Letadélkem ze Syracuse, města s antickým jménem ve státu New Yorku, jsme přistáli na velikánském letišti v Atlantě, stát Georgia, nikoliv Gruzie, pokračovat se společností Delta přemnoho tisíc mil. Tato Delta se momentálně potácí v bankrotu a jejího případného zániku jen těžko želet. „Zlaté Czech Airlines!“ zabažil jsem při porovnávání výkonu. Na palubě žádné noviny, časopisy, kapitán se neobtěžoval poskytovat informace, na velkém plátně promítali americký ilm ve výlučně španělské verzi, postarší letušky, vesměs černošky, roznášely jídlo nevábné chuti, k čemuž jsem mohl mít lahvičku vína s označením FISH EYE – RYBÍ OKO. Kdo to asi tak přitažlivě vymyslel?

Monitor občas ukázal, kam míříme, kolik mil a kilometrů již absolvováno, ale ani slovo, jaká že vzdálenost a kolik času k zvládnutí nám ještě zbývá. Kingston – Panama – Quito, tam jsme se přehoupli přes rovník – Guyaquil – peruánská Lima a konečně Chile – Antagofasta – poušť, načež bariéra And, Kordillery, za okénkem máme výhled na křídlo, bránící nám fotografovat náramné panorama. Znovu se mi potvrdilo pravidlo: kdekoli sedím, vždy tomu musí být v intimní blízkosti křídla.

Pod námi se objevuje zeleň, však tento měsíc již bude léto, příležitost se opálit, dostat úžeh. Na rozdíl třeba od Atlanty, kde každou minutu něco přistává či odlétá, Santiago dělalo příjemný poklidný provinční dojem porovnatelný s Ruzyní. Parkovaly tam pouze stroje s pismeny LAN, připravené do cestu do vnitrozemí či Velikonoční ostrov, patřící tomuto státu.

Stát Chile má jen o dvě třetiny víc obyvatel (16 milionů) než Česká republika, ale rozsahem (756.945 km2) ji předčí téměř desetkrát. Stejně tak jako ostatní latinsko-americké země, nezávislost se zrodila někdy začátkem devatenáctého století, španělské koloniální jařmo svrženo. Největší zásluhu v tomto případě měl Bernardo O’Higgins, tatíček osvoboditel s irskými kořeny. Jeho jménem se honosí největší avenida v metropoli.

Původní indiánské obyvatelstvo se odhaduje na pouhá tři procenta. Naprostou většinu tvoří tzv. mestizo, míchanice španělsko-domorodá, s přispěním zejména Italů a Němců. (V poslední době – od 70. let 20. století - přibýval kontakt s germánským živlem, Freundschaft s Dederony. Tam politický azyl obdržely pokrokové živly, uniknuvší Pinochetovi, a po kolapsu prvního německého dělnického a rolnického státu

tam mínil zamířit, a snad to i uskutečnil bývalý první partajní tajemník Erich Honecker. Jeho dcera v Santiagu tehdy žila a prý i nadále setrvává.

„Nechcete se jít podívat na dům Pablo Nerudy?“ navrhla elegantní, multilingvální dáma, s níž jsme měli schůzku v hotelu Sheraton, naší momentální adrese. Dotyčné jsme přivezli dárek od našeho vzájemného přítele, v Santiagu se narodila, její prarodiče se přistěhovali z Německa, spolu jsme mluvili německy a anglicky. Dřív pracovala u jedné z mezinárodních organizací, za Pinocheta se znelíbila a ztratila místo na univerzitě.

Návštěvu domu Pabla Nerudy, sice laureáta ceny Nobelovy, ale též Stalinovy, jsem nepřivítal. Rovněž jsme se nehrnuli k turistické inspekci městských pamětihodností, autobusem objíždět a fotografovat muzea, katedrály, náměstí se sochou velikána na oři.

Santiago svou přitažlivostí skutečně nemůže konkurovat Rio de Janeiru – však skoro žádné místo nemůže. Svěřili jsme se naší privátní průvodkyni podívat se na město pěkně z výšky, z hotelu za pár minut jsme došli k lanovce, která nás dovezla do téměř kilometrové výše na kopec San Cristobal. Populární výletní místo i pro domorodce - svěží, téměř horský vzduch, však Andy jsou tu téměř za rohem, a pod námi rozprostřené mraveniště, které svým počtem obyvatel, svou napěchovaností, předčí Prahu šestkrát.

Modře kvetoucí stromy jacarandy, jaký náramný vzhled na takový svět. Částečně mi to připomínalo jihoafrickou Pretorii, částečně australskou Brisbane. Žebráka jsem nepotkal, ale třeba někde jsou. Vydali jsme se do ulic pozorovat shon v předvečerní době. To už spíš připomínalo Madrid či Barcelonu, nic zřetelně latinsko-amerického.

Na rozdíl od většiny zemí tamějšího kontinentu, Chile si ekonomicky počíná zdárně. Je největším zdrojem mědi, žádaného kovu na světě. Jeho cena se za poslední tři roky na světových trzích ztrojnásobila. Rovněž rybářství, zejména export lososů, prosperují, spolu s ovocnářstvím. Vinné hrozny, předpokládám, že doputují i do českých supermarketů. Výtečné je víno zejména bílé, jehož kvanta domorodci konzumují v množství téměř porovnatelném k výkonu českých pivařů.

