28.9.2020 | Den české státnosti


SVĚT: Bělorusko na hranici, ovšem čeho?

17.8.2020

Nebýt Běloruska a Lukašenka, tak bychom až na atraktivně protitrumpovské gangsterské kravály Black Lives Matter neustále slyšeli jen o covidu. Nevím, zda je pravda, že covid-19 napadá i mozkovou tkáň a nervovou soustavu, ale mně ničí nervovou soustavu denní „koronavirové hlášení“ na ČT. Takže volby v Bělorusku a ideologické a politické divadélko kolem nich byly do podepsání dohody mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty vítaným zpestřením večerních zpráv ČT (hlavně pro důchodce). Ale ani po této senzaci bychom neměli zapomínat na Bělorusko.

Kdo čte mé články a ví něco o tom, kdo jsem, jistě mne nebude podezírat z toho, že bych Bělorusům nepřál svobodu a demokracii. Jenže jednatřicet let po našem slavném sametovém vítězství – někdo říká předání moci – se ukazuje, že není revoluce jako revoluce a každé svržení diktátorského či autoritativního režimu není vždycky výhra. Po úspěšném revolučním roce 1989 a následně po celé sérii různě „barevných revolucí“ jsou poměry v „osvobozených zemích“ jen v nemnoha případech skutečně kladné. Období konce osmdesátých let bylo mimořádné. SSSR se skutečně rozpadl vlastní vyčerpaností a zde ve střední Evropě do Baltu k Jadranu byla skupina zemí, které na to byly připraveny.

Demokracie západního stylu je křehká květinka. Nehodí se všude, ať si řvou fanatičtí vývozci demokracie, jak chtějí. Je to, jako kdybyste se pokoušeli pěstovat kaktus v bažinách jižní Moravy anebo slunečnice v suchých horách na kamenité Sinaji. Nejde to.

Aby se to vám povedlo, musíte mít k dispozici stát s administrativou, která v zásadě plní svoje úkoly. Musíte mít, vy i národ, zkušenost s nebezpečnou politickou disciplínou zvanou demokracie. Ta vychází z židovsko-řecko-křesťanských zásad, a pokud tohle nemáte, stavíte paláce na vodě. A nakonec a hlavně obyvatelstvo, které po této změně touží a podporuje ji. A ne jen mít vybranou skupinu aktivistů a mládeže, které je odněkud a nějak a něčím ovlivňována. Pak to vždy dopadne špatně.

Státy bývalé RVHP – sovětské evropské satelity – jsou toho dokladem. Čím větší žitá vzdělanost a průmysl ( dědictví Rakouska-Uherska), tím větší naděje na úspěch. Česko a Slovensko, Maďarsko, Polsko a Slovinsko jsou příkladné úspěchy. Další státy bývalé Jugoslávie neměly tradici funkční státní administrativy a obyvatelstvo ochotné akceptovat západní demokracii. A skončilo to občanskou válkou.

Bulharsko a Rumunsko nejprve silně zchudly a zažily obrovský odliv obyvatel (z Bulharska odešla až 1/3 obyvatel), Rumunsko bylo několikrát na pokraji občanské války. Oba státy udržují v relativním klidu tam dislokovaní vojáci USA (v roce 2010 bylo v Bulharsku cca 2500 vojáků US Army), Rumunsko dnes jedná s USA o přísunu dalších vojáků – o tom se v ČT nedoslechnete ani omylem - a US Air Force buduje u Černého moře základnu a US Navy vojenský přístav. To zabraňuje možnému neklidu.

Pobaltské státy nejsou tak úspěšné, jak se vykládá. Po roce 1989 zbylo vylidněné Estonsko. Miláček našich pokrokových medií přišel o cca 35 % obyvatel, Lotyšsko je na tom podobně. Z původních více než dvou milionů se mezi lety 1989 a 2011 počet obyvatel snížil o 600 tisíc (22,5 %). Litva v roce 1989 měla 3 689 779 obyvatel, v roce 2012 žilo v zemi 3,2 milionu obyvatel a dnes pouhých 2,82 milionu. 50 % emigrantů z Pobaltí jsou mladí a vzdělaní lidé, což těmto státům ukazuje chmurnou budoucnost. Bez NATO a EU jsou bezmocné a bezbranné.

