Norští politici rozhodli, že letošní Nobelovu cenu míru dostane Američan Al Gore. Připomeňme si při této příležitosti, jaká byla poslední vůle švédského podnikatele Alfreda Nobela, a některé její zajímavé souvislosti.

Nobelova cena patří mezi nejprestižnější ocenění na poli chemie, fyziky, lékařství, literatury a ekonomie. Uděluje se rovněž cena za příspěvek k bratrství mezi národy – Nobelova cena míru.

Nobelovy ceny se udělují z výnosů majetku švédského podnikatele, chemika a vynálezce dynamitu, Alfreda Nobela, který po své smrti v roce 1896 zanechal pro nobelovský fond dědictví 30 milionů švédských korun. (Výjimkou je „Nobelova“ cena za ekonomii, která je udělována z příspěvku, který do Nobelova fondu na paměť Alfreda Nobela v roce 1968 vložila Švédská centrální banka.)

Nobel zanechal poslední vůli, v níž se praví:

Můj zbylý majetek nechť je investován do bezpečných dluhopisů. Takto vytvořený fond bude vynášet každoročně úrokový výnos, který nechť je ve formě cen rozdělován osobám, které v předešlém roce nejvíce přispěly k prospěchu lidstva. Roční úrokový výnos bude rozdělován na pět stejných částí: 1) osobě, která učinila nejdůležitější objev na poli fyziky, 2) osobě, která učinila nejdůležitější objev na poli chemie, 3) osobě, která učinila nejdůležitější objev na poli fyziologie či medicíny, 4) osobě, která napsala nejvýznačnější dílo idealistického směru na poli literárním a 5) osobě, která učinila nejvíc pro bratrství mezi národy, pro rušení či omezení armád a organizování mírových konferencí. Ceny za fyziku a chemii bude udělovat Švédská akademie věd, za fyziologii či medicínu Karolínský institut ve Stockholmu a cenu za mír bude udělovat pětičlenný výbor volený Norským parlamentem.

Letos tedy pět norských politiků rozhodlo, že se o mírovou cenu ve výši 10 milionů švédských korun (30 milionů Kč) napůl podělí americký politik Al Gore a Mezivládní panel OSN pro zkoumání změn klimatu za „jejich úsilí při šíření znalostí o člověkem způsobované změně klimatu a položení základů opatření potřebných ke zvrácení této změny“.

Není jasné, proč Nobel svěřil tuto pravomoc norskému parlamentu. Jisté však je, že se norský parlament po Nobelově smrti výrazně proměnil. Dva roky po Nobelově smrti bylo v Norsku zavedeno všeobecné hlasovací právo pro všechny muže bez ohledu na majetek, sedm let na to se Norsko osamostatnilo od Švédska. Dnes v norském parlamentu (jako skoro všude na světě) převažují socialisté různých stran.

Alfred Nobel byl podnikatel, vědec, vzdělaný chemik. Proto se dnes možná obrací v hrobě, když jeho peníze letos dostal člověk, který nejenže nepřispěl nejvíc k bratrství mezi národy a světovému míru, který navíc manipuluje vědeckými poznatky ve prospěch svých politických cílů. Norský nobelovský výbor tak dost možná rozhodl v rozporu s poslední vůlí Alfreda Nobela, nikdo za to ale asi norské poslance za zneužití Nobelova dědictví popotahovat nebude.

Jaké by si z toho měli dnešní úspěšní lidé vzít ponaučení? Není rozumné zemřít a nechat svůj majetek státu nebo nechat stát rozhodovat o rozdělování našeho majetku. Pokud máme za to, že se svými penězi rozhodujeme lépe, než jak by to za nás udělal stát, platí to stejně tak během našeho života jako i po naší smrti.

Zastánce svobody jednotlivce by tedy měl: buď mít potomky, kterým bude chtít svůj majetek zanechat; nebo by měl majetek řádně odkázat jiné osobě či soukromé instituci, na jejímž blahu mu záleží (a ne jako Nobel ledabyle nechat na státu, aby vykonal poslední vůli); nebo – veškerý majetek spotřebovat během svého života.

(Delší verzi včetně aspektů udílení Nobelovy ceny a ekonomii z peněz daňových poplatníků popisuji v říjnovém vydání časopisu Laissez Faire)

výkonný ředitel Centra pro ekonomiku a politiku