Všechno má svůj čas. Včera a dnes, sebekriticky si říkám, jestli ne příliš pozdě, jsem se podrobněji seznámil s kauzou, která je probírána a propírána v médiích drahný čas. Kauzou Michaláková a synové.

Ani já samozřejmě nevím, jak to s údajným zneužíváním obou chlapců v Norsku vlastně bylo. Přesto si myslím, že uběhlo dost času na to, aby se to zjistilo.

Buď Denis a David svými českými rodiči zneužíváni byli, a pak je třeba je chránit. Anebo nebyli – a pak je třeba je rodičům vrátit. Nechme stranou fakt, že oba rodiče se mezitím rozvedli, nikoli bez vazby na tento případ.

Policie rodičům, respektive matce, která v případu navrácení dětí hraje klíčovou roli, zneužívání neprokázala, z ničeho v tomto smyslu je/ji neobvinila, norská trestněprávní mašinerie se s touto kauzou nedostala ani k návladnímu – a přesto chlapci s matkou nejsou. Dokonce hrozí, že budou adoptování a ztratí poslední šanci se k matce vrátit.

Proč?

Protože jsme svědky obludné podoby politické korektnosti, jak ji praktikuje ona prazvláštní norská sociální instituce zvaná Barnevern. Působí dojmem, že je papežštější než papež – s vaničkou čas od času vylije i dítě. Její úzkostná (až inkviziční) péče o to, aby děti vyrůstaly v bezpečné domácnosti a aby měly dostatek prostoru pro osobní rozvoj (jak tuto organizaci charakterizuje člověk více než znalý, kolega bloger Andrej Ruščák – viz jeho článek na blogu iDnes Jak se co v Norsku dělá, díl třetí: Barnevernet z 11. 3. 2014) působí občas kontraproduktivně, což je, jsem si tím téměř jist, případ Denise s Davidem a jejich maminky. Jestli si lidé v Barnevernu, a možné nejen v této organizaci, myslí, že to, co se s oběma chlapci děje je přesně tím, co potřebují, pak poslání a smysl existence této organizace vyvolává velký otazník. Už proto, že teto případ není ani prvním a patrně ani posledním excesem z dílny těchto fanatických ochránců dobra.

Nechci psát o tom a nejsem ani oprávněn radit, co by měly či neměly dělat české úřady a jak by měla či neměla postupovat paní Michaláková. Chci pouze vyjádřit svůj nebetyčný údiv nad tím, že v civilizované demokratické zemi může existovat organizace, která nad sebou nemá prakticky žádnou kontrolu a funguje, jak bylo na internetu nejednou zmíněno, jako stát ve státě. Takové organizace patří přece k atributům režimů nedemokratických, tedy totalitních, diktátorských, ať už nacistických, fašistických nebo jim podobných.

Nerad bych se kvůli kauze Michaláková a synové stal zapřísáhlým nepřítelem Norského království, k němuž jsem dosud choval značné sympatie. Na druhou stranu ale s politováním konstatuji, že díky tomu, co se kolem Denise a Davida děje a jak se to děje, prožívám těžkou deziluzi – další políček do tváře člověka, který od dětských (teenagerovských) let věří v západní demokracii, západní hodnoty a západní způsob života. K severským zemím chovám přátelství také kvůli jejich historickému příklonu k protestanství, byť luterskému (osobně je mi z obou hlavních větví evropské reformace bližší, třebaže s výhradami, kalvinismus), nicméně v celém tomto příběhu postrádám to, čím Stvořitel, v něhož mnozí v českých i severských zemích věříme, člověka vybavil. Na mysli mám zdravý rozum.

Je to celé pro mě odstrašujícím příkladem toho, v jak obludné závěry mohou vyústit situace, kde je zdravý rozum potlačen ve jménu … ale čeho vlastně? Pokud je matka v pořádku (jistě je zřejmé, jak to myslím), pak je úřední odtržení dětí od ní zločinem, neboť není nic přirozenějšího než to, aby rodiče a děti žily ve společné rodině, společné domácnosti.

Mám obavy, že jsme svědky čehosi nanejvýš neblahého, co nemůže přinést dobré ovoce. Ze všeho nejděsivější by bylo, kdyby Denis a David byli od své matky natrvalo odloučeni (adopcí do norských rodin) jenom proto, aby Barnevern, byť se dopustil výše zmíněného zločinu, „neztratil tvář“.

Věc, jakkoli je komplikovaná, dodejme že byrokraticko-právně, tedy uměle, má jednoduché řešení: vrátit děti matce.

Jaký je vlastně důvod, skutečný důvod toho, proč se tak ještě nestalo? Odpověď na tuto otázku se mi jeví v celé kauze jako nejdůležitější.