29.5.2022 | Svátek má Maxmilián, Maxim


SVĚT: Bude někdo dalším Ferdinandem?

21.12.2021

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.
Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
„Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“
„Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho.“

Tuto konverzaci zná v Čechách každý. To se odehrávalo v roce 1914. Evropa žila v míru a blahobytu, jen někde na Balkáně, konkrétně v Bosně a Hercegovině, se to od roku 1878 mlelo. To když Rakousko-Uhersko zabralo Bosnu a Hercegovinu a Osmanská říše, ale i Srbsko a vůbec země kolem to nesly docela těžce. Bojovalo tam v rakousko-uherské hodně Čechů. Tedy těch, o kterých se už u nás desetiletí vykládá, že nikdy nikde nebojovali. A zpívala se o tom píseň začínající slovy „Hercegovina, lautr rovina“, což je naprostá hovadina, páč je to tam samý kopec.

Ten konflikt boj byl zároveň součástí společného velkoněmeckého plánu k vytvoření přímého pozemního spojení s Tureckem, tehdy Osmanskou říší. To aby se německý „životní prostor“ mohl rozšiřovat na Blízký východ. Mezinárodně šlo o konflikt Německa a Rakouska-Uherska proti Francii, Rusku a Británii. Lidem to bylo celkem šumafuk. Psali o tom v novinách, ale co je nám do nějaké Hercegoviny, že? Je to daleko, a nás se to vlastně netýká.

A pak přišel 28. černa 1914 výstřel srbského nacionalisty Gavrila Principa a zabití Ferdinanda d´Este a už za měsíc začala k překvapení všech první světová válka. V níž bojovalo 1 milion čtyři sta tisíc Čechů, z nichž 140 tisíc padlo a okolo 250 000 bylo raněno a často zmrzačeno.

Proč o tom teď mluvím? No, protože ono se opět na „nezajímavém“ místě východní Evropy odehrává něco podobného. Tehdejší rvačka o Bosnu a Hercegovinu se setsakra podobá dnešní rvačce o Krym a Ukrajinu.

Zde bych prosil čtenáře, kterým je všechno „naprosto jasné“ a vědí, kde je zlo a kde dobro, aby si šli číst něco jiného. Pro ně by to stejně nemělo cenu.

V zásadě, aniž bych chtěl fandit jakékoli straně, jsou dnes jasné tři imperativy:

1) Rusko se nikdy Krymu dobrovolně nevzdá

2) Ukrajina v dnešní podobě je na základě zásahu Stalina v r. 1945 poněkud umělý stát

3) Rusové budou Kyjevskou Rus, tedy dnes Ukrajinu, pokládat za něco takového, jako Češi svatováclavskou korunu a Francouzi Versailles a napoleonský Pantheon. Prostě národní ikonu.

Podíváme-li se dnes na zejména Západem a jeho pokrokářskými vůdci šponovaný konflikt na hranicích Ukrajiny, je jasné, že se z hlediska relativně krátké budoucnosti jedná o možný evropský bratrovražedný boj. Že to ti tupci na amerických vysokých školách a v americké administrativě vůbec nechápou, je škoda pro nás všechny.

Každý stát, dostatečně silný, aby byl skutečně nezávislý, musí mít kolem sebe bezpečné okolí. Stejně tak jako každý živý tvor má svoji „bezpečnostní vzdálenost“ a pokud ji někdo překročí, tak slon i malinká myš zaútočí. Jinak by nepřežili.

Rád bych připomněl těm, co teď při čtení těchto řádků v duchu ječí na autora, že totéž dělaly a dělají Spojené státy (viz Nové Mexiko a Texas a Kuba). Anglie, Francie a Španělsko to mají historicky už za sebou. A po pravdě řečeno, zakladatelé Československa se také snažili zajistit si co největší územní i lidské zdroje ve prospěch myšlenky „čechoslovakismu“.

Podíváme-li se na dystopii popsanou v knihách Georga Orwella „1984“ anebo na knihu Georga Friedmana „Příštích 100 let“, není těžké pochopit, proč se věci mají tak, jak se mají. Jo, ještě bych nezapomněl na Orwellovu „Farmu zvířat“. Aby bylo jasné, kdo a co jsou dnešní ideový vládci Západu a jejich boj s „východními barbary“. Což jsme podle nich i my.

Orwell ve svých knihách předpovídal, stejně jako Friedman, že v budoucnosti postupně dojde k vytvoření několika superstátů. Či sdružení států kolem silného centra. Už Orwell předpovídal tři centra. Friedman a modernější autoři předpokládají, a vývoj tomu nasvědčuje, že sice vzniknou tři konkurenční centra, ale budou strukturován jinak, než se nám to zdálo v minulosti. Ale o tom až v nějakém dalším článku.

