Stejně jako v případě udělování cen za literaturu, kdy místo titanů kalibru Lva Nikolajeviče Tolstého se pocty dostalo tvůrcům pominutelného formátu, jakým byl například Rene Sully Prudhomme, cena ta mírová unikla veĺikánům jako byl Mahatma Gandhi.

V jeho případě to však nezavinila výběrová komise, ale podmínka mecenáše Alfreda Nobela cenou obdařit pouze žijící zasloužilce, nic in memoriam. Leč v roce 1948, před udělením 10. prosince, silně favorizovaný kandidát Gandhi byl zavražděn. Rok čtyřicátý osmý, pro český národ tak neblahý, pak byl tím jediným po skončení druhé světové války, kdy v udělení ceny vůbec nedoělo.

Mezi početnými neúspěšnými kandidáty na tak prestižní cenu byli i dva papežové (Jan XXIII., Jan Pavel II.), jakož i Winstonem Churchillem nominovaný, neprávem pominutý Raphael Lemkin. Narozen v polské židovské rodině, jeho otec byl farmář, matka intelektuálka a tento jejich syn už ve svých čtrnácti letech ovládal devět jazyků. Po univerzitních studiích (Lvov, Heidelberg) působil řadu let v justici ve Varšavě. Holocaustu, v něm zahynulo 49 členů jeho rodiny, se mu podařilo uniknout do Švédska a z Evropy pak dál do Ameriky. Tam vyučoval na univerzitách (Duke, Yale), pilně publikoval se záměrem prosazovat mírové uspořádání světa cestou trestního práva, stal se poradcem Roberta H. Jacksona, soudce Nejvyššího soudu, který se v Norimberku podílel na procesu s nacistickými zločinci. Lemkinovou zásluhou vzniklo tolik teď ve světě používané a zneužívané slovo „genocida“. Zejména jeho zásluhou došlo ke zrodu a přijetí příslušné mezinárodní konvence (Convention on the Prevention and Punishment of the Crime of Genocide).

Moje manželka, tehdy ještě slečna Priscilla Lim ve službách UNICEFu, se s Lemkinem dobře znala. On, neúnavný bojovník v ošuntělém kabátě, s aktovkou napěchovanou dalšími svými návrhy, totiž do budovy OSN na Manhattanu pravidelně docházel, snažil se lapat delegáty a ti před ním nezřídka prchali. Ta moje nynější před idealistickým chudákem neprchala, vídali se i v neúředních hodinách. Teď si v americkém domově prohlížím memorábilie z té doby: gramofonovou desku, natočenou v OSN, s titulem „Raphael Lemkin – Citizen of the World“, publikaci „The Crime of Genocide – a United Nations Convention“ s připsaným vřelým věnováním oné slečně Limové, s datem 31. ledna 1959. A za necelých sedm měsíců byl mrtvev. Lemkin bez peněz, vlastní kanceláře, bez štábu asistentů, ale s početným množstvím posměváčků, se uštval, skácel ho infarkt dřív, než se mohl dožít šedesátin. Na pohřeb mu přišlo všeho všudy sedm lidí.

Právníci kladli všemožné procedurální překážky a někteří senátoři si dělali veliké starosti povýšit systematické masové vraždy toho či onoho lidského společenství – čili genocidu – do kategorie federálního zločinu a tím ochudit jurisdikční oprávnění jednotlivých států. Čtyřicet let trvalo, než se americký senát uráčil konvenci o genocidě – toto Lemkinovo celoživotní dílo – ratifikovat. Učinil tak bez zmínky o jeho tvůrci.

Osobně jsem ho neznal, na rozdíl od Matky Teresy, s níž jsem seznámil v červenci 1973, tedy šest let před tím, než dostala tuto Nobelu cenu míru a stala se značnou mediální celebritou. Ono dlouhé horké léto jsem trávil v Indii jako člen expedice vědátorů zkoumajících indický pokrok s jeho přemnohými překážkami. My se potkali v Kalkatě, tehdy hodně děsivé metropoli. Hieronymus Bosch by si tam byl užil, místo posloužilo těmi nejapokalyptějšími prototypy. Potkávat tam tvory žebravé, malomocné, zdeformované, všelijak uťaté, houfy chudáků, kteří se na chodníku narodí, žijí, plodí a umřou. Žebrající dětičky by se dobře fotografovaly, ale cvakal jsem spíš zubama, když jsem dal klukovi peníz a on padl na kolena a dal se do líbání mých vyšmachťaných sandálů. Vzápětí ho odkopl hotelový hlídač, aby neobtěžoval bílého pána.

Setkání s pozdější laureátkou předcházel dýchánek v luxusním sídle primadony bengálské opery a jejího manžela, bohatého lékaře. Tehdy jsem se ho zeptal, jak on reaguje na okolní panující bídu, na chudáky, kteří mu doslova mřou pod okny. Odpověděl, že se to musí nevnímat, jinak by se z tohoto jakkoliv jen poněkud citlivý člověk uzoufal.

Taxík mě dovezl na adresu 54A Lower Circle Road, kde na věc měli jiný názor. Matka Teresa, rozená Agnes Bojaxhiu, přišla na svět v roce 1910 v albánské rodině tehdejšího otomanského impéria. Jako mladá jeptiška byla poslána do Indie, kde setrvala celý svůj život. V roce 1950 založila řád Missionaries of Charity a přijala indické občanství. Necelý metr a půl, malá pod plachetkou osoba, unikající stereotypům.

