální, nikoho nešetřící, což by mělo za následek další vystupňování už tak dost rozjitřených nálad mezi domácím obecenstvem, nebo nechat všechno běžet jak běží, čímž by ovšem bylo vyřešeno houbeles. Ale snad je po ruce jistý ukazatel, z nějž lze soudit na vývoj občanských nálad. Nedávné zemské volby v Bavorsku a v Hessensku upozornily na citelný odklon od tradičních partají a příklon k silám davším si do programu řešení uprchlických patálií; a jelikož demokracie zatím zrušena nebyla, lze se v budoucnu nadít ještě vyhraněnějšího postoje veřejnosti k otázkám migrace, ještě výraznějšího rozevírání nůžek mezi názorem občanské většiny a intelektuálních dobrodějů, pokoušejících se ukonejšit vzbouřené vlny veřejného mínění ušlechtile smířlivými řečmi. Na smíření to zatím nevypadá. Na vyřešení taky ne. Jestli by se ten rozpor někdy mohl vyjádřit fackami a rozbitými nosy, ne-li něčím podstatně horším… nejsa věštcem z povolání, netroufám si takovou eventualitu ani předpovědět, ani ji vyloučit. Jen jedno je jisto: nejpřímější cesta do pekel nese jméno optimismus.

Hannover, 6. listopadu 2018