Vedení Západu a jeho ideologové se poněkud pomátli, pokud se snaží dostat svůj vliv a hlavně svoje vojska prakticky na dostřel od Moskvy (necelých 500 km). Jistěže by to na první pohled vypadalo z hlediska západní Evropy a USA velice pěkně. To ovšem jen za předpokladu, že Rusko je náš věčný společný a největší nepřítel. To může vykládat někdo, kdo v životě v ruce nedržel učebnici dějepisu a geopolitiky.

Nebudu zde rozebírat minulé ruské agrese, Polsko, které si rozebrali Rakousko, Prusko (Německo) a Rakousko v roce 1772 a trvalo to do roku 1918, polsko-sovětskou historii ve dvacátém století, historii pobaltských států, agresi vůči Finsku, a bolševický zábor části Evropy v květnu 1945 až k Aši a na západ od Berlína. A co to znamenalo a jak to vypadalo. To snad proboha všichni vědí.

My jsme v dějinách často Rusko potřebovali. Třeba když jsme porazili Napoleona. Ruská vojska pomohla udržet Rakousko pohromadě jako stát v roce 1848-9. Rusko, tehdy SSSR, byl sice odporný stát bolševické diktatury, ale nebýt sovětské – tedy ruské – armády, už by zde ve středu Evropy pravděpodobně nežili žádní Češi a Moraváci. Ani žádní Poláci, ani žádní židé a cikáni, ani Rusíni a další. Kdyby nakonec Rusové nedobyli Berlín a nezatrhli Němcům jejich světovládné plány. Jistěže za spolupráce se Spojenci. Všude by bylo jen Velkoněmecko.

Přesto je dnes Rusko pomateně označováno za největšího historického nepřítele Evropy. Nechtěl bych žít v Rusku, ale kdyby Rusové nedobyli Berlín, asi bychom nežili vůbec. Viz fakta: Kousek od Mauthausenu Němci až do podzimu 1944, už těsně před porážkou, stavěli koncentrák s plynovými komorami. Které by po jejich vítězné válce „zpracovaly“ až 10 000 „podlidí“ denně. (Viz např. moje kniha „Mauthausen – ďábel v líbezné krajině“.) Ovšem podle „pokrokářů“ a amerických levičáků je největší hrozbou světa Rusko. My máme s Ruskem ve dvacátém století neblahé zkušenosti, ale kontakt Ruska se střední a západní Evropou se neodehrával jen ve 20. století. To jen tak vypadá a dobře se to politicky prodává. I když my správně považujeme vítězství Západu nad bolševismem také za svoje vítězství a já se každý den raduji, že jsem se toho dožil.

Ale jednostranný pohled na věc je vždy nebezpečný. Nevíte-li, co si myslí váš soupeř, dopadnete většinou špatně. A nezapomenout - když dnes USA a EU vyhrožuje vyhrožují Rusku „nedozírnými následky“ -, že i moderní hybridní války jsou tím, co říkal mistr Sun-ć: „Všechny války jsou založeny na podvodu.“
Podíváme-li se na věc z hlediska Ruska, tedy lépe řečeno Rusů, vypadá věc naprosto jinak, než se to u nás prezentuje. Rusko rozhodně není „v rozvalu“, jako je Ukrajina, Rusové nemíní houfně bojovat proti Putinovi, už proto, že podle The Economist se od jeho nástupu do úřadu zvedla životní úroveň obyvatel na 300 % původní hodnoty. Z našeho hlediska nic moc, ale my nejsme Rusové.

Navíc, Evropská unie a americká levice potírá jakoukoliv národní hrdost a označuje ji jako odpornou a úpadkovou. O tom v tichosti pochybuje většina Evropanů a mnozí už nahlas. Ale Rusové jsou hrdí na své Rusko, na své dějiny a na svoji statečnost. Ať je zrovna jakékoli zřízení a ať mu vládne jakýkoliv car. Třeba Putin.

Dodnes si pamatuji na obrázek z titulní stránky nějakého západního časopisu: vpředu, zády k divákovi, stojí ruští vojáci, a to v uniformách ze všech historických epoch. Před nimi je malý volný prostor. Směrem proti nim trčí z druhé strany hlavně děl, špičky raket a nad nepřátelskými vojsky vlají prapory Francie, Německa (nejen toho nacistického), Švédska, Polska. A další vlajky, které jsem nerozpoznal.
Takto vypadá Evropa z hlediska Rusů. Pokud se to zdá někomu nesmyslné, ať si přečte něco o válkách Ruska se Švédy, kterých zaznamenávají historici celkem jedenáct, od novgorodských válek do války roku 1809. Válek mezi Polskem a Ruskem a Ukrajinou bylo celkem asi 15. Roku 1610 Poláci poprvé dobyli Moskvu, následně se polsko-litevská vojska pokusila Moskvu dobýt v letech 1617-1618. Polský král Zikmund III. dosadil na stolec cara svého syna Vladislava atd. atd. Rusové pak následně útočili na Poláky. To vše se opakovalo po staletí.