Žádná svatost, před níž dlužno jen špitat, žádná hrabivá organizátorka, ale s praktickým, pragmatickým přístupem k životu. „Peníze od lidí dostaneme, peníze utratíme. Kdy přestaneme rozdávat? Tehdy, až je přestaneme dostávat.“ Náš víc než hodinový rozhovor jsem si zaznamenal na magnetofonu.

V Kalkatě jí už tehdy fungovalo 57 center, dál se rozrůstají. Rovněž se starají o patnáct tisíc malomocných. Na několika adresách se starají o čerstvě narozená robátka, jež matky odhazují do popelnic nebo je aspoň balí do denního tisku a strkají pod vrata.

V těchto místech mě hodně dojal nedostatek svatosti. Žádné tichoučké našlapování či zákaz brát boží jméno nadarmo; na zdi se místo krucifixů spíš daly vidět karikatury a místo Madony Mickey Mouse. Vymalované symboly radosti ze života jsou asi ta nejznamenitější zbožnost.

K dispozici měla štáb jeptišek, z jejichž tmavých vizáží jsem usuzoval, že nejspíš pocházejí z hodně křesťanského státu Kerala na zcela jižním konci indického subkontinentu. Téměř všechny, s nimiž jsem se potkal, byly krásné, mladé, s velkými kukadly, pletí k závidění, vše podtrženo bílým hábitem. Vesele natřásaly robátka, jež nedávno mohla umřít v popelnicích. Odrostlejší zachránění mi zazpívali písničku „Bangladeš“.

Zeptal jsem se na proceduru s přijímáním novicek, na vyžadované vlastnosti. „Především musí mít common sense a cheerful disposition,“ zdůraznila. Ano, veselou optimistickou náturu, bez ní by se člověk tváří v tvář tolika utrpením neobešel. Zájemkyně o takovou životní dráhu přijdou napřed se s prostředím seznámit a po šesti měsících se vrátí domů vše si znova promyslet. Jestliže se se rozhodnou pro „beautiful but hard life“, jak řekla, potrvá několik roků, než dojde ke slibu permanentní příslušnosti k řádu. Kdyby došlo k pozbytí oné cheerful disposition , řád by se s dotyčnou sám rozloučil.

Zeptal jsem se albánské, poněkud světácké světice, jak si počínat s žebráctvem. Jsme západní konzumní hlupáci. „Co dělat?“ vznesl jsem leninský dotaz. Vysvětlila, že žebrák profesionál a žebrák autentický se rozpoznají podle energie, kterou vloží do svého nároku. Profesionál je agresivní, zlý, s prázdnotou v očích a duši, kdežto opravdový chudák si zachovává aspoň milimetr důstojnosti.

V roce 1910, stejně jako světice Teresa, se narodila Irena Sendlerowa, rovněž nominovaná na Nobelovu poctu. Tato rozená Němka s výučním listem a umem klempířky dostala za druhé světové války od nacistů povolení pracovat v ghetu ve Varšavě, tragické metropoli, v níž před válkou v jiné roli působíval Raphael Lemkin. Tam docházela a z tamějšího děsu se jí podařilo vypašovat, život zachránit židovské děti – dva tisíce pět set životů, až ohromující množství. Ty nejmenší dostala ven v prostorných příručních brašnách, určených pro nástroje jejího řemesla. Větší děti balila do pytlovin uskládaných na vozíku, s nímž se dostavila. Věrným jejím asistentem byl pes natrénovaný, aby velice divoce štěkal - jednak aby přehlušil případné zvuky zděšených zachraňovaných tvorů, ale zejména aby odrazoval vojenské stráže příliš se přibližovat k inspekci.

Dlouho se její samaritánské úsilí dařilo , až pak ji nacisté přece jen lapili. Krutě ji zmlátili, obě ruce a nohy jí zlomili, a přesto se jí podařilo válku přežít.

Sklenici s přesným seznamem všech zachráněných dětí zakopala pod stromem. Po válce došlo k vyhledávání rodičů, pokud z nich některý rovněž přežil.

Se zpožděním přemnoha let Irena Sendlerowa se dočkala zasloužené nominace. Nobelovu cenu ale dostal Albert Gore. Nobelově porotě přehrál video o globálním oteplování. Nejsou zásluhy jako zásluhy.

Neuvěřitelně statečná zachránkyně dětí se tedy nedočkala a již se nedočká, poněvadž v 12. května 2008, ve věku devadesáti šesti let, zemřela.

***************************************
Poznámka redakce: Upozorňujeme čtenáře, že v nakladatelství Šulc-Švarc vyšla nová knížka Oty Ulče. Nese název Slasti plavby od Radbuzy k oceánům a autor-suchozemec v ní líčí deset týdnů strávených na palubě zaoceánské lodi.
Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval. Srovnává nebetyčné rozdíly ve vývoji Ameriky na severní a jižní polokouli a medituje o tom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé jeli kolonizovat opačným směrem. Z Chile pak obeplul Ameriku děsivými vodami kolem Ohňové země, v intimním sousedství Antarktidy, kam si už neodskočil, ale něco užitečného k zapamatování z polárního kontinentu se také dozvíme. O to více místa věnoval čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války, kde se pustil do nástinu válečných strategií z Pacifiku, čtenářům v Evropě vesměs málo známých.
Čtenáři Neviditelného psa některé autorovy příběhy, zážitky a s nimi spojené úvahy znají z jeho článků, nyní mají možnost přečíst si je v ucelené podobě a doprovozené kromě fotografií i kresbami Jiřího Slívy.

Záběry ze křtu knihy Slasti plavby od Radbuzy k oceánům můžete zhlédnout na YouTube.com/Neviditelný pes

Neoficiální stránky Oty Ulče