Vláda sleduje mírně levicovou orientaci, hodně odlišnou od iniciativ Salvadora Allendeho, jehož revoluční radikalismus si znepřátelil střední vrstvy a poté i vojenskou moc. Ta v roce 1973 zasáhla – snad poprvé v dějinách země, značná to výjimka z latinsko-amerického pravidla přečastých pučů a převratů (v sousední Bolivii se podařilo docílit světového rekordu mít tři prezidenty v jednom dni – ti dva první již před večerem byli nebožtíci). Vojenská junta, ztotožňovaná s jménem generála Augusto Pinocheta, se vypořádávala se svými politickými odpůrci nepříliš ohleduplně, někdy i hodně surově, byť ne v míře postihnuvší Argentinu. Ale na rozdíl právě od Argentiny a jejího zpraseného hospodářství Pinochet si počínal velmi zdárně, správu ekonomie přenechával technokratům, absolventům chicagské univerzity, žákům Miltona Friedmana. Po plebiscitu v roce 1988 a předání vládnoucího vesla vojenskými pány civilistům, v racionální správě státu se naštěstí pokračovalo. Podle údajů Světové banky Chile zdaleka předčí všechny státy kontinentu v kvalitě svého fungujícího hospodářského systému. Ve zprávě Doing Business 2007 se Chile umístnila ve světovém řebříčku na 28. místě, tedy hodně líp než třeba Mexiko (43.), Argentina (101.), Brazílie (103.).

Pinocheta čekal soud, chřadl a do konce života mu v době našeho příletu zbýval necelý jeden týden.

Za Santiaga jsme odjeli k přístavu Valparaíso, vzdálenost zhruba sto kilometrů, též rodiště tohoto Pinocheta.

- - -

Společnost Holland America se o nás vzorně stará od samého začátku, speciální autobusy nás transportovaly kopcovitou krajinou s několika tunely, připomínající Kalifornii, s vinicemi, ale bez ropných a větrných věží a dokonce i bez dobytka. Země převážně (85%) katolická, podél silnice pochodovaly skupinky poutníků zůčastnit se prý významného náboženského svátku – štrapác to stokilometrová.

Konečně tedy přístav Valparaiso, město na sedmi dost strmých kopcích, rozhodně neevropského vzezření, s dojmem, že po výstavbě panamského kanálu a následného úpadku přístavní důležitosti jako by se čas zastavil a takové uvíznutí v době již minulé vedlo v roce 2003 k povýšení na tzv. World Heritage Site. S takovým oceněním Valparaíso získává na popularitě, přitahuje jak bohémy, kumštýře, tak zájemce z Evropy a Ameriky k nákupu druhého sídla.

Holland America disponuje flotilou třinácti lodí, ta naše se jmenuje Rotterdam, tedy tatáž, co ji známe z Karibiku. Odevzdáváme pasy, dostáváme plastickou kartičku, s naším jménem, elektronickým kodem, který zaznamená každý vstup a výstup z lodi, s číslem kabiny a rovněž slouží jako klíč, jímž kabinu otevřít. Na palubě se dodržuje striktní systém bezpeněžního hospodářství, jemuž předchází předložení kreditní karty a k tomu podpis majitele, zavazujícího se uhradit závěrečnou sumu. Což pak může být dost drahý špás: všeho jídla habaděj, ale za cokoliv alkoholického nutno platit. Jedno pivo za víc než pět dolarů, sklínka vína je dražší. A za organizované exkurze na břehu ceny nehorázné: návštěva chilské farmy za 147 USD na osobu, například. Zájemci či spíš zájemkyně vyjdou z palubního salonu krásy ne nutně zkrášleny, ale rozhodně s odtučněným kontem: za tři masáže „pouze“ (only) 285 dolarú, za jeden tzv. Aromas Space Ocean Wrap rovněž pouze 210 dolarů.

Změnila se praxe s poskytování zpropitného, tohoto téměř univerzálního zvyku, zlozvyku. Minule jsme si museli připravit obálky pro číšníky u večeřadla a pro našeho cabin boy, tentokrát se nám automaticky přičetlo deset dolarů na den na osobu. Rodince se dvěma dětmi se tak účtovalo čtyřicet dolarů denně.

Také máme k dispozici internet. Příliš zručně jsem si zřejmě nepočínal, všeho všudy jsem poslal dva e-maily, což mi přišlo na padesát dolarů.

Oceňoval jsem příjemný, nevtíravý luxus. Například na každém stole váza s čerstvou orchidejí. Totéž jsem postřehl na pánském záchodě a předpokládám, že dámy tam těch orchidejí měly ještě víc. V každém výtahu koberec s velkým vetkaným nápisem toho kterého dne v týdnu. Koberec po půlnoci spolehlivě vyměňován.

Loď měla kapacitu 1300 pasažérů a posádku 600 v pěti jakostních kategoriích: 1. kapitán a jeho důstojníci, Holanďané, vždyť se nám na stěžni třepetá nizozemská vlajka; 2. Evropané západní v roli administrativního personálu; 3. Evropané východnější obsluhovat v obchodech, kasinu, starat se o hudbu k poslechu (minule to bylo trio maďarské, tentokrát polské); 4. Filipínci, vyřizovat běžné správní záležitosti, též servírovat alkohol, v čemž jim jejich katolická víra nebrání; 5. Indonézané, ti nejpočetnější, k obsluze v restauracích a kabinách.

Příležitosti k přejídání značné, obrovské, v kteroukoliv hodinu.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče