26.4.2024 | Svátek má Oto


NĚMECKO: Bez milosti zabíjeli. Zasluhují milost?

4.5.2007

Můj starší rekapitulační text o německém terorizmu, který jsem napsal pro Mladou frontu Dnes:

Německo se pře, jak se zachovat k uvězněným teroristům z RAF. Diskuse se vede o sám charakter právního státu

Čtyřicet let uplyne letos ode dne, který pro Spolkovou republiku Německo znamená symbolický začátek jedné krvavé kapitoly a třicet let od „černého podzimu“, kdy Frakce Rudé armády (RAF) v rámci této kapitoly zabila několik představitelů státu a přední členové zakladatelské generace RAF spáchali sebevraždu.

Právě před třiceti roky „úřadovala“ druhá generace německých teroristů, v jejímž čele stála dnes sedmapadesátiletá Brigitte Mohnhauptová, přezdívaná „železná dáma RAF“. Dne 12. února 2007 rozhodl soud ve Stuttgartu, že Mohnhauptová bude po více než čtyřiadvaceti letech předčasně propuštěna na svobodu (celkem si v německých věznicích odseděla kvůli terorismu osmadvacet let) - s odůvodněním, že pro veřejnost dnes nepředstavuje nebezpečí. Komentáře v německém tisku upozorňují i na skutečnost, že Hitlerův ministr zbrojní a válečné produkce Albert Speer byl propuštěn na svobodu po dvaceti letech.

Spuštění laviny

Čtvrtstoletí krvavých operací RAF začalo skokem vězně Andrease Baadera z okna 14. května 1970 v Berlíně-Dahlemu. Toho dne ráno byl vrchní dozorce Wetter v berlínské věznici Tegel upozorněn na to, že má doprovodit semadvacetiletého vězně Baadera, syna univerzitního profesora-historika, do Institutu pro sociální otázky. Baader měl před sebou ještě dva roky trestu za založení požáru ohrožujícího lidské životy. V institutu se bývalý student měl setkat s novinářkou Ulrikou Marií Meinhofovou – spolupracoval s ní na knize o mladých lidech na okraji společnosti. Mimochodem: Meinhofovou po smrti její matky vychovávala univerzitní profesorka Renate Riemecková, přednášející historii a literaturu 19. století.

V čítárně čekala na dozorce a vězně šestatřicetiletá novinářka Meinhofová z levicového hamburského časopisu Konkret (v této redakci pracoval i dnešní šéfredaktor časopisu Der Spiegel Stefan Aust) a vedoucí knihovny Linke. Čítárna byla pro veřejnost v tu dobu z bezpečnostních důvodů zavřená. Dvě studentky, které se tam dobývaly, byly upozorněny, že musí zůstat na chodbě. Po příchodu Baadera do čítárny dozorce podle předpisu zavřel okno. Vězeň a novinářka při práci s kartotékou ovšem tak silně kouřili, že dozorce okno otevřel.

Chvíli na to maskovaný muž a maskovaná žena prolomili dveře do chodby, začali kolem sebe rozstřikovat slzný plyn a křičeli: Přepadení! Když se vedoucí knihovny začal bránit, vystřelil po něm maskovaný muž ostrou střelu a spolu se dvěma studentkami, které byly na chodbě, se vrhli do místnosti, kde pobývali dozorce, novinářka a vězeň. Dozorce se po jedné z ozbrojených dívek napřáhl a strhnul jí z hlavy rudou paruku. To rozdráždilo mladíka s kulichem přes obličej do té míry, že z jedné ze dvou pistolí, které držel v rukách, vystřelil do dozorcova obličeje patronu slzného plynu. Toho využili Baader i Meinhofová, z níž se vyklubal komplic, ke skoku z okna. Po nich vyskočili ostatní.

Ve 12.45 přijela na místo činu policie. Pachatelé byli v tom okamžiku v bytě nic netušící herečky pár set metrů od institutu. Ještě tentýž den se rozhodli: Co nejrychleji opustit přes východní sektor Berlín, přemístit se na Blízký východ a projít vojenským výcvikem. Proti bývalým nacistům, kteří jsou v politice i u policie, je třeba bojovat. Připomeňme, že nová angažmá bývalých nacistů vyšla najevo v roce 1962 při takzvané Spiegel aféře, po níž museli odstoupit vrcholní politici Franz Josef Strauss i Konrad Adenauer.

Předehra

2. červen 1967 je pro poválečný vývoj Německa považován za zásadní den. Při návštěvě íránského šáha Pahlavího, kterou doprovázely studentské nepokoje, byl zabit student Benno Ohnesorg. V noci se studenti sešli v Berlíně a diskutovali o reakci. Štíhlá mladá žena s dlouhými blonďatými vlasy prohlásila: „Tento fašistický stát je připraven nás zabít všechny. Musíme organizovat odpor. Na násili je třeba odpovědět jen násilím. U moci je generace odpovědná za Osvětim, která nerozumí argumentům.“ Dívka volající po pomstě se jmenovala Gudrun Ensslinová, byla dcerou evangelického faráře a vyslovila to, co si myslela většina přítomných. Studenti se dohodli, že následující den v Berlíně uspořádají demonstraci. Studentu Baaderovi se to však zdálo málo revoluční.