Dění po roce 1989 v Evropě a okolí zanechalo mnoho států v rozvratu. Moldavsko, jehož část je obsazena proruskými separatisty, Gruzii, jejíž velká část byla odtržena separatisty. Arménie a Ázerbájdžán jsou bez svých donátorů odsouzeny k zániku. Ukrajina je klasický příklad, který ukazuje, jak jsou plány na vývoz revoluce nebezpečné a nerealizovatelné. Žádný z těchto států a národů nebyl připraven zkonzumovat „západní demokracii“, protože mu chyběly základní předpoklady. Schopnost vstřebat demokracii tohoto typu, mít připravené obyvatelstvo a dostatečný ekonomický potenciál. Proto neuspěly.

Další vlna „demokratických revolucí“ se zvedla v takzvaném „arabském jaru“. Jako vždy někdo pomáhá či drží palce „revolucionářům“, dnes to předvádějí takzvané „západní pokrokové síly“. Pod čímž je schována jak pomoc států, jejich tajných služeb, ale i miliardy dolarů pro financování takzvaných revolucionářů od takzvaných „neziskovek“.

Lukašenko ví, co říká, když tvrdí, že neklid pomáhají organizovat „neziskovky“ z Česka a Polska, stejně tak jako měl pravdu Brežněv, když vykřikoval, že Chartu 77 a polskou Solidaritu podporuje Západ. Tak to bylo, tak to je a tak to bude. Není důvod, proč by se za to měla ČR stydět.

Ne všichni uspěli. Nemusím snad vyjmenovávat všechny státy, které za naší západní (i my jsme Západ, nečtěte osly, co píší o bláboly „vyspělých zemích“) pomoci skončily v naprostém chaosu, ekonomickém krachu a s miliony mrtvých a nekonečnými občanskými válkami. Podívejte se na obrázek, severní Afrika a Blízký východ jsou, i naší zásluhou, už léta v plamenech: 

Arabské jaro a regionální konflikty

Arabské jaro a regionální konflikty

„Pokrokovému převratu“ se nejprve ubránil Alžír. Pro pochopení všech těch revolucí a přehmatů a zklamaných idejí „revolucionářů“ a dá se říci i hlouposti a zločinů části Západu se poučíme na prvním případu dovezené „revoluce“.

„Pokrokovými silami“ Západu byli donuceni Alžířané v roce 1991 uspořádat volby. Ty vyhráli islamisté, tedy Fronta islámské spásy (Front Islamique du Salut – FIS), která získala 47 % hlasů. Získali na svoji stranu mnoho zklamaných z výsledků národně osvobozovací války a také hlavně mládeže. Islamisté ihned začali „islámsko-revoluční“ teror. Dne 4. ledna 1992 provedla alžírská armáda státní převrat. Vypukla občanské válka s několika miliony mrtvých. Válka trvala do roku 2000 a vrhla Alžír ekonomicky o desítky let zpět. Dnes jsou Francie, Španělsko a Portugalsko šťastny, že alžírská armáda zlikvidovala tzv. svobodné volby.

Arabské jaro ze všech států přežil jen Egypt, kde opět vojáci provedli převrat proti Muslimskému bratrstvu, ale Egypťané nikdy nezapomenou zradu Západu a USA a Obamův šílený promuslimský projev (2009). Jo a ještě Tunis, který měl jakž takž základy státní administrativy a vzdělané obyvatelstvo.

Na evropském východě (včetně bývalých jižních islámských států v SSSR) se pak ukázalo mnoho nešťastných výsledků „pokrokových revolucí“. Islám vyrazil do boje za získání území, Turecko silně ovlivňuje „turkické národy“ anebo státy s turkickou menšinou, jako jsou Bulharsko, Řecko, Gruzie, Sýrie, Ázerbájdžán, Uzbekistán, Afghánistán, Pákistán, Tádžikistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Turkmenistán, Kazachstán, Čína (Ujguři) atd.

Rusko se prostě bránilo a brání, tak jako se kdysi bránily třeba USA proti komunistické Kubě a zasáhly proti „revolucionářům“ na dalších karibských ostrovech, na což se už skoro zapomnělo. Každý silný stát si chrání své předpolí, neboli - jak říkají Američané - svůj „zadní dvorek“.

Dnes se území nedobývají tanky a letadly, pokud je chceme obsadit či udržet. Příkladem budiž krach USA v Iráku, nekonečná válka v Sýrii a Jemenu.

