Nový symbol Berlína ponouká ke štiplavé otázce

Když se zakládaly gotické katedrály, jejich stavitelé ani neuvažovali, že by je dokončili za svých životů. Bylo to úsilí na celé generace. Však se středověká spiritualita neřídila pojmy „tady a teď“, ale s ohledem na duši a věčnost. Katedrály se stavěly stovky let. Některé byly dokončeny až v 19. či ve 20. století. Tedy v době, jejíž duch už neodpovídal středověké spiritualitě zakladatelů.

Něco podobného si můžeme pomyslet o novém berlínském letišti. Letiště Berlín-Braniborsko či také Willyho Brandta bylo otevřeno v sobotu po čtvrtstoletí plánů, tahanic, termínových prodlev, narůstání nákladů a technologických i stavebních kiksů. Pro mnohé se stalo etalonem šlendriánu. Už proto je dobře, že funguje, čímž alegoricky dokládá, že funguje i německý stát.

Obří projekty trpí podobnými neduhy. Srovnáte-li nové letiště v Berlíně s proslulou budovou opery v Sydney architekta Jörna Utzona, je to až nápadné. Opera byla otevřená s prodlevou deseti let a náklady vyrostly na 1357 procent původních odhadů. Letiště má zpoždění devět let a náklady se blíží k 1000 procentům původních odhadů. Vzácný případ Gotthardského železničního tunelu, jenž byl před čtyřmi lety dokončen včas a v rámci rozpočtu, dokládá spíše švýcarskou výjimku než světový trend.

Ale vraťme se k alegorii s gotickými katedrálami. Berlínské letiště bylo zprovozněno v době, která už neodpovídá duchu doby rozhodování o něm. Tak jako některé gotické katedrály. Milánská byla dokončena za napoleonských válek (1813). Ta v Kolíně nad Rýnem (1880) v době, kdy císař Vilém vedl „kulturkampf“ s katolickou církví. A pražská (1929) v době, kdy prezident Masaryk hlásal „pryč od Říma“.

Nové letiště v Berlíně zosobňuje spiritualitu 90. let, euforii a duch doby, která slavila konec studené války, sjednocení Německa i Evropy, sílící otevřenost obchodu, ekonomik i kontaktů mezi lidmi a globalizaci. Dobu, kdy se vše uvolňuje, „zmultikulturňuje“, kdy masová turistika a mezinárodní létání je něčím tak běžným, jako bylo o dvě generace dříve cestování vlakem. Taková doba se bez velkých vzdušných přístavů neobejde, že.

Jenže letiště bylo zprovozněno v době, kdy těmto představám – hlavně té, že otevírání světa a neomezený pohyb lidí po něm je cosi nárokového, automatického, nezastavitelného – zasadila ránu pandemie korony. Jistě, nynější silná vlna nákazy odezní. Ale sociologové, ekonomové či politologové již uvažují, jaký odkaz po sobě zanechá i v případě, bude-li po ruce vakcína. K těm úvahám patří chtě nechtě otázka: Budou v době po koroně zapotřebí obří letiště, jako je to berlínské?

Odpověď ještě neznáme, ale je dobré o světě „po koroně“ uvažovat. K jeho vítězům se zařadí ti, kteří sázejí na digitalizaci i umělou inteligenci. Rozevřou se nůžky mezi nimi a těmi, kteří se jen vezou. Bude to svět individualismu a individuální dopravy na úkor té veřejné. Svět preferující lokálnost před globálností. Leckomu možná připomene „hipsterský feudalismus“.

Ano, běžně budou létat úspěšní hipsteři, úředníci či manažeři států a korporací i bohatí. Ale že by tak běžně a často jako dosud létaly nejširší vrstvy obyvatel, o tom by se dalo pochybovat.

LN, 2.11.2020