7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


NATO: Nemá alternativu, potřebuje však reformu

11.3.2009

Dvanáctého března uplyne deset let od vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, což zaregistroval nejspíš každý, kdo občas zapne televizní přijímač. Už nyní se na nás z médií valí obrovská informační vlna, ve které ovšem postrádám racionální a věcné bilancování české účasti v tomto společenství, jakož i úvahy o směřování NATO jako celku. Veškeré komentáře z mediálně politické arény se nesou buď v duchu ostrého, ideologicky pokřiveného odmítání ze strany komunistů, anebo naopak nekritického velebení od všech ostatních stran.

Jaký vývoj ale NATO prodělalo, v čem se zobrazila jeho pozitiva i negativa a jaká role by měla patřit členským státům uvnitř tohoto vojenského bloku? Tyto otázky zřejmě naše média netrápí a tak bych se rád pokusil přispět k otevření debaty na dané téma.

Předně bych chtěl zdůraznit svůj názor, že naše členství v NATO nemá reálnou alternativu. Občas požadovaná neutralita je pro naši zemi pouhou chimérou. Musíme si uvědomit, že vojenská neutralita státu je buďto naprosto bezcenná a dotyčnou zemi odkazuje na mocenské hry nejrůznějších geopolitických aktérů, anebo je naopak velice drahá. Neutrální státy jako Švýcarsko a Švédsko sice disponují velmi kvalitními armádami, které jsou jistě schopny dostát svým povinnostem, nicméně prostředky, které spolykají, se pro český rozpočet jeví jako neúnosné.

Nesporným faktem navíc zůstává, že země „v srdci Evropy“ vzhledem ke své poloze ani nemůže být neutrální.

NATO - na rozdíl od Evropské unie – nikdy neomezovalo státní suverenitu České republiky. Jedná se o čistě bezpečnostní projekt, kde jsou hlavními hráči suverénní státy a nadnárodní prvek je více či méně úspěšně eliminován.

Naše zapojení do bezpečnostních struktur Aliance je nesporně výhodné z geopolitického hlediska, neboť nás viditelně řadí k západnímu civilizačnímu okruhu, což se občas hodí připomenout směrem k Rusku. Obecně vzato, NATO má pro naši zemi jednoznačně větší přínos geopolitický než čistě vojenský.

I NATO má ovšem svou „druhou stranu mince“, a tak přes veškerou pozitivní roli obsahuje také závažné nedostatky, které by měly být ve vlastním zájmu členských států i vojenské síly Aliance odstraněny.

„Členství v NATO zvyšuje tlak na vybudování kapesní armády, případně specializaci na určité zvláštní schopnosti jako čištění vody, které sice slouží Alianci, nikoli však obraně vlasti. Obojí je cestou k vojenské bezvýznamnosti.“

Taková jsou slova amerického paleokonzervativce Williama Linda, bezpečnostního experta americké „staré pravice“, který pravidelně koriguje optimistické vize neokonzervativních vojenských analytiků.

V tomto směru musíme dát Lindovi jednoznačně zapravdu. Kromě Velké Británie a Turecka si ostatní členské státy až příliš zvykly na americký bezpečnostní deštník a začaly budovat kapesní armády, které v zásadě nejsou schopny efektivně bránit svoji zemi. Jak jsem psal již v jednom ze svých dřívějších článků, Lind „tímto termínem označuje armády opřené pouze o hyperúzkou nepočetnou profesionální elitu s pár kusy špičkových zbraní, které nekladou žádný důraz na výcvik záloh a obecnou připravenost obyvatelstva k obraně. Takové vojsko se možná hodí do zahraničních misí, ovšem při obraně země proti početnějšímu agresorovi je obvykle rychle vyřízeno.“

Zranitelnost kapesních armád přitom jasně odhalily kupříkladu nedávné události z Gruzie, kdy se moderní, avšak kapesní gruzínská armáda dokázala ruským jednotkám bránit pouhé dva dny a následně už v Gruzii nebyly dobře vycvičené zálohy s přiměřenou výzbrojí, které by kladly Rusům odpor. Kapesní armáda se tak bolestivě ukázala býti trochu drahým špásem.