Z pohledu Baadera nastala opravdově revoluční akce 2. března 1968. Několik minut před půlnocí byl ohlášen požár v obchodních domech Schneider a Kaufhof ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve stejnou dobu zavolal dívčí hlas do redakce německé tiskové agentury, že jde o akt politické msty za porušování demokracie. Baader a Ensslinová byli druhý den zatčeni. Trest si odpykávali v západním Berlíně.

Dokonáno jest

Po výše popsaném útěku se Baader více než dva roky pohyboval na svobodě. Zatčen byl 1. června 1972 ve Frankfurtu, když se ukryl v jedné garáži. Protože se odmítal vzdát, ostřelovač z protějšího domu ho zasáhl do nohy a tím ho zneškodnil. O týden později byla v jednom hamburském butiku zatčena Gudrun Ensslinová. Prodavačka zavolala policii, jakmile zjistila, že odložená bunda zákaznice je příliš těžká - našla v ní revolver. A 15. června byla v jednom hannoverském bytě zatčena v tu dobu nejhledanější osoba Německa, Ulrike Meinhofová. Byla útrapami a nemocí tak zničená, že ani policejní úřednící, kteří její fotografie i popis dobře znali, ji nejprve nepoznali.

Vůdci RAF dostali doživotí za založení kriminálního společenství, za čtyři vraždy a řadu pokusů o zabití. Ovšem 18. října 1977 byli Andreas Baader a Gudrun Ensslinová ve svých celách ve stuttgartské věznici Stammheim, ve speciálně hlídaném traktu, nalezeni mrtví. Spolu s nimi se zasebevraždil i Jan-Carl Raspe. Baader a Raspe se v celách zastřelili zbraněmi, které do věznice propašovali jejich advokáti; jedním z nich byl Otto Schily, za vlády Gerharda Schrödera ministr vnitra SRN. Den před tím osvobodila speciální jednotka GSG-9 v somálském Mogadischu unesené cestující letadla Boeing 707, jehož pilota palestinští únosci zastřelili a požadovali propuštění teroristů.

Ulrike Meinhofová byla v tu dobu již po smrti - oběsila se v cele v noci z 8. na 9. května roku 1976, ve výroční den ukončení druhé světové války. Napsala: „Sebevražda je poslední možnost rebelů.“

Krvavá pokračování

Druhá generace teroristů pod vedením právě tehdy z vězení propuštěné Brigitte Mohnhauptové a Christiana Klara zabila 7. dubna 1977 vrchního spolkového státního zástupce Sigfrieda Bubacka. 30. července téhož roku RAF zastřelila bankéře Jürgena Ponta a 5. září unesla a později zavraždila prezidenta svazu podnikatelů Hanse Martina Schleyera. Mohnhauptová, Klar a spolu s nimi Adelheid Schulzová byli zatčeni v listopadu 1982 a v dubnu 1985 si Mohnhauptová a Klar vyslechli trest: doživotí.

Třetí generace teroristů zavraždila 10. října 1986 diplomata Gerolda von Braunmühla a 30. listopadu 1989 předsedu představenstva Deutsche Bank Alfreda Herrhausena. Po pádu berínské zdi bylo deset dalších teroristů zatčeno v bývalé Německé demokratické republice, kde žili normální život se změněnou identitou.

V lednu 1992 politik Klaus Kinkel poprvé hovořil o možnosti smíření s teroristy. 25. dubna 1998 se němečtí teroristé RAF oficiálně sami rozpustili. Za dobu své existence zavraždili 34 lidí včetně řidičů ochranky a policistů. Při bojích s policií zahynulo 26 teroristů.

Zase ta tlustá čára

Německý spolkový prezident Horst Köhler, který jako vysoký představitel Mezinárodního měnového fondu rovněž figuroval na seznamu možných teroristických cílů, dnes uvažuje o milosti pro čtyřiapadesátiletého Christiana Klara. Köhler by tímto aktem rád učinil tlustou čáru za jednou krvavou kapitolou německých dějin. Jak diskuse v prestižních německých médiích ukazuje, možný akt omilostnění rozděluje nejen politiky, nýbrž i společnost.

Kromě Klara a Mohnhauoptové pobývají za mřížemi dvaapadesátiletá Eva Hauleová (ta ovšem již svobodně navštěvuje fotografickou školu) a padesátiletá Birgit Hogefeldová (která provedla dosud nejostřejší morální i politické odsouzení praxe RAF). Všichni si odpykávají tresty za vraždy či jejich přípravu. Ostatní, kteří již vězení opustili, jsou veřejnosti prakticky neznámí.

Diskusi rozpoutala až skutečnost, že Mohnhauptová podala po odsezených bezmála pětadvaceti letech před několika týdny žádost o podmínečné propuštění. A to je důvod, proč začal o milosti i pro Christiana Klara, nelítostného vraha, uvažovat prezident Köhler. Der Spiegel napsal: Existuje sice prezidentské právo milosti, ne však právo na milost. Toto právo prezidenti zdědili po panovnících. Je to starý feudální zvyk.

