„Evropská unie zatím systematicky pošlapává základní definice existence států a snaží se jejich základy rozbourat vznikem nové sociální multikulturalistické říše,“ napsal tu včera František Matějka v článku Časovaná bomba. Inu, každému, co jeho jest – od předního funkcionáře Strany svobodných občanů chválu evropských struktur věru nečekám. Přesto jsem se tentokrát nad břitkými řádky jindy tak kvalitního autora nemohl neotřást nevolí…

Ani mě jistě nenaplňuje nadšením, když v souladu s předpisy a dotacemi EU zmizí kupříkladu u nás na Zlínsku mezi obcemi Provodov a Ludkovice kvůli přehradě pás lesa kolem tradiční křížové cesty, která tam byla po staletí. Malebné pomníčky budou si věřící moci pověsit teď už leda tak na novou betonovou stěnu. Jsem smutný, že koupaliště ve druhé jmenované vesnici je už léta zavřené, neboť nátěr bazénu odporuje prý novým hygienickým předpisům z Bruselu a investor se nenašel. Koupali jsme se tam vždycky, újmou na zdraví nestiženi. A naopak mě rozveselují doklady o preferenčním původu zboží, jež si úředníci firem tupě rok od roku z prstů vycucávají, aniž by kdo věděl, jaký to má jiný smysl, než že je celní úřady vyžadují…

Jsem nicméně ostražitý, začne-li někdo pateticky volat slova „vlast“, „národ“ či „stát“ – ani mi to tak nepřipomíná holohlavce z Dělnické strany jako spíše Jakeše, Husáka či, ještě lépe, našeho soudruha politruka na vojně. Snad proto, že rok narození ušetřil už tohoto autora podobných zážitků, jsou mu nejspíš takovéto konotace cizí; bezelstně tak cituje vojenskou přísahu České republiky, odvozenou z té staré, československé socialistické – tehdy jako teď, bezvýhradná věrnost vlasti nadevše: kdo to kdy ale za posledních dejme tomu třicet čtyřicet let skutečně myslel vážně? Manželský slib věrnosti, který se nás týká osobně, respektuje už málokdo. A položit život za vlast? To je vtip? Jaký je dnes vůbec „kredit“ takových ušlechtilých institucí, jež pan Matějka ve svém článku tolik brání?

Transformace feudální společnosti v občanskou vedla v Čechách v 19. století k cílené výchově k národní uvědomělosti, v níž se angažovali mnozí známí osvícenci života společenského i kulturního. Podobné emancipační, národně-sjednocující procesy přirozeně probíhaly i jinde v Evropě. Vznik samostatného československého státu v roce 1918 byl ve svojí době velevýznamnou událostí, jež tehdy nepochybně česká srdce naplňovala hrdou radostí – pak už ale tato idea dostávala jen na frak: Mnichov a protektorát, Únor a Sovětský svaz na věčné časy, Listopad a emancipovaní Slováci. Státy vznikaly a zanikaly, režimy se měnily, přísahalo se tomu nebo onomu, a jen vlastní život každého zůstal nakonec tím, co přetrvává - ví dnes někdo ještě, kdy vlastně vznikla samostatná Česká republika? A není to už každému jedno?

„Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ,“ zpíval Daniel Landa ještě v Orlíku začátkem let devadesátých. „Co zdarma dostaneš, toho si nevážíš,“ vyčítá ve stejné tónině vlažným dnešním vlastencům i pan Matějka. „Sociální a multikulturalistický stát bez hranic? To není žádný „stát“, za který naši předci pokládali své životy,“ píše. Obávám se, že doba už je ale někde jinde a motivace někdejších hrdinů se nás dnes týká asi jako Kozinův boj proti Lomikarovi – je součástí historie, která byla, ale nikdy už se opakovat nebude…

Národní stát je dnes přežitek. Globalizace vede k světoobčanství a úměrně tomu mění se i sebeuvědomění lidí. Němec žije s Holanďankou, Češka s Italem, Polák tu pracuje a Rus koupí hotel – čerta jim záleží na tom, kde mají vlast a co ona na to. Křoupeme španělská jablka, hýříme při maďarském víně a jsme rádi, že si je můžeme koupit i levné, i kvalitní. Pro cestování k sousedům pasu už netřeba, jsme tam tedy pečení vaření. Posloucháme anglosaskou muziku, v cizině zase uvítají náš cimbál. Každý občan vzděláním jen trochu poznamenaný ovládá už nejméně jednu cizí řeč. Co by na to asi Josef Dobrovský …?

Unifikace evropského života XXI. století nese s sebou samozřejmě i problémy. Někdejší Západ po desetiletí musel akcentovat sociální problematiku, neboť režimní konkurence na Východě svoji historickou příležitost promarnit nehodlala – dlouho na to bylo zdrojů dost, dnes už není a cítí to všichni. Kalouskovo utahování opasků, první v Česku, o kterém se nejen mluví, ale se i koná, budiž dostatečným důkazem, že socialistická Evropa coby „náš vzor“ je jen rétorickým strašákem euroskeptiků: socialismus je v nás, je nedílnou součástí evropské historie, stejně jako manufaktura nebo Beatles. Rozhodně to není nějaký cizí mráz, který by namísto z Kremlu přicházel teď z Bruselu. Vyrovnat se s ním musejí všichni, každý po svém – a náš Kalousek je v Praze…

Stejně se to má i s onou obávanou multikulturalitou. Není žádným tajemstvím, jak je na tom bílá rasa po stránce natality: historie evokuje tragické pády civilizovaných, ale změkčilých říší, pod krutými nájezdy barbarů. Že člověk budoucnosti bude spíš žlutohnědý, o tom asi pochyb není. Přesto je dnes už všechno trochu jinak – dobyvatelům není naštěstí třeba přijíždět na koni s šavlí. Je výsadou moderní doby, že všeobecná nasycenost vede k míru. Lze sem proniknout i jinak; někomu se to nelíbí, jiný(á) naopak manželství s cizincem vítají, barevné děti ve školních třídách každopádně nejsou už dnes žádnou výjimkou. Až vyrostou, budou chtít jen to, co jistě svým potomkům přeje i pan Matějka: žít si spokojeně v klidu a dostatku.

Časovaná bomba? Ale jděte – je to pouze nevyhnutelný vývoj. Autor článku napsal: „Jiní lidé mají tendenci nevážit si svého národního státu, který založili jejich předci, aby jej další pokolení udržela před nepřáteli, stavěla, rozvíjela a jako součást odkazu a národní hrdosti předala svým potomkům.“ Obávám se, že nejsou-li tato slova přímo xenofobní, pak tedy určitě zpozdilá - dvacáté století se svými nacionalismy, železnými oponami a hroby hrdinů je už pryč. A chválabohu i se svými bombami – alespoň u nás, v Evropě…