Současná podoba NATO ovšem evropské státy v takovéto koncepci přímo podporuje a vybízí k ní. Drtivá většina evropských armád NATO se dostala do pozice výcvikových táborů konkrétních druhů vojsk, které jsou následně podle potřeb Aliance nasazovány do zahraničních misí, většinou navíc mimo členské země NATO, což je samo o sobě značně diskutabilní. Jeden z bývalých německých ministrů obrany dokonce před časem trpce zašprýmoval v tom duchu, že německá armáda je schopna zasáhnout kdekoliv na světě, kromě samotného Německa.

Tato skutečnost ovšem popírá základní ideu, na níž byla Severoatlantická aliance v roce 1949 vybudována. Mělo se přece jasně jednat o obranný pakt, který by naopak působil na členské státy, aby budovaly obranyschopné armády (zejména od šedesátých let dvacátého století). Jednu dobu dokonce měly být evropské armády, vyztužené americkými posilami, konvenčním štítem, který měl zadržet protivníka než zaútočí americký jaderný meč. Dnes by se takovýto štít s největší pravděpodobností prolomil pod prvním náporem.

Jsem velmi hrdý na naše vojáky z 601. skupiny zvláštních operací, kteří bravurně zvládají své úkoly v nelehkých podmínkách Afghánistánu, avšak dovoluji si upozornit, že Česká republika se nenachází u Logaru. Zahraniční mise mimo členské země NATO by měly být pouze sekundárním úkolem, priorita by měla náležet obraně vlastního území.

Dejme opět slovo Lindovi, který přichází s jinou představou než jaká dominuje v současné Alianci: „Existuje však model, který by v Pobaltí a jiných malých zemích fungoval... To vyžaduje univerzální milici jako ve Švýcarsku, kde každý občan mužského pohlaví dovede střílet, vyrábět improvizovaná výbušná zařízení a ví, na kterých místech jsou uschovány zbraně.“

Ano, to samozřejmě vyžaduje i obnovení jistého druhu prezenční vojenské služby, anebo velkého zapojení dobrovolníků. V žádném případě nehoruji pro ne úplně šťastný model ročního pobytu v kasárnách, mám na mysli spíše službu spočívající v krátkém, ale intenzivním výcviku, doplněnou o následující pravidelná cvičení. Jedná se o způsob, který v různých obměnách praktikují kupříkladu Švýcarsko, Čínská republika (Taiwan), Švédsko, Jižní Korea a do jisté (velmi omezené) míry také Izrael.

Takovýto „akční“ způsob vojenské služby bez delšího vytržení z civilního prostředí, zbytečné buzerace a kasárenské nudy navíc může vést k posilování občanské zodpovědnosti a vlastenectví u generací mladých mužů. Zkušenosti ze Švýcarska tomu nasvědčují.

Koncepce kapesních armád představuje hlavní, nikoliv však jediný problém současné Severoatlantické aliance. Po porážce sovětského komunismu se zdá, jako by se NATO rozmáchlo k operacím mimo území členských států, což z velké části popírá původní charakter Aliance.

Tyto aktivity jsou někdy značně na pováženou. To, že NATO svou činností fakticky podpořilo vznik kosovského pseudostátu, vedeného zločinci a vrahy s napojením na mafiánské struktury, představuje, podle mého soudu, nejčernější okamžik v historii Aliance.

Dovolte mi otázku: Který členský stát NATO byl bombardováním Srbska a vytvořením samostatného Kosova bráněn?

Severoatlantická aliance by se měla primárně soustředit na sebe, jakož i odmítnout rozšíření o Gruzii a Ukrajinu, tedy země, které nenáleží k západnímu civilizačním okruhu. Znovu opakuji své přesvědčení, že členství v NATO pro Českou republiku nemá alternativu, nicméně koncepce Aliance volá po zásadní změně.

V jejím kontextu by se pak evropské síly NATO – včetně Armády ČR - měly znovu stát hlavně bezpečnostním štítem v evropském prostoru, nikoliv lehkou husarskou šavlí pro zahraniční mise.

Euportal.cz



OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?
OVĚŘENO: Jak obstály olejíčky Frei öl® v testu?

Propadli jste pleťovým a tělovým olejům a hledáte inspiraci? Vyzkoušeli jsme olejíčky Frei öl®, které slibují tu nejlepší péči pro pokožku dospělých i našich nejmenších.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.