Základní otázky jsou: Může a měla by třicet let po „německém krvavém podzimu“ učinit tamější společnost tlustou čáru za touto deprimující kapitolou? Bylo učiněno dost pro smíření? Mohou lidé, kteří nemilosrdně zabíjeli, využívat práva na milost? Měli by projevit lítost (Mohnhauptová ani Klar tak nikdy neučinili)? Jestliže ano, jak by ten projev lítosti měl vypadat? Jak se na takovou milost dívají pozůstalí obětí?

Muž, který mlčí

Počátkem roku 2009 Christianu Klarovi doběhne doba trestu, po níž si bude moci podat žádost o milost. V případě, že by milost dostal letos, byl by de facto propuštěn jen o necelé dva roky dříve. Jenže německá společnost se ptá: Je německý právní stát pomstychtivý stát? A může takový být? Přece nešlo o normální zločince, nýbrž o zločince, kteří se svých činů dopouštěli kvůli intelektuálnímu přesvědčení - a to je rozdíl! Další problém spočívá v tom, že právě představitelé právního státu byli cílem útoků teroristů a teď o jejich propuštění mají rozhodovat. Příslušný soud, kam Klar spadá, sedí ve Stuttgartu a domnívá se, že kvůli obzvláště těžkým zločinům, kterých se tento muž dopustil, by neměl být propuštěn dříve než 3. ledna 2009. Proto je prezident Köhler nyní jediný, který by mohl soudní rozhodnutí změnit.

Bývalí spolkoví prezidenti Richard von Weizsäcker a Roman Herzog udělili oba po třech milostech bývalým teroristům; prezident Johannes Rau udělil milost dvěma teroristům. Rozhodnutí prezidenta je zcela suverénní, ovšem jedenasedmdesát procent občanů – podle posledního průzkumu – je proti omilostnění Christiana Klara, byť i odpůrci Klarova propuštění (většinou příslušníci pravice) připouštějí, že nebezpečí nových teroristických činů z Klarovy strany nepřichází v úvahu.

Köhlerovo rozhodování je o to těžší, že Klar se s nikým nebaví. Na rozdíl od ostatních, kteří za mřížemi přijímali novináře, tento vězeň mlčí. O jeho myšlenkových pochodech nikdo nic neví. Ve věznici pracuje v prádelně a hraje basketbal, večer se dívá na televizi. Za pětadvacet let poskytl jediný rozhovor - prominentnímu novináři Günteru Gausovi -, jenže nic konkrétního v něm nesdělil. Z onoho televizního interview se často jen cituje věta: „Když je někdo přitlačen ke zdi, musí bojovat.“ Gaus a populární herec Rolfe Becker jsou jedinými lidmi, kteří pro jeho propuštění začali něco dělat a přiměli Klara, aby si podal žádost o propuštění. Sám Klar však řekl, že žádnou inscenovanou lítost a kleknutí na kolena od něj nikdo nemůže čekat. Známý divadelní režisér a ředitel Berliner Ensembel Claus Peymann mu dopředu ve svém divadle nabízí místo praktikanta. Bývalý terorista Klar je pro něj ztělesněním tragédie této generace.

V časech revolučního trhu

Ke stejné generaci jako Klar patří i německý prominentní filozof Peter Sloterdijk, který bouřlivou dobu konce šedesátých let komentuje slovy: „Tehdejší situace se nemůže opakovat, protože designéři jsou dnes rychlejší než publikum a zpracují okamžitě každý podnět mladé generace, a tím ji uspokojí… Mladí v roce 1967 žili v nerovnováze mezi poptávkou a nabídkou. Tehdy selhal trh, a proto vyšli do ulic. V posledních letech je trh revolučnější než zákazníci. Designéři jsou dnešními pravými revolucionáři z povolání.“ Těmi designéry Sloterdijk míní marketingově-politické vrstvy, jež nyní zásadně formují veřejný prostor.

Šéfredaktor zpravodajského týdeníku Focus Helmut Markwort je jiného názoru. Domnívá se, že ani lítost, kterou někteří na Klarovi vyžadují, nestačí. Podmínkou jeho propuštění by mělo být úplné přiznání, protože doposud se ani v jednom z procesů, které proti němu probíhaly v letech 1985 a 1992, slovem nevyjádřil ke svým činům a některé atentáty zůstávají neobjasněné. Komentátor Jens Jessen z týdeníku Die Zeit zase tvrdí, že kdo teroristům RAF odpírá podmínečné propuštění, činí z nich doživotní nepřátele státu a to je přesně to, čím oni chtěli být.

Intelektuálové se v této diskusi vesměs shodují na jednom: Právní stát by v éře dnes ještě horšího, totiž náboženského terorismu by měl ukázat, že je a vždy bude humánní, protože jen díky tomu si může zachovat respekt občanů. V právním státě totiž nevládnou lidé, nýbrž zákony - a právě ty prezidentovi poskytují možnost milosti.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel