Jak tak pozoruji, začíná uprchlický problém přerůstat německým úřadům přes hlavu. Přihodilo se před několika dny v městě Ellwangen, že policie měla odvést do zajišťovací vazby uprchlíka, určeného k vyhoštění. Ale neodvedla; shromáždili se k jeho obraně obyvatelé uprchlické ubytovny a házením láhví i všelijakého neřádstva policajty zahnali. Až potud poněkud strohé líčení té události v denním tisku.

Pochyby se vkrádají do mysli mé: proč policajti dostali příkaz odvést zrovna tohohle fešáka? Německé úřady obvykle jednají s ilegálními migranty s ohleduplností až přílišnou; je tedy podobno pravdě, že se dopustil trestného činu, jenž se už nedal odbýt nějakým tytyty. Ale jakého? Loupeže? Pokusu o znásilnění, nebo čím tak ještě se vyznamenávají naši hosté z vybydlených končin světa? Nevím a nedozvím se, jako by ta záležitost podléhala utajení. Dále: z úředního hlášení vysvítá, že se k jeho polapení dostavily policejní síly v počtu několika set mužů. Zkusme si představit tu situaci: na jedné straně sto padesát až dvě stě – odhady se rozcházejí – křiklounů; na druhé straně dvojnásobek odborně vycvičených, léty střetů s násilnými demonstranty zocelených, ochrannými prostředky od hlavy k podrážkám vybavených policistů; i řeklo by se, že by si měli s houfem povykujících výtržníků rychle a odborně poradit. Ale neporadili si, nýbrž utekli. Proč, ksakru?

O tom se úřední hlášení nezmiňuje, lze si však při jisté zkušenosti domyslet: on totiž původce toho rozruchu pocházel z afrického Toga. Kdyby policajti trochu přitlačili, to by hned bylo řečí o rasismu, noviny by psaly, kazatelé kázali… nene, to si nikdo na hřbet nenaloží. Když někde povykují, kamením hází a výlohy rozbíjejí kraválisté domácího původu (a světlé pleti), zapracují policejní pendreky a je po legraci. Když totéž vyvádějí kraválisté pleti temnější… kdepak nějaké pendreky. To by si velitel těch policajtů mