19.3.2024 | Svátek má Josef


OSOBNOST: Neúspěšný politik, zato oblíbený generál

23.10.2021

Colin Powell byl prvním Afroameričanem ve funkci ministra zahraničí USA. Irák považoval za skvrnu na své službě

K čemu máme tu skvělou armádu, o které stále mluvíte, když ji nemůžeme použít? Vmetla do obličeje tehdejší americká velvyslankyně při OSN Madeleine Albrightová tehdejšímu náčelníkovi generálního štábu amerických ozbrojených sil Colinu Powellovi v roce 1993, když se zvažovala omezená intervence v Bosně a Hercegovině. Ona byla pro, on proti.

„Málem jsem dostal mrtvici, když jsem to slyšel…“ napsal později Powell ve své autobiografii Má americká cesta v roce 1995. Powellovi to připadalo jako arogance nového Clintonova týmu, v němž civilisti, kteří nikdy nesloužili v armádě, natož ve Vietnamu (Clinton), chtějí americké vojáky používat jako figurky na svých politických šachovnicích.

Colin Powell

Powell byl jedním z autorů tzv. Weinberger-Powellovy doktríny (Caspar Weinberger byl Reaganův ministr obrany v letech 1981–1987), podle které americké vojenské síly mají být do boje v zahraničí nasazeny, pouze když jde o vitální, životně důležité americké zájmy, a v drtivém, mohutném počtu, aby dosáhly snadného vítězství. Byla to reakce na Vietnam (už nikdy nebojovat v zahraničí v malém množství bez jasně definovaných cílů) a první aplikací této doktríny byla válka v Zálivu v roce 1991, kdy Američané osvobodili Kuvajt od irácké okupace Saddáma Husajna.

Následně se Madeleine Albrightová stala ministryní zahraničí v druhém volebním období Billa Clintona (1997–2001) a na tomto postu ji vystřídal v navazujícím prvním volebním období George W. Bushe právě Colin Powell (2001–2005). Život dokáže být vtipný. Pro úplnost dodejme, že omezené americké letecké údery v Bosně – zemi, v níž USA neměly žádné vitální zájmy, – v roce 1995 byly úspěšné v tom smyslu, že občanskou válku ukončily.

Vojákem 35 let

Colin Powell se narodil v roce 1937 v newyorském Bronxu v rodině imigrantů z Jamajky. V roce 1958 vstoupil do armády a sloužil v ní jako profesionální voják pětatřicet let. Dosáhl nejvyšší vojenské hodnosti: stal se čtyřhvězdičkovým generálem a předsedou sboru náčelníků štábů (obdoba náčelníka generálního štábu).

Bojoval ve Vietnamu, v 80. letech byl vojenským poradcem ministra obrany Weinbergera. V roce 1987 se stal náměstkem Franka Carlucciho, tehdejšího poradce prezidenta Reagana pro národní bezpečnost, a když se Carlucci v listopadu téhož roku stal ministrem obrany, Powell (stále jako voják) se stal Reaganovým bezpečnostním poradcem. V této pozici sloužil do konce Reaganova mandátu v lednu 1989. Na jaře 1989 jej nový prezident George Bush starší povýšil na čtyřhvězdičkového generála a na podzim téhož roku jmenoval na předsedu sboru náčelníků štábů (v dvaapadesáti letech jako nejmladšího). Byl na vrcholu vojenské kariéry. V této pozici se podílel na válce v Zálivu (leden až únor 1991); proslul svými přímými a lakonickými vyjádřeními: „Naše strategie je velmi, velmi jednoduchá. Nejdřív (iráckou) armádu odřízneme a pak ji zničíme.“

Po nástupu nové Clintonovy vlády s ní měl neshody, jak ohledně Bosny, Somálska či služby gayů v armádě, a proto v září 1993 na svou funkci rezignoval. V roce 1995 vydal autobiografii a všichni čekali, že rok poté bude za republikány kandidovat na prezidenta. Clinton se ho prý bál ze všech potenciálních protikandidátů nejvíce: černoch, voják, centrista, oblíbený generál. Na prezidenta se však rozhodl nekandidovat (prý mu manželka řekla, že ho opustí, neboť se bála, že ho zavraždí nějaký rasista) a Clinton byl bez problémů znovuzvolen. Avšak po čtyřech letech ho nově zvolený prezident George Bush mladší požádal, aby byl jeho ministrem zahraničí. Powell souhlasil a stal se tak prvním černochem v této funkci.

Osudový Irák

Toto jeho působení stejně jako Bushovo prezidentství a služba všech členů jeho vlády bude navždy poznamenáno invazí do Iráku na jaře 2003. Powell patřil k umírněným, nikoli k jestřábům jako viceprezident Cheney a ministr obrany Rumsfeld. Americký tisk k němu byl mírný. Byl to však Powell, kdo v únoru 2003 přesvědčoval OSN, že Saddám Husajn má biologické zbraně a usiluje o zbraně jaderné. Do konce svého života pak toto vystoupení v OSN považoval za skvrnu na své celoživotní službě.

V druhém Bushově období (2005–2009) už členem vlády nebyl. V roce 2008 přispěl penězi na kampaň Johna McCaina, ale před volbami podpořil Baracka Obamu. V roce 2016 podpořil Hillary Clintonovou, i když měl o jejím charakteru nízké mínění („nezřízené ambice, hrabivá“), ale považoval ji za kompetentní na rozdíl od Donalda Trumpa, kterého označil za „národní ostudu“. Ve volbách 2020 podpořil a volil Joea Bidena.

Colin Powell coby politik nebyl úspěšný: centrista, který lavíroval mezi oběma stranami. A taky Hamlet: váhal, váhal a nakonec na prezidenta nekandidoval, i když šanci měl. Jeho vojenská kariéra však byla vynikající; černošský syn imigrantů to v armádě dotáhl na nejvyšší místo. Byl to patriot, který své zemi sloužil nejlépe, jak uměl. RIP.

Autor je publicista působící v Občanském institutu