19.3.2024 | Svátek má Josef


POLEMIKA: Má Švédsko ještě nějakou šanci?

27.2.2020

V Neviditelném psu byla zveřejněna celá řada článků, které popisují Švédsko značně jednostranně. Mám na mysli články od Judith Bergman a Jaro Plevy.

Ke svému překvapení dle reakcí v diskusích konstatuji, že řada českých čtenářů bere tyto články vážně. Je skutečně Švédsko ztracená země a Švédové zbabělí, slabomyslní naivkové, jak píše Jaro Pleva? Pan Pleva má samozřejmě právo na své názory. Názory cizinců, hlavně Angličanů, s kterými denně pracuji, jsou značně jiné. Švédsko se jim líbí a oceňují vstřícnost, spolehlivost a toleranci Švédů.

Nejprve se představím. Jsem trochu přestárlý stavební inženýr (78). Díky neobyčejně dobré konjunktuře ve stavebnictví, která ve Švédsku již mnoho let vládne, je stále zájem o mé zkušenosti. Dnes pracuji jako poradce mladých inženýrů v mé staré firmě a jako externí asistent na fakultě architektury, kde učím studenty statice a stavební technice. Toto píši proto, že chci zdůraznit, že mám stále slušný kontakt s mladými lidmi a vím trochu o jejich úvahách a problémech.

Jako bývalého uprchlíka mne velice zajímá otázka přistěhovalectví, integrace a mé víkendové zdravotní procházky mne často zavádějí do „no go zón“ ve Stockholmu, kterých tu mám celou řadu na výběr. Zde hovořím s lidmi, abych si vytvořil svůj vlastní obraz o situaci. Musím ale dodat, že ještě zajímavější jsou informace od mých mladých kolegů v naší firmě, kde je nejméně 15 % z Blízkého východu.

Ano, Jaro Pleva i Judith Bergman mají zcela pravdu. Otázka přistěhovalectví a uprchlíků je dnes ve Švédsku velmi aktuální.

Švédsko má dlouholeté tradice v přijímaní uprchlíků.

Švédsku se podařilo vyhnout druhé světové válce. Koaliční vláda pod vedením sociálních demokratů se řídila principem, že jakékoliv ústupky kterékoliv straně jsou lepší než válka.

Před válkou byla přistěhovalecká politika velmi restriktivní, což postihlo především tisíce židů prchajících z Evropy.

Hrůzy války, kterou mohli Švédové sledovat z první řady parketu, ale i špatné svědomí z řady potupných ústupků, hlavně Německu, změnilo postupně názory národa i vlády. V roce 1943 zrušila vláda většinu obchodních smluv s Německem, které byla nucená navázat 1939. Švédsko a Švédové začali pomáhat postiženým.

V letech 1940-45 našlo ve Švédsku asyl 70 000 malých finských dětí (ne všechny současně). Ve Finsku byla válka a hlad, který postihoval hlavně děti. Finsko byla chudá země a nemělo žádnou obranu proti ruskému bombardování. Dřevěná finská města hořela. Velká část Karelska se musila odstoupit Sovětskému svazu a 10 % obyvatelstva se stalo uprchlíky.

Švédský červený kříž nabídl pomoc: Tisíce dětí, s malým ruksakem na zádech a se jmenovkou na krku, putovaly do Švédska. Tam si je lidé rozebrali. Většina Švédů tenkrát bydlila na venkově a pracovala v zemědělství. Nebyl problém rozšířit rodinu o jedno či dvě malé děti a postarat se o ně několik měsíců, někdy i roků. Na tuto akci jsou Švédové pyšni, myslím, že právem.

Během války, pod dojmem hrůz, které se odehrávaly všude kolem, změnila vláda svou politiku. Do Švédska začali přicházet uprchlíci ze všech možných postižených zemí. Na konci války jich bylo ve Švédsku více jak 200 tisíc. Mnozí se po skončení války vrátili domů. Někteří se neměli kam vrátit. Uprchlíci z pobaltských zemí, židé, někteří Poláci, Němci z východního Pruska a další a další, pro které v té nové Evropě nebylo místo, tu zůstali. Tak začala švédská imigrační politika.

