Nevděčná je práce těch, kdo se znova chtějí přiklonit k velkému dubisku - ruské dějiny musí roztřídit nějak tak, aby se staly jejich lásky hodné. Proto prý v roce 1945 Prahu osvobodili Rusové a v roce 1968 okupovali komunisté. A že v dnešním Rusku je komunismus démodé, račte se opět bez obav přiklonit. V Rusku si s touto rozpolceností nedělají hlavu: není se za co stydět, žádní opravdoví komunisté v zemi nikdy nevládli, a tomu málu, co se vetřelo, Stalin včas zakroutil krkem.

K začátku nového školního roku ruští žáci dostali dárek: učebnici Dějiny Ruska v období let 1900-1945. VŘSR v ní už není žádným historickým předělem - bolševismus plynule navazuje na carismus, jedno znamenité vítězství střídá druhé.

V předmluvě se dozvíme, že cílem nových školských osnov je „aktualizovat hodnocení našich dějin za účelem posílení státní suverenity“. Stanovený cíl je bravurně splněn. Ministerstvo školství se jistě řídilo nesmrtelným výrokem Vladimira Putina, že v ruských dějinách nikdy nebyly tragédie a zločiny takového rozsahu jako v amerických.

V knize se školáci dočtou, že počet obětí tzv. Velkého teroru býval dříve záludně přeháněn. Oprávněně lze za oběti pokládat jen úředně popravené, na něž se dochovaly soudní ortely. Tím se počet obětí rázem sníží o řády - nevejdou se mezi ně statisíce a miliony popravených mimosoudně, zemřelých v gulazích nebo odkroutivších si lidojedské, takřka celoživotní tresty.

Byl třeba v sovětském trestním zákoníku takový paragraf 58. Rozvraceči republiky dostávali podle něj „dětské metry“: deset let natvrdo a pět let zbavení práv. Byla mezi nimi nejen technická inteligence, ale také dělníci udaní pro neplnění stachanovských norem nebo zemědělci za paběrkování. Autoři to označují za historickou nezbytnost. Hospodářství potřebovalo inženýry - tož za katr s nimi, tam zahálet nebudou. „Teror je třeba hodnotit jako pragmatický nástroj řešení hospodářských úkolů.“

Během hladomoru v letech 1932-1933 v Sovětském svazu údajně zahynuly pouhé dva až tři miliony lidí. Vyšší odhady jsou prý „politicky motivované“. Tou motivací je míněna žádost Ukrajiny o uznání hladomoru jako genocidy. Moskva žádost odmítla s tím, že „jednání tehdejšího vedení bylo v souladu s dobovým právním vědomím“.

Avšak i v samém Rusku byly na toto téma otištěny desítky vědeckých prací. Až dosud všechny pracovaly s odhady dva- až třikrát vyššími. Stokrát bylo dokázáno a originály tehdejších stranických usnesení a prováděcích rozkazů doloženo, že hladomor byl vyvolán uměle: po obvodu oblastí určených k záhubě byly rozestavěny zvláštní oddíly čekistů střílejících na každého, kdo se pokusil z pekla uniknout. Stovky knih, tisíce fotek, statisíce svědeckých výpovědí... Ale v učebnici se dočteme, že hlad byl vyvolán „nepřízní počasí“.

Nové školské osnovy nachlup připomínají snahy Brežněvových propagandistů rehabilitovat Stalinovu industrializaci. Tehdy sovětští dějepravci dokazovali vlastním občanům a světu, že Stalin se sice občas dopouštěl „porušení socialistické zákonnosti“, ale v zásadě tak konal pro dobro pracujících. Školák, který si osvojí látku, pochopí, že cíl světí prostředky a že teror může být nahlížen jako pragmatický nástroj řešení národohospodářských úkolů. Už teď pro celé období stalinismu prokremelský tisk usilovně zavádí přiléhavější pojem „doba efektivního managementu“.

Nepochybuji o tom, že až nová koncepce dějin obsáhne také druhou polovinu minulého století, interpretace vpádu do Československa v roce 1968 také dozná změn v duchu aktuálního úkolu upevnění státní suverenity. Není vyloučeno, že se pilný student, když opustí škamny, bude dmout pýchou na rodnou zemi. Bude to však pýcha na zemi, která nikdy ve skutečnosti neexistovala.

MfD, 2.9.2008