Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996PŘEDVÁNOČNÍ PLAVBA 1: Hurá do Patagonie
Časování nám vyhovovalo – od začátku prosince několik týdnů se věnovat plavbě a nikoliv domácí výrobě vánočních pokroutek. Započít v Chile, nejdelší nudli na světě, jižním směrem až téměř do Antarktidy, kochat se částečně roztávajícími ledovci a momentálně mediálně populárními penguiny, tučňáky. Tierra del Fuego, Ohňová země, Patagonie, tam náš rasově méně hodnotný český národ přece mínili přestěhovat méně krvelační nacisté. Divé vody u Hornova mysu, tam se otočit a vydat se opačným směrem, zastavit se na Falklandských ostrovech, kde v roce 1982 došlo k válečnému utkání mezi Velkou Británií a Argentinou, k prozatím nejposlednější invazi od doby legendárního vylodění v Normandii za druhé světové války.
Pokračovat dál na sever, zakotvit v Buenos Aires v oné prohravší Argentině, poté zastávka v sousedním Montevideu v Uruguayi a opustit loď v Brazílii, kde v Rio de Janeiru vystoupit, rozloučit se s posádkou, případně políbit kapitána a z tropů odletět zpět k rodinnému krbu ve značně odlišných tepelných podmínkách.
V Jižní Americe jsem sice už několikrát pobýval, ale španělsky a zejména portugalsky se domluvím pramizerně a málo tomu kontinentu rozumím. Nelze neporovnávat stav věcí v severní části kontinentu, kde se v USA podařilo vytvořit unii, federaci padesáti v mnohém si dost odlišných, ale nikoliv znepřátelených států, v kontrastu se situací jižním směrem. Kdysi jsem zakoupil mapy v Peru a Ekvádoru: každá označovala značně jiné hraniční uspořádání. Rozhádaný kontinent absolvoval všelijaké války – Bolívie versus Chile a Peru, Paraguay se všemi svými sousedy. V současnější době po sobě začaly trošku střílet Chile a Argentina kvůli vlastnictví tří zcela pustých ostrovů či spíš ostrůvků. Jakýsi mír mezi těmito katolíky vyjednával sám papež.
V kontextu latinsko-amerických zemí nepominutelná je zmínka o populismu, tohoto úsilí politiků získat popularitu líbivými sliby, využívat a zneužívat oprávněných frustrací a též nikoliv nejšlechetnějších lidských instinktů. Tito údajní šampioni „malého člověka“, zatracující velké internacionální společnosti, nacionalisté horlící proti cizincům, jejich vlivům, velmi často s dávkou antikapitalismu, s voláním po redistribuci příjmů, národního bohatství, znárodňování, velkorysých iniciativách sociální štědrosti, čím se důkladně zmnoží rozpočtový deficit a inflace získá stonásobné, někdy i tisícinásobné tempo.
Populismus může být jak levicový, tak pravicový, případně se i snoubící s fašismem. Každopádně je „anti-elitistický“, zatracuje korupci, brojí proti globalizaci. Dovolává se reforem, perfektního to požadavku v prostředí, vesměs charakterizovaného značnou socio-ekonomickou nerovností. Prosazovateli populismu nezřídka jsou vojáci, sloužící či deaktivovaní oficíři z povolání, znační patrioté, vždy ochotní svalovat odpovědnost za vlastní nedostatky na podvratné zahraniční živly.
Nejviditelnější politickou postavou těchto dní je ovšem bývalý armádní důstojník Hugo Chávez, prezident bohaté, ropou nasáklé Venezuely, který má z čeho rozdávat a uplatňovat svůj vliv. Značně se zviditelnil na podiu Valného shromáždění OSN svou charakterizací George Bushe jako Satana a v lichotkách pokračuje, například označením USA jako agresivní, genocidální, divošské země. Hyperboly se ale někdy mění v bumerang. Svou tirádou probendil možnost zístat pro Venezuelu členství v Radě bezpečnosti OSN, svou intervencí do prezidentských voleb v Peru, v nichž vehementně prosazoval kandidáta Ollanda Humana, rovněž bývalého důstojníka (jehož tituloval jako „soudruha“), pomohl k vítězství Alana Garcii, jehož zatracoval, že to je svině a zloděj.
Chávez tuze podpořil iniciativy Evo Moralese, prezidenta Bolívie, nejchudší země kontinentu, ale zároveň s největšími zásobami zemního plynu, že přesně ke dni 1. máje 2006 vyhlásil znárodnění – se slovy „plundrování tímto skončilo“ - ke škodě brazilským státem vlastněné společnosti Petrobras. A k oprávněné nelibosti brazilského, k socialismu tíhnoucího prezidenta, bývalého odborového předáka Luly da Silvy. Starý sen Brazílie, zdaleka největšího kolosu se společnou hranicí všech států Jižní Ameriky (jen s dvěma výjimkami – Chile a Ekvádor), sjednotit kontinent, zůstává v nedohlednu. Da Silva je zmenšován, stranou popostrčen ambiciozním Chávezem, využívajícím výhod bohatství Venezuely.
Na rozdíl od spojené Severní Ameriky, její jižní polovina je stále značně rozpojená, její intergrace zůstává přeludem.
Tato plavba do Patagonie bude mít výhodu, že nedojde k přílišnému přeházení poledníků, ne jako cestou do Evropy a zejména do Asie či Austrálie, kdy pak z pondělí je najednou středa a na zpáteční cestě se úterý dvakrát opakuje.
Poněvadž ale půjde o posun přes rovník ze severní hemisféry do jižní, abychom se i vypořádali s podstatnými tepelnými výkyvy. Odlet za chumelenice a přistání v teplíčku v Santiagu v Chile. Poté krajinou připomínající slunnou jižní Kalifornii dorazit do přístavu Valparaíso a odtud plout k sychravému, nevlídně se tvářícímu jihu, směrem k Antarktidě, jak se ovšem musí čekat.
Napřed se ale muselo do Chile doletět, což byla cesta delší než ta z New Yorku do Prahy. (A ta zpáteční z Rio de Janeira do zdejší naší zimy trvala ještě déle.)
Další nevýhoda: přibylo papírování, formulářů vypisování a výloh. Na rozdíl od předchozí plavby Karibikem s několika zastávkami v cizích přístavech, kdy nás nikdo neotravoval, teď se vyžadoval poplatek sto dolarů na osobu za právo přistání v Chile a ještě víc dolarů za vstupní vízum a právo odletu v témže dni z Brazilie.
A máme mezinárodní terorismus, že ano. Čili zouvání na letištích, úřední přehrabování v proprietách. Něco takového nás v této době ale postihuje na všech rovnoběžkách a polednících.
Neoficiální stránky Oty Ulče