Tato politika má již více jak 80 let starou tradici. Kdekoliv se ve světě něco semlelo, přišla do Švédska skupina uprchlíků. Ti byli nejprve jen z Evropy. Zkušenosti s uprchlíky byly různé. Současně se skupinou několika tisíců uprchlíků z Československa 1968, která byla velmi úspěšná, přicházeli do Švédska američtí desertéři, vojáci americké armády, kteří prošli výcvikem na vojenských základnách v Západním Německu, ale místo do války ve Vietnamu desertovali do Švédska. V levicovém Švédsku měli velkou podporu veřejnosti. Byli to bojovníci proti americkému imperialismu. Dnes ale víme, že to byla ta úplně nejnešťastnější uprchlická skupina. Velká většina z nich se dopustila nějakého zločinu a skončila ve švédských vězeních. Problém s narkotiky měli asi dříve, než uprchli do Švédska. Naštěstí jich byl jen necelý tisíc. Prezident Ford jim později udělil amnestii a téměř všichni se vrátili do USA.

Švédové na uprchlíky nezanevřeli. Se stoupajícím neklidem na Blízkém východě přicházely do Švédska větší a větší skupiny z této části světa.

Velikou a velmi úspěšnou uprchlickou skupinou jsou Íránci (ca 90 000). Když se v Teheránu dostali k moci ajatolláhové, uprchla ta elita, kterou si vychoval Réza Pahlaví na amerických univerzitách, do USA nebo do Švédska. Úspěšná byla již ta první generace Íránců, kteří přišli do Švédska. Mnoho špičkových chirurgů a lékařů. Nějaký průzkum přistěhovalectví konstatuje, že ještě úspěšnější je druhá generace Íránců, kteří sem přišli jako malé děti, nebo se tu narodili. Říká se, že Švédové mají v průměru nejvyšší vzdělanost mezi národy v Evropě, více jak 35 % má vysokoškolské vzdělání. U Peršanů z druhé generace má vysokoškolské vzdělání více jak 50 %. Jak poukázala jedna z mých mladých inženýrek: „Jaro, všimni si, že to nejsou jen studenti historie umění nebo filosofie. To jsou budoucí lékaři, právníci, inženýři a zubaři. Íránských zubařů je tu téměř tisíc.“

Jestli je ve Švédsku těžké motivovat mladé lidi k namáhavému vysokoškolskému studiu, což mohu dosvědčit z vlastních zkušeností, íránské rodiny, kterých je tu hodně a mají spolu kontakt, to mají jednodušší. Druhá generace velmi dobře vidí, o co lépe jsou tu přijímáni přistěhovalci s dobrým vzděláním, přestože mají tmavou pleť a jméno jako Ali nebo Amir.

Dnes zaujímají přistěhovalci z Íránu významné posice ve švédské politice, kultuře, společenském životě a zvláště ve zdravotnictví. Ardalan Shekarabi je ministrem sociální péče, asi jedna z nejtěžších funkcí ve vládě.

V minulém roce vybrala Švédská akademie, ta nejšvédštější ze všech švédských institucí, do svých řad íránskou spisovatelku Jila Mossaed. Spolu s finskou spisovatelkou Tua Forstrom a dalšími 16 švédskými spisovateli budou vybírat nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ano, finská a perská kultura pozitivně ovlivnily tu švédskou.

Jinou velice zajímavou skupinou jsou Kurdové. Protože tvoří vždy jen menšinu ve svých domovských zemích a téměř všude jsou pronásledováni, vytvořili si svou šikovností zvláštní schopnost přežití. Asi stejně jako židé.

Samozřejmě jsou i velice nevydařené uprchlické skupiny. Nejhorší zkušenosti budou asi s uprchlíky ze Somálska. V Somálsku neexistovalo žádné školství nejméně 30 let. Integrovat takové přistěhovalce do švédské společnosti je těžké. Zde navíc ukazují švédské imigrační úřady také značnou neschopnost.