Hlavní jizvou v duši Ruska a jeho hlavní národní narativ nebezpečné Evropy bylo nejprve řádění napoleonských vojáků po napadení Ruska Napoleonem v roce 1812. Francouzi nejenže vypálili Moskvu, ale cestou tam už od hranic vraždili, vypalovali a drancovali tak, že když pak od Moskvy prchali, museli táhnout postranními cestami. Protože jejich cesta do Moskvy znamenala nejen vyvraždění lidí, ale i zničení všech zásob.

Následně to samé dvakrát ve 20. století udělala vojska nejprve císařského Německa a Rakouska-Uherska a pak nacistického Německa. I ta se vyznačovala neobyčejnou krutostí, vražděním obyvatelstva a vypalováním vesnic a měst (podrobnosti najde čtenář v mojí knize „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami“). Čtenářům a hlavně fanatickým anti-Rusům navrhuji přečíst si knihu Timothy Syndera „Krvavé země“ (slabším povahám doporučuji nečíst před spaním!).

Jen skutečně historicky a geopoliticky nevzdělaný člověk může nechápat, proč Krym, který Rusové dobyli na Tatarech v době Kateřiny Veliké v roce 1783, Rusové prostě nepustí. I kdyby se USA a Evropa postavily na hlavu! Krymští Tataři po staletí ohrožovali Rusko a pod Ruskem existující Ukrajinu. Podle některých historiků byly při nájezdech Krymských Tatarů na Ukrajinu a Rusko (tzv. sklízení stepí) mezi 15. a 18. stoletím odvlečeny do otroctví v Osmanské říši až tři milióny lidí. Když Rusko přijde o Krym, odhalí svůj měkký podbřišek všem nepřátelům. Islámu hlavně.

O Krym se zuřivě bojovalo v době krymské války v letech 1853 až 1856. Na straně Osmanské říše, tedy muslimů, bojovala Francie, Anglie a italské sardinské království. Na hřbitovech u Sevastopolu bylo po této válce pochováno 127 583 ruských vojáků. Celkové ztráty Ruska v tehdejší válce o Krym byly 450 015 mrtvých a 81 247 raněných.

Proto se Rusové se od té doby Krymu dobrovolně nikdy nevzdají. Přestaňme idiotsky argumentovat idiotským rozhodnutí Chruščova, který Krym „přiřknul“ sovětské Ukrajině.

A Rusové zvláště nepovolí, když jim do toho budou žvanit Němci. S kterými za druhé světové války vybojovali obrovské krvavé bitvy a kde na Krymu jsou dodnes hromadné hroby místních obyvatel zavražděných Němci. Rusové si od malička ukládají historii bitvy o Sevastopol do hlavy. A to, že u Sevastopolu je pohřbeno od roku 1944 více než 134 000 ruských vojáků.

Rusové si také dodnes pamatují, že nacistické Německo si chtělo udělat po vítězné válce z Krymu svoji árijskou rekreační oblast. Jistěže bez Slovanů.

Plánovat tedy, ať ty plány byly jakkoliv reálné anebo jen chimérické, v Sevastopolu a na Krymu námořní základny NATO, mohl jen naprostý idiot.

Stejně tak se Rusko z geopolitických a vojenských hledisek nemůže vzdát východu Ukrajiny. Zvláště když tam Hitler po dobytí tohoto území plánoval jako součást „Reichskommisariat Ukraine“ zvláštní průmyslové zóny v Doněcku a Luhansku, které budou po vítězství nacistů novým průmyslovým centrem III. říše.

Při pohledu na Rusko a na jeho minulost v podobě Sovětského svazu je jasné, že jeho politika vzbuzuje v Evropanech, zvláště východních, silné pochyby. Proč však běsní proti Rusku americky „deep state“ a hnutí „woke“, není nejen mně úplně jasné.

Dalším problémem je to, že se dá říci, že Západ - tedy USA a NATO a již třicet let i my – prohrál vše, na co sáhl. Opojeni vítězstvím nad Sovětským svazem v roce 1989 jsme poněkud vytěsnili z vědomí realitu. Slavní myslitelé psali úplně pitomé knihy o naprostém vítězství, aniž by si všimli, jaké je skutečnost. Prohrávali jsme války už před Ukrajinou, třeba tu s islamisty v Íránu. My jsme dumali, zda je Rezá Pahlaví pro nás dost dobrý, a šup, najednou tam byl u moci ajatolláh Chomejní. Dobyli jsme vojensky Irák a pak jsme prohráli válku s iráckými nacionalisty i vyznavači islámu. A pak zbaběle vycouvali z občanské války, která tam trvá dodnes.

