Poučení z vývoje na Blízkém východě

Lidé ti pak byli tiše a nábožně sobě počínající, bíle odění a čistoty velice milovní, takže se mi milost k nim dělati počala. I vyjdeme na plac, a aj, tu bílí ti a umytí lidé, jiskříce očima, hryzouce pysky a řvouce strašlivě, běhají, koho potkají, šavlují a v krvi lidské se máchají. Čehož já zlekaje se a zpátkem běže, řekl sem: „I což pak to oni dělají?“ Odpovědíno mi: „Disputují o náboženství a dovodí, že Alkorán pravá jest kniha. (Jan A. Komenský – Labyrint světa)

A to ještě, dědečku Komenský, disputovala takto za Tvých dob říše tureckých sultánů, výbojná, ale dobře spravovaná, k podmaněným národům jakž takž shovívavá a vcelku předvídatelná. Dnes… to bys teprve koukal. Disputaci vzali do ruky ti, jimž nestačí, že alkorán pravá jest kniha, ale vyžadují se vší vehemencí, aby se jejími mnohdy nepříliš srozumitelnými příkazy řídili do posledního puntíku všichni kolem dokola, při sebemenší známce odporu – nebo i bez něj - hlavy stínají, krky podřezávají a v krvi lidské se máchají. Zlatá říše sultánů!

Otázka jest: jak se nás to všechno týká? A co se s tím dá dělat? Není tomu ještě tak dávno, co si přední duchové Západu mysleli – a pakli nemysleli, nechávali si pro sebe –, že vše se dá urovnat, pomůžeme-li lidem islámského pásu zbavit se jejich diktátorů a ukážeme jim dobrodiní demokracie. Obojí selhalo přežalostně. Základením kamenem demokracie je soutěž idejí: politická uskupení nabízejí každé svou představu nejúčelnější, nejspravedlivější atd. správy věcí veřejných. Občan si z nich vybere tu, která se nejvíc blíží jeho osobnímu názoru; zklame-li se, udělí příště svůj hlas jiné. To v podmínkách muslimské společnosti nelze. K výběru se nabízí idea pouze jedna, dokonalá, věčná, samým Bohem daná, od níž odchýlit se je nemožno, ba trestno: idea islámu. Jakékoliv volby tak zdegenerují v zjišťování početního stavu jednotlivých islámských sekt a směrů. Mají-li kde početní převahu sunnité, využijí pravidel demokracie k tomu, že obsadí místa ve státní správě svými souvěrci a ší´ity vytlačí na okraj společnosti, pakli už řvouce strašlivě neběhají a v krvi lidské se nemáchají jako právě nyní na pláních syrsko-mezopotámských. Tvoří-li většinu ší´ité, zbytečno dodávat, je tomu právě naopak. I můžeme si veškerou výuku v demokracii uspořit. Země mezi Indem a Nilem jsou kolébkou nejstarších civilizací lidstva; kdyby byly demokracie schopné, bývala by se tam během pěti tisíciletí psaných dějin urodila sama. Ale neurodila.

Pokusy o náhradu diktátorů volenými zástupci dle západního vzoru se projevily co možná ještě beznadějněji. Kam až dějiny sahají, byla v dnešním islámském prostoru pravidlem samovláda: faraonů, zbožnělých králů, chalífů, sultánů. Teprve když porážky muslimských vojsk ve století osmnáctém až devatenáctém ukázaly převahu západních zbraní a organizace, začali vládci islámského Východu zdráhavě napodobovat i západní správní systém včetně parlamentů a jiného demokratického ceremoniálu, ale k srdci nepřirostl ani jim, ani jejich poddaným. Západní státnictvo si mohlo ušetřit celou serii blamáží, kdyby v rozjásanosti nad všelijakými jasmínovými revolucemi jim nezačalo ze všech sil napomáhat; dosáhlo jen toho, že diktátory, udržující přece jen jakýs takých pořádek byť i prostředky neodpovídajícími právě zásadám lidských práv, vystřídal chaos bez konce a bez naděje. Vše v jedno shrnuto: vezměme na vědomí, že přirozeným způsobem vlády v zemích islámského pásu je autokracie, všechno jiné je poukázkou na malér. Všimněme si ostatně, které země vyčnívají z toho vražedného zmatku určitým klidem a spořádaností; pomineme-li emiráty a šajcháty Arabského poloostrova, vykupující si poslušnost svého obyvatelstva mnohamiliardovými obnosy z prodeje ropy, jsou to: Maroko, Jordánsko, Omán. Všechno monarchie. Bane, Arab a muslim není svým založením občan, nýbrž poddaný; jeho ideálem není volený zástupce lidu, nýbrž spravedlivý vládce, jejž může ctít a být jej poslušen. Tomu nejlépe vyhovují tradiční, bouřemi času nezasažené monarchie. Kde musely udělat místo čemusi domněle pokrokovějšímu, všude se to rozjelo poskopečku přes diktatury vojenské, dynastické a náboženské až k všelijakým Islámským státům a kdoví jaké pohromy má Alláh ještě v zásobě.

