Diví se pan Fareed Zakaria článkem v 24. letošním čísle týdeníku Respekt - čím to, že levice marně hledá, čím by čelila pesimismu, který přepadá voliče. Poopravil bych ten výrok: pesimismus možná přepadá pana Zakariu, volič však není ani tak pesimistický, jako spíš realistický. Otrkán dvěma staletími víry v neomezené možnosti pokroku, ví už přesněji, co je dosažitelné a co marný sen; to také je důvod, proč pomalu přestává platit starodávné dělení politických témat na levicová a pravicová. Správně dí v závěru páně Zakariova článku citovaná profesorka politologie Sheri Berman, že levice vždy vycházela z optimistické vize budoucnosti, v níž se daří všem. Co ale dělat, když se vize naplnila a přinejmenším v západních společnostech se více či méně dobře daří opravdu všem; a komu se nedaří, bývá to vinou jeho vlastní ochablosti či nevůle využít příležitostí, jež skýtá ten obyčejný, všední život všude kolem. Spíš než usilovat o stále vyšší stupeň blahobytu jde dnes o to, jak si uchovat aspoň ten už dosažený, což není vůbec zaručeno. Levice je na těchto vodách dosti nespolehlivým lodivodem a volič jí to dává znát, čímž je zodpovězena jedna část otázky – čím to.

Ta druhá… nelze věčně operovat mechem mnoha generací obrostlými sliby – s námi se, drazí voliči, budete mít líp. Jiná témata se dostávají do popředí veřejného zájmu a způsobují propad socialistických stran počínaje Velkou Británií, Švédskem pokračuje a Německem nekonče. To však levicově založení komentátoři nejsou ochotni připustit, majíce za to - opět poukazuji na výše zmíněnou Sheri Berman -, že jednak levici chybí političtí vůdcové, jednak dnes obyvatelstvo z nějakého důvodu vzrušují především otázky rasy, náboženství, etnicity, genderu a identiy. Proberme si je popořadě, tedy až na ten gender, vzrušující leda úzkou vrstvu mesiášů vědoucích jak na to, aby himlhergotsakra už jednou všude na světě zavládla rovnost všech se všemi. Co se těch politických vůdců týče, jak pravil nizozemsko-židovský filosof Baruch Spinoza ve století sedmnáctém, nespočívá funkčnost státu v tom, že mu vládnou dobří lidé, ale že je ustaven tak, aby nezáleželo na tom, kdo mu vládne. S tím se můžeme spokojit i dnes.

Otázka rasy, řekl bych, se přehání neúměrně významu, patrně proto, aby se při nedostatku jiných argumentů dalo zastáncům odlišného názoru nadávat do rasistů. Jinak je rasismus strašidlo dosti chudozubé. Měla-li by důvodem nedůvěry, ba nenávisti být prostá rasová odlišnost, museli by jejím objektem být například Japonci; to se však neděje. Naproti tomu lze pozorovat dosti rozšířenou nedůvěru vůči některým národům Blízkého východu, třebaže se jejich příslušníci barvou pokožky i jinými tělesnými znaky od Evropanů nijak zvlášť neliší. I zanechmež povrchností a postupme dále.

Odlišná etnicita (po česku národnost, osměluji se připomenout) bývala důvodem křivého zahlížení a nenávistného prskání, dokud byl duševní obzor prostého občánka omezen hranicemi vlastní farnosti. Svět se však otevřel, hranice pozbyly své někdejší nepropustnosti, lidstvo se všelijak mezi sebou mísí, semo tamo se stěhuje, i znamená přináležitost k jinému etniku už jen málo, pakli vůbec něco. Jak sám mohu doložit: žiji v Němcích už bezmála čtyřicet let, svým českým původem se nikterak netajím, o nos mi však ještě nikdy omazáván nebyl. Jiné původy mohou být příčinou jistého odstupu, vše v celek shrnuto jakou reklamu si kdo vyrobil, tak je na něj nahlíženo, amen.