Protože moje manželka je z Finska, jezdím velmi často do Helsinek. Finové, kteří přijali procentuálně téměř stejné množství Somálců jako Švédové, mají asi šikovnější politiku.

Mnoho řidičů městské dopravy v Helsinkách jsou Somálci. Velká část pomocného personálu v nemocnici pro pacienty s Alzheimerovou nemocí, kde byla v péči moje tchyně, byly Somálky. Ve Finsku nejsou ty segregované čtvrti, jako máme ve Stockholmu

Ano, tyto segregované čtvrti, které se ve Švédsku za posledních 20 – 30 roků vytvořily, jsou velikou ostudou Švédska. V Německu nebo Finsku něco takového nepřipustili.

Ve Švédsku se prosazovala ta liberální myšlenka, že ve svobodné zemi má každý právo usadit se, kde chce. Pro nové přistěhovalce bylo lákavé nastěhovat se ke svým krajanům, kteří jim opatřili byt a pomohli s jazykem či radou. Mohli tam žít trochu jako ve své domovině.

To není nic nového. Znáte jistě zmínky o českých čtvrtích v New Yorku, Chicagu nebo o China Town v San Franciscu

Na přistěhovalce zde není tlak rychle se naučit jazyku. Spousta žen v domácnosti neumí švédsky. Většina škol je špatných, i když některé díky pedagogickým nadšencům jsou dobré, ale nemohou se vypořádat se skutečností, že nikdo ze žáků není etnický Švéd. Jeden sociologický průzkum konstatoval, že většina dětí žijících v těchto čtvrtích nikdy nenavštívila nějaký švédský domov a neví, jak Švédové žijí. Vytvořila se tu psychologická bariera “my a oni“. Řada mých mladých kolegů v těchto čtvrtích vyrostla a nostalgicky vzpomínají, jaké tam bylo výborné společenství. Ti, kteří udělali ve společenském životě karieru, se odtamtud rychle stěhují. Všichni se shodují, že v těchto čtvrtích chyběly pozitivní švédské příklady.

Řada mladých lidí z těchto čtvrtí, která se neuchytila na pracovním trhu, se začala věnovat kriminální činnosti, zvláště narkotikům.

Nešťastnou shodou okolností tehdejší občanská vláda, někdy v roce 2012, z úsporných důvodů snížila počet policistů - s odvoláním na statistiku, že zločinnost ve Švédsku klesá. Švédsko má dnes méně než polovinu státních policistů v porovnání s Českem a žádné městské policisty. To nemohlo fungovat.

Policie má dnes velké problémy s udržováním pořádku v těchto čtvrtích. Policistů je tak málo, že pořádek dnes ve Stockholmu zajišťují jen dvoučlenné automobilové hlídky. Na ulicích policisty nevidíte. Situace se dostala tak daleko, že do těchto čtvrtí zajíždějí vždy dvě hlídky. Ta jedna provádí zásah, ta druhá střeží auto té první hlídky.

V kriminálních kruzích probíhá boj o trh s narkotiky mezi tradičními švédskými kriminálníky z Hells Angels či Bandidos a nově nastupující generací gangsterů z těchto čtvrtí. Ta nová generace je mnohem brutálnější než ty dřívější a vyřizuje si své účty střelbou nebo trhavinami, naštěstí jen mezi sebou.

Tyto segregované čtvrti jsou ostudou a velikým problémem Švédska. I když je většina Švédů nikdy nenavštívila a o zločinnosti v těchto čtvrtích má informace jen z novin, samozřejmě je tato situace pobuřuje a požadují zásah vlády.