Dnes se o to pokouší všichni, ostatně tak jako vždycky v minulosti, za pomoci vnitřních spřátelených sil. Cílem je získat území a celé státy pod svůj dohled v rámci starého hesla o „raison d’etre“ získat svůj „cordon sanitaire“, jinak též předpolí či ochranný val. A někdy to může být dost drsné. Tak postupovaly USA v roce 1948 u Nového Mexika, Rakousko 1878 okupovalo Bosnu a Hercegovinu (dodnes je z toho malér), Hitler anektoval Rakousko, obsadil Československo a uzavřel dohodu Molotov – Ribbentrop. Ze strany SSSR šlo při obsazení části Polska o vytvoření předpolí před očekávaným střetem s Německem.

Dne se však zdá, že politické a intelektuální síly považující se za špičky euroamerické civilizace vůbec nechápou, že žádný stát a národ se nemůže nějakým převratem dostat, obrazně řečeno, z feudalismu do moderní budoucnosti. A pokud ano, tak to bude s potoky krve po kolena jako kdysi ve Francii.

Podíváme-li se dnes na Bělorusko, líčené jako téměř totalitní stát, a na Lukašenka jako na diktátora, jak jej líčí třeba naše media, je to za prvé lež a za druhé nechutná propaganda. Žvanění, jak celý národ stojí za „revolucionáři“, je stejná pitomost, jako když ještě nedávno tvrdil Kalousek ruku v ruce s ČT, že Babiše nikdo nebude volit a ti, kdo jej volí, jsou zaostalí venkované a „pomýlení“.

Věk přináší zkušenosti, a to i mně. Když se osobně s mnoha dalšími pokoušíte desetiletí svrhnout totalitní režim, což se pak zázračně povede, pokud jste soudní, po letech pak vám nezbyde, než abyste věci hodnotili s odstupem.

Napíšu něco, nad čím se mnoho lidí „zblázní“. Ale Lukašenko měl a zdá se, že stále má, doma takovou podporu proto, že v Bělorusku, v agrárním státě zvaném dříve Běloruská SSR, realizoval sovětskou verzi „socialismu s lidskou tváří“. A dokázal ji před Moskvou udržet. V zemi nevypukla od jeho zvolení žádná válka. To je pro Bělorusy zásadní. Bělorusko patří mezi tzv. krvavé země (viz kniha Timothy Snydera), kdy bylo Němci zavražděno 2,2 miliónu obyvatel, což byla celá čtvrtina předválečné populace. V Bělorusku byly tisíce Lidic a to zanechá na národu strašlivé rány.

Lukašenko zajistil klid a splnil většinu toho, o čem jsme my snili v roce 1968. Volné cestování za hranice, kdy se ti zachce, možnost studovat a pracovat v zahraničí, a povolil soukromé podnikání. O tom jsme si tehdy dovolili jen potichu špitat. Opoziční organizace, jako u nás v roce 1968 byly politické kluby KAN či K 231 (pro mladší viz Wikipedie), tedy u nich dnes „neziskovky“, sice pronásleduje, ale proti dobám SSSR je to brnkačka. Většina obyvatel byla až doposud vcelku spokojena. Města jsou úpravná, vesnice rozkvetla a na to, že „strana a vláda“ mají vždycky pravdu, je většina obyvatel zvyklá. A dá se říci, že je po dlouhá léta i spokojená.

Typické je to, že z Běloruska, oproti okolním státům, se téměř neutíká. Lidé vždycky hlasují nohama. Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991–94 klesla běloruská průmyslová výroba o 30 %, míra inflace byla v tomto období 2000 %, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60 % obyvatel. Pak nastoupil Lukašenko. A nabídl národu „tržní socialismus “. Výsledek se dostavil. Makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 1990 byl HDP 21,66 miliard dolarů, v roce 2014 78,81 mld a v roce 2018 klesl na 60 miliard. Důležitější je však to, že Bělorusko už dávno není žádnou „agrární zemí“, jak nás krmí propaganda, když předkládá západoevropskému obyvatelstvu fotku, jak před velikou továrnou jede typický „ruský venkovský vozík, tažený koněm“, aniž by prozradila, že ta továrna vzadu je nová jaderná elektrárna.

Zásadní je také to, že počet pracovníků v zemědělství klesl od orku 1990 z původních cca 20 % na dnešních 9 %. (Podíl pracovníků v zemědělství v ČR tvoří 1,9 procenta celkové zaměstnanosti v zemi.)