Strachy o zachování identity, suverenity a podobně vznešených hodnot jsou znakem společností do sebe zakuklených, svůj význam přeceňujících. Nikdo se nehotoví uchvátit zemi českou a ujařmit její obyvatele, ani odvěký německý nepřítel, ani ten bídný Brusel. Obvykle nestojíme nikomu za to, aby proti nám spřádal složité pikle; a ocitáme-li se tu a tam v rejži, navařili jsme si ji vesměs sami. Neodolám, abych v té souvislosti nepoukázal na kormutlivý stav jazyka českého, mluvy gramaticky a zejména citově z nejbohatších, pokleslé však na úroveň chlévů a putyk. A to přičiněním nejen osůbek chudého ducha, jimž je možno leccos odpustit, nýbrž i žurnalistů a jiných profesionálů pera, jejichž úkolem by mělo být jazyk pěstovat a chránit ve smyslu Komenského odkazu… odevzdávám tobě také a synům tvým snažnost v pulérování, vyčišťování a vzdělání milého našeho a milostného otcovského jazyka… To bys koukal, Jene Amosi, k čemu to tví dědici dopulérovali.

Zbývá tudíž z výčtu paní Sheri Berman už jen to náboženství, a ani s ním to není tak žhavé. Není slýcháno, že by se někdo cítil ohrožen dejme tomu taoisty nebo žáky Konfuciovými; to proto, že jak taoismus, tak i učení Konfuciovo si neklade za konečný cíl ovládnutí světa po všech rovnoběžkách a polednících. Křesťanství takové choutky mívalo, ale nejméně od dvou set let je nechová, majíc spíš starosti samo se sebou. Jediný islám se cítí být předurčen vnutit svou pravdu národům od severu k jihu a od východu na západ, po dobrém či po zlém. Jelikož si to zmínění národové nehodlají dát líbit, je islám příčinou pranic a nenávistí, jako ostatně všechny nauky domnívající se být vlastniteli jediné a konečné pravdy, ať světské či náboženské.

No, nehrozí zatím nebezpečenství, že by nad hradem Pražským zavlál zelený prapor Prorokův. Nicméně, asi proto, že by dějiny byly bez jediných, vše završujících pravd nudné, vymyslely na nás jiný, modernější typ spasitelů. V občanském celku tvoří sice jen nepatrnou menšinu, jejich argumenty však zní ušlechtile a není snadno jim odporovat. Buďme milosrdní, nabádají. Nebraňme těm chudákům, proudícím sem po zemi i po moři, v touze učastnit se našeho blahobytu. A snad bych byl ochoten jim vyhovět. Otevřít svou nijak zvlášť plnou peněženku ve prospěch lidí opouštějících své domovy, aby uniknli někdy různým diktaturám, jindy a častěji holé bídě… kdyby to bylo něco platné. Bohužel není. V situaci, kdy obyvatelstvo právě těch nejnuznějších, nejzaostalejších zemí zdvojnásobuje své počty během dvaceti až třiceti let, je houbeles platné, vylovíme-li z moře pět set, tisíc nebo třeba milion běženců. Můžeme tak ulevit svému svědomí – a ukažte mi jinou civilizaci obtíženou tímto produktem ducha –, ale skutečně účelného nemůžeme podniknout nic. Nemůžeme zvolat – přestaňte se množit jako králíci, vy zatracení blázni! Nebo to zvolat můžeme, ale spíš tak doma do komína; ti, kdo ucpávají tuto nenafouknutelnou planetu dalšími a ještě dalšími miliony a miliardami duší, ponechají naši starost bez povšimnutí.

Co s tím… asi nic. Příroda si už sama poradí, jako si poradila s přemnoživšími se druhohorními veleještěry, a nemusí to ani moc dlouho trvat. Snad jen sami pro sebe můžeme usilovat, aby nás čertův mlýn přírody nesemlel spolu s oněmi šťastnými, ničím si hlavy nelámajícími lidičkami Jihu, ani s vyhlídkou vlastního zániku ne. Jenže to by zase byl rasismus. Bílý imperialismus. Jděte se mi vycpat, ušlechtilci.

Hannover, 24. července 2018