Vyprovokovali jsme v nejnevhodnější čas občanské války a nepokoje, kde to jen šlo. Tak jsme přišli o Egypt. Nebýt egyptské armády, měli bychom na krku egyptský islámský stát se 100 miliony obyvatel. Za pomoci internetem poblázněné a „pokrokáři“ a tajnými službami hecované blízkovýchodní muslimské mládeže jsme vyprovokovali občanskou válku v Sýrii. Nebýt nenáviděného Asada, Kurdů a části Iráčanů zvítězil by Islámský stát. Hrůza možná větší, než byli nacisté. Nakonec za nás uklidnili Sýrii Rusové a Turci.

To samé jsme předvedli v Lybii. Dokonce jsme se nechali přistihnout, jak naši agenti pomáhali zlynčovat Kaddáfího. Nebýt rozumné nacionálně-islámské vlády v Alžíru (kterou jsme se také pokusili svrhnout), sever Afriky by dopadl o mnoho hůře. A my s ním.

Před nedávnem jsme utekli jak parta uličníků po dvaceti letech bojů z Afghánistánu. Nepoučili jsme se tam z porážky Sovětského svazu a dopadli jsme tak jako on. Možná ještě hůř! Ztratili jsme před vyznavači islámu tvář. Pomohli jsme rozrýpat oblast Gruzie a Arménie a vyli jsme jak šakali, když Rusové porazili – dosti brutálně – vznikající kavkazské islamistické emiráty, místo abychom drželi hubu a byli rádi.

Po Ukrajině jsme pomohli ke konfliktu i v Bělorusku, což je sice stát nedemokratický a vedený postkomunistou Lukašenkem, na druhé straně má, stejně jako dnešní Rusko, daleko vyšší životní úroveň než pomajdanovská Ukrajina. Ostatně, desetitisíce Ukrajinců pracují v Bělorusku a statisíce v Rusku.

Podobní mediální a političtí štváči fungují dnes v EU jako před první světovou válkou v Německu a v Rakousku-Uhersku. S cílem vyšponovat situaci co nejvíce (mimo jiné jako vždy pro vlastní zisky a slávu), jenže nyní narazili na zeď.

Rusko nemíní couvnout, Ukrajina je zbídačelá, Lukašenko se stává neovladatelný i pro Moskvu, a USA, NATO a Evropská unie zjistily, že mimo svalnatých a provokačních řečí nejsou schopny udělat nic. Prostě v tom nechají Ukrajinu, ať se vymáchá. Stejně jako to udělali kdysi Jihovietnamcům, pak opakovaně Kurdům, spojencům v Iráku i v Sýrii, spojencům v Afghánistánu. Přesně tak dnes hodili před palubu Ukrajinu.

Vůdcové Západu si dnes vyděšeně si telefonují s Putinem - jak Biden, tak Merkelová. Britové neví coby, mají svých starostí dost, a Macron se prakticky veřejně postavil na stranu Ruska.

Italové by řekli: „E’tutto finito!“ Česky: „Je po všem.“ Ovšem pokud se do toho nezamotá nějaký nový „vlastenec“ jako Gavrilo Princip a nezastřelí nějakého nového Ferdinanda dEste.

A my se můžeme jenom strachy klepat, aby to po všem, co jsme směrem k Rusku v posledních letech vyváděli, dopadlo dobře.

Chudáci Ukrajinci!

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Pokud vás zajímá historie, nabízím vám vánoční dárek. Knihu „Život, boj a smrt pod sedmi vlajkami“. Tam najdete třeba informace, jak českoslovenští legionáři bojovali nějakou dobu na straně bolševiků na Ukrajině. A jestlipak víte, že první úřední dokument mluvící o samostatném Československu je vyhlášení ruského cara Mikuláše II. na popud českých politiků, že až porazí Němce a Rakousko-Uhersko, bude vyhlášeno Československé království?

Kniha už vyšla v dalším dotisku, ale protože historie je sice zajímavá, ale není zvlášť veselá věc a covid a vše kolem nám dává zabrat, nabízím vám možnost, že si můžete shora uvedenou knihu koupit a dostat k ní veselý dárek, a to knížku fejetonů, historek a zajímavých receptů „Kdo rád jí, ať zvedne ruku“. To vše za 349 Kč včetně poštovného. Nabídka platí jen do 24.12. do 24.00 hod. Objednávat můžete na adrese
kaiserova@jonathanlivingston.cz.

Veselé Vánoce



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!