Dá se proti tomu něco podniknout? Jestli ano, co? Letecké útoky mohou vražedné fanatiky trochu potrápit, samy o sobě ale ještě žádnou patálii nikdy nevyřešily. Bylo by třeba nasazení pozemního vojska; a protože se s evropskými armádami, zhublými stálým seškrtáváním rozpočtů až na kost, nedá příliš počítat, tedy především amerického. To se ale sotva uskuteční, dokud v Bílém domě sedí prezident postavivší svou kariéru na slibu, že bude všechno, všecičko dělat jinak a líp než ten pitoma G.W. Bush. Okolnosti ho kousek po kousku přinutily dělat všechno přesně jako pitoma Bush, až na tento poslední zbytek: pozemní ofenziva proti silám Islámského státu je práh, za nějž nemůže jít, aby se neztrapnil už dokonale. Ale kdyby se i stalo: rozdrtit vojenskou sílu Islámského státu, jakž takž zkonsolidovat rozvrácenou zemi a předat moc do rukou místních vašnostů, z toho také nikdy nic kloudného nepovstalo; zkušenost ukazuje, že jakmile vytáhne paty poslední americký voják, hned se to začne řezat nanovo. Jediné řešení, aby k něčemu bylo, by bylo trvalé obsazení všech Iráků, Sýrií i jiných beznadějných končin, převzetí civilní správy ze zámoří povolaným úřednictvem a soudy, řečeno jinak uvalení koloniální správy. K tomu – lze říci bohužel – nedojde. Je kolonialismus oproti běžné představě záležitost nevděčná a obchod prodělkový, na nějž se dnes už nikdo netřese, ze všech nejméně USA. Co tedy?

Asi nic moc. Pozorně monitorovat řádění z řetězu utržených vyznavačů Pravého islámu a tvrdě zasáhnout, kdyby se chystali provádět něco našim zájmům a našemu bezpečí odporujícího. Jinak jakáž pomoc, vražděte se mezi sebou, jak se vám líbí, inšalláh. Vzít v ochranu syrské, irácké a jiné křesťany, pakli ještě nějací zbyli, možno-li na místě samém, nemožno-li poskytnutím útulku v některé západní zemi. Máme tolik starostí o ponižované a utlačované celého světa, snad by nám jí mohlo něco zbýt i pro zanikající ostrůvky vlastní křesťanské civilizace. A především, především, nešálit se iluzemi. Co se děje v celém tom pásu zmaru od Libye po Irák, není vybočením z mírumilovného učení Prorokova, jak nás utěšují dobré duše, nýbrž jeho doslovným naplněním. Není žádný islamismus, pravím, není islámský extremismus, je jen islám. Kdo se cítí těmi slovy popuzen, nechť si, k čertu už jednou, prostuduje korán, tam to všechno stojí. Ani islamofobie žádná není, je jen odůvodněná obava z postupného zahlcování Evropy kulturou islámu, s naším životním způsobem nekompatibilní a samu sebe za nadřazenou mající. Ale o tom příště.

Dokončení zítra