Hodně se mluví o demokracii, ale řecká krize je problém odpovědnosti za vlastní kroky

Posíláte-li z Řecka pohled, na známce je napsáno Elliniki dimokratia. To neznamená hodnocení kvality vlády, tedy řecká (helénská) demokracie, ale jen konstatování, že Řecko je republikou. Tak jako u nás je na známkách vytištěno Česká republika.

Může to mást jako i jiné řecké výrazy. V hospodě slovo katalogos neznamená katalog, ale nápojový lístek, a logaritmos není logaritmus, ale účet. To vše může vést k matení pojmů i v evropské debatě o Řecku, jejíž součástí se stal vztah demokracie a dluhové krize.

Řekové rozhodli v referendu, že se nepodřídí podmínkám věřitelů. Hlasovali tak v situaci, kdy ty podmínky ještě ani nebyly přesně známé a definitivně předložené. Formálně vzato to demokratické je. Ale ne vše, co je podloženo hlasem lidu, má také smysl.

„Ve sporu Řecka s Evropou chybí rozhodčí s nezpochybnitelnou demokratickou legitimitou,“ píše Respekt. „Demokracie zvítězila,“ říká řecký ministr vnitra Kammenos (ten, který vyhrožoval, že běžencům udělí schengenská víza a pošle je do Berlína). „Ztroskotá-li Řecko, ztroskotá i kancléřství Merkelové,“ čteme na titulní straně týdeníku Der Spiegel. Zní to tak osudově, že Richard Wagner by tomu věnoval operu (a Woody Allen by poznamenal: Když slyším Wagnera, nutká mě to vyštípat Řecko z eurozóny). Jenže demokracie je tu pojem vágní – jako na řeckých poštovních známkách.

Primát obrany nad „hlasem lidu“

Ne že by ty starosti byly plané, ale demokracie dostává za uši už dlouho. Německý novinář Frank Schirrmacher už v roce 2011 upozorňoval: „Nevidíte, že hodnocení demokratických procesů jsme přenechali ratingovým agenturám, analytikům a bankám? Jako by právě oni měli co říci k tomu, že Řekové chtějí sami hlasovat o své budoucnosti.“ A kdo říká, že schází demokratický arbitr, neměl by zamlčovat, jakým způsobem byl „zvolen“ Jean-Claude Juncker do čela Evropské komise.

Problém není v tom, že řecká vláda sáhla k referendu. Problém je v tom, kdy k němu sáhla a jakou otázku předložila. Kdyby Řekové hlasovali už před lety, zda chtějí zůstat v eurozóně, bylo by to fér. Fér by to bylo i teď, kdyby odpovídali na jinou otázku: Chcete zůstat v eurozóně za těch a těch podmínek? Ale na to se jich nikdo neptal. Místo toho rozhodovali jen o postoji k věřitelům, jako by setrvání v eurozóně bylo nárokové za podmínek, které si určí oni sami. Anglosasové tomu říkají chtít zároveň omeletu i celá vejce.

Ano, je to demokratický proces, ale má asi takový smysl, jako kdyby voliči hlasovali o podmínkách platnosti gravitačního zákona a chtěli ovlivnit jeho důsledky. Je škoda, že tak deformuje demokracii Řecko, země, která ji de facto vynalezla už před třemi tisíci lety. Řekové jako první v Evropě začali užívat písmo, vytvořili civilizaci, demokracii, vědu, diskusi, kritiku, polemiku, psané ústavy i první pojistky proti zneužití moci v podobě střepinového soudu (ostrakismus).

To, že demokracie není jen „hlas lidu“, vědí už 2500 let. Když tehdy Atéňané rozhodovali, kam investovat zisky z nových stříbrných dolů, lídr Themistoklés je přesvědčil, že za ně postaví námořní flotilu. Jen proto pak Atény uchránily celé Řecko před perskou invazí. Nebylo to zcela demokratické rozhodnutí, ale účinné.

Bylo by zajímavé sledovat, jak by dnes Themistoklés – symbol stability a prosperity Atén – řešil dluhovou krizi. Je to samozřejmě nadsázka, neboť za jeho časů se zadlužení stávali otroky, čímž se vyřadili z demokratického světa svobodných občanů, ale jisté duševní cvičení to být může.

Primát naděje nad penězi

V debatě o vztahu dluhové krize a demokracie se mění některá tradiční ideová východiska. Klasická sociální demokracie bývala odkojena Karlem Marxem a jeho tezí o primátu ekonomické základny nad společenskou nadstavbou. Teď se to obrací a moderní levice přebírá křesťanské hodnoty, jako je víra, naděje a láska.

Ilustruje to vlivný německý intelektuál Jakob Augstein, jenž vnímá úspěch Tsiprase jako předvoj nového demokratického paradigmatu. Tsipras se jako jediný v Evropě postavil dogmatu úspor. Jen jeho vláda omezuje „bezuzdnou moc peněz“, čímž vadí „neoliberálně ovládanému kontinentu“. Leč může zasít „semínko nadcházející evropské revoluce“ a tím Evropu nakazit „tou chorobou, které se vláda peněz bojí nejvíce – nadějí“.

Řecký problém je příliš pestrý na to, aby jediná otázka stála jako ano – ne pro grexit. Je to problém stability země, která střeží ohroženou vnější hranici EU, která má nábožensky i historicky blízko k Rusku a která hraničí s Tureckem coby jediným muslimským spojencem Západu. Rozklížit toto vše ostrakizací Řecka je velké riziko. Ale navzdory tomu stále platí, že Řeky nenatlačily do eurozóny německé tanky, ale jejich vlastní ambice. Přepjaté ambice Atén vedly k zadlužení ik tomu, že řečtí ministři teď mluví o věřitelích jako o teroristech. To není problém demokracie jako takové. To je problém férovosti, dodržování pravidel a odpovědnosti za vlastní činy.

LN, 9.7.2015