Najednou jsou zprávy plné toho, jak stávkují zaměstnanci velikých a významných továren. Kde se tam ty fabriky vzaly? Že jsme o nich dosud nevěděli, psalo se jen o chudých zaostalých vesničanech.

Naši političtí vůdcové se nejprve rozvášnili, ale pak nějak povadli. Babiš na Twitteru nejprve hlásal „Díval jsem se teď na vícero videí z Běloruska, kde zbabělá agresivní policie mlátí bezbranné lidi. Je to neuvěřitelné zvěrstvo. Pevně doufám, že jsou to poslední hodiny diktátorského režimu a že občané zvítězí.“ Aby o deset hodin později napsal: „ Mluvil jsem s polským premiérem @MorawieckiM a navrhneme @eucopresident urgentní videocall členů Evropské rady. Nelze čekat. Bělorusové potřebují naši rychlou pomoc. Volby v Bělorusku se musí opakovat, musí být transparentní a za přítomnosti zahraničních pozorovatelů.“ 

Jak by to chtěli udělat? Poslat tam internacionální pomoc? Zatknou Lukašenka a dovezou ho do Bruselu? Aby „podepsal“? Lukašenko není ani Dubček, ani Jakeš. SSSR se právě nerozpadá, naopak Rusko je rozhodnuto zabránit další „Ukrajině“, USA do toho nepůjdou, to by mohla nechtěně vzniknout „velká válka“. Uznáte nějakého běloruského „presidenta“ jako ve Venezuele Juana Guaidóa? Naběhnete si jako s ukrajinskou princeznou Tymošenkovou? Nebo co? Řečí plno, ale možností moc není. Možná by pomohli jako v Egyptě v Sýrii a na Ukrajině ve vhodnou chvíli nějací tajemní střelci ze střech do demonstrantů… Německo a Francie nepomůžou, to jsou dnes za zády „ekonomických sankcí vůči Rusku“ jeho velicí spojenci. Hubou nepřátelé, v zákulisí obrovští ekonomičtí spolupracovníci (plyn, automobilky, těžba surovin atd.atd.).

Lukašenka je těžké se zbavit. To neznamená, že bych byl jeho fanda. Je to uzurpátor moci a jak postupuje doba, chová se, také pod tlakem Moskvy a Západu, jako se chovali v létě a na podzim 1968 vládnoucí soudruzi pod vedením Dubčeka. Pendrekový zákon ap.

Do budoucna, pokud se nemá Bělorusko ekonomicky propadat, potřebuje změnu.

Ale zásadní otázka je, zda a jak by za místní geopolitické situace vítězná takzvaná demokratická revoluce pokračovala. To, že jsou opojeni mediální a politicko-finanční podporou západních pokrokářů, je natolik zblblo, že jejich představitel požadoval, aby Lukašenko „ihned předal vládu“, neboť oni „morálně vyhráli“, a následně zjašená opozice vyhlašovala, že ustanoví exilovou vládu. To je přesně cesta k občanské válce.

Pokud Mike Pompeo myslí svá slova vážně, měl by se pokusit přesvědčit Trumpa, americké demokraty, CIA a vedení EU, tedy Německo a Francii, aby nakopali do zadku mladé „pokrokové“ pomatence, kteří už vyvolali svým šílenstvím války, krize, rozpady států a proudy uprchlíků do Evropy (což ovšem dělají záměrně a promyšleně).

To by ovšem musely být prohlášeny za teroristické organizace nejen Antifa a její spřátelené síly. Ovšem na politické „neziskovky“ si dneska nikdo netroufne. Naopak ony útočí.

V Bělorusku je zaděláno na další občanskou válku. Hned vedle Ukrajiny. Jo, a Bělorusové, jak věděli bolševici, Ukrajinci, Poláci a hlavně Němci, jsou v partyzánských válkách setsakra dobří. Možná lepší než kozáci z Donbasu či Kovpakovi partyzáni bojující nejdřív proti banderovcům a pak proti Němcům. Ale vykládejte to dnes těm mladým pomatencům, kteří chtějí vyvézt svoji eko-gendero-lidsko- a já nevím jakou ještě revoluci. Momentálně do Běloruska. Ani miliony mrtvých, co po nich zůstaly a stále přibývají noví a noví na severu Afriky, na Blízkém východě, v Arábii a jinde, je nezastaví.

Lidstvo je nepoučitelné a každá generace „skáče na nový špek“.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.