Co se týče zločinnosti, je vývoj mírně slibný: Od 1. ledna 2020 se mnoho zákonů zpřísnilo a policie dnes může umisťovat bezpečnostní kamery, kde chce. To dříve nesměla. Zvláště tato změna bude mít velký význam. Když začátkem ledna vybuchla na Östermalm, nejparádnější čtvrti Stockholmu, veliká bomba, která způsobila ohromné škody, ozývaly se hlasy, že Stockholm už vůbec není bezpečný. Policii pomohla bezpečnostní kamera na střeše Švédské televize, která rychle odhalila pachatele. Byli to staří známí Bandidos, kteří se tak pokoušeli vymáhat nějaký dluh z herny .

Také počet policistů se mírně zvýšil. Od začátku prosince probíhá v Malmö policejní akce „Rimfrost“, Námraza, kde policie změnila taktiku a dlouhou řadu podezřelých zadržela a vyšetřuje. Od té doby nebyl v Malmö ani jeden výstřel a ani jeden výbuch. Doufejme, že nám to vydrží.

Než se ale obyvatelé všech těch segregovaných čtvrtí ve Švédsku integrují, bude ještě dlouho trvat.

Dnes víme, že segregované čtvrti byla ta nejhorší forma integrace. Švédsko se učí z chyb. Uprchlíci, kteří dnes přicházejí do Švédska a kteří dostali povolení pobytu, jsou umisťováni do kontejnerových sídlišť uprostřed čistě švédských čtvrtí. To funguje dobře. Jedno takové postavili asi 500 m od mého domova. Bydlí tam jen rodiny s dětmi. Ráno odcházejí téměř všichni dospělí do kurzů švédštiny, malé děti do školek, větší děti do škol, také do školy, kam chodily moje děti a která je výborná. Protože těch přistěhovaleckých dětí není mnoho, tvoří ve škole a ve školkách vždy menšinu. To je nejlepší způsob, jak splynout s tou většinou. Když hovořím s dětmi z tohoto sídliště, konstatuji, že se již mnohému naučily, odpovídají zdvořile na mé otázky a jejich švédský akcent je lepší než můj.

Když čtu články v českém tisku, překvapuje mne ta ohromná obava z migrantů. Z vývoje a tendencí ve vyvinutých zemích západní Evropy mám dojem, že jejich velkou starostí je opatřit dostatek pracovních sil, především kvalifikovaných, pro další ekonomický vývoj těchto zemí a to se dá nejlépe migrací. Když se dívám na starou statistiku z roku 2012, konstatuji, že Švýcarsko mělo již tenkrát 30 % migrantů, Rakousko, Švédsko a Norsko 16 %. Irsko, ještě nedávno vystěhovalecká země, měla v roce 2012 také 16 % migrantů. Dnes, s vývojem ekonomiky jsou tato čísla jistě vyšší. To také vysvětluje fakt, že přístup k emigrantům je zde ve Švédsku v zásadě pozitivní. Jaro Pleva považuje migrační politiku za jistou formu švédské naivity a stupidity, že Švédové se nechají obalamutit svými politiky. Kdo se ale rozhlédne kolem sebe, pochopí, že Švédsko by už bez migrantů nefungovalo.

Nedávno jsem se potřeboval připravit na důležitou schůzi a odjížděl jsem do zaměstnání již v 5:30. Překvapilo mne, že v podzemní dráze seděli úplně jiní cestující než ti, které tam potkávám v 7:30, kdy obvykle jezdím do práce. Udělal jsem si malý nevědecký průzkum, prošel všechny vagony a konstatoval, že nejméně polovina cestujících měla tmavou pleť a pravděpodobně se nenarodila ve Švédsku . To jsem samozřejmě nemohl identifikovat všechny stavební dělníky z Polska a Pobaltí, kteří se svým vzhledem od Švédů neliší a kteří také jezdí do práce v tuto dobu.

Navštivte nějakou švédskou nemocnici a můžete konstatovat, že zdravotnictví by bez přistěhovalců také nefungovalo.

Na rozdíl od pana Plevy je strana Švédských demokratů v zásadě pozitivní pro migraci. Je velmi kritická proti integrační politice vlády. To jsem já také. Přála by si, aby se omezilo přijímáni uprchlíků z asijských a afrických zemí. To je složitější otázka.

Judith Bergman a Jaro Pleva tvrdí, že švédská ekonomika je špatná a povede ke katastrofě.

Odpovídat na ekonomické otázky se do jednoho článku nevejde. Čtenáře chci požádat aby si na Eurostatu sami ověřili, že švédská ekonomika jde velmi dobře s přírůstkem 1,5 %, s vyrovnaným rozpočtem a malým přebytkem, že se podle agentury Bloomberg považuje za druhou nejinovativnější na světě a dle zprávy OSN jsou Švédové sedmý nejšťastnější národ na světě.

O švédské mentalitě píše Jaro Pleva, že Švéd (dejme tomu 80 %) nemá vlastní rozum, nemá k tomu odvahu a vyznačuje se ohromující naivitou.

Já vidím Švédy a švédskou mentalitu trochu jinak. Při popisu švédské mentality se používá slovo „tillit“, švédskočeský slovník to překládá jako “důvěra“. Já mám dojem, že ve švédštině má toto slovo širší význam. „Důvěra v ostatní lidi“, důvěra v lidi a společnost, že se na ně můžete spolehnout. Odborníci, kteří se zabývají těmito otázkami, tvrdí, že to je velkou výhodou skandinávské kultury, že není třeba věnovat tolik energie na byrokracii a kontroly. Když někdo něco řekne, tak mu věřím. V naprosté většině případů fungují lidé tak, jak se od nich očekává.

Ale když někdo této důvěry zneužívá, tak to samozřejmě vyvolá konsekvence. Chci ale zdůraznit, že hranice, kdy to vyvolá konsekvence, leží zde ve Skandinávii mnohem výše než v jiných zemích.

Míra „důvěry“ se samozřejmě liší od případu k případu. Nedoporučoval bych vám spoléhat na nordický „tillit“ u daňového úřadu. Tam se už dávno vytvořil administrativní systém, který je pro normální daňové poplatníky zcela vodotěsný a unikají mu snad jen velké ryby. Pro normální život ale vysoká míra důvěry platila a stále platí.

Vzpomínám si na jeden večer na studentské koleji ve Stockholmu, kde nás sedělo několik studentů z Čech a Polska a diskutovali jsme naši situaci. Žili jsme ve Švédsku jen nějaký rok, studovali jsme na vysoké škole a všichni jsme financovali naše studia švédskou studijní půjčkou. Systém studijních půjček prosadil na začátku 60. let ministr školství Olof Palme. Prosadil ho přes jistý odpor v sociálně demokratické straně. Celý systém byl velmi štědrý, ale na tu dobu také velmi drahý. K našemu překvapení se vztahoval nejen na švédské občany, ale i na všechny, co měli povolení k pobytu ve Švédsku, což jsme byli my.

Protože jsme všichni byli uprchlíci a osud nás zavál do Švédska úplnou náhodou, došli někteří k názoru, že by byla úplná blbost zůstat ve Švédsku po dokončení studií. Lépe je odstěhovat se do Austrálie, která tenkrát nabízela velmi výhodné podmínky pro kvalifikované přistěhovalce. Tam nikdo nebude vyžadovat dluhy od švédského státu.

Švédský stát skutečně neměl žádné záruky, že dluh splatíme. Celý systém byl postaven na principu „tillit“. Kolik mých kolegů po dokončení studia Švédsko opustilo, nevím. Většina ale zůstala.

Tento systém studijních půjček stále existuje a je dále vylepšován. Důsledkem tohoto systému, což určitě měl Olof Palme na mysli, je faktum, že Švédsko má dnes asi nejvyšší vzdělanost v Evropě. Jak jsem se již zmínil, více jak 35 % Švédů má vysokoškolské vzdělání.

Já jsem samozřejmě Švédsku velice vděčný za to, že tento systém platil i pro přistěhovalce, že mi Švédsko věřilo a že mi dalo možnost zde vystudovat a prožít velmi šťastný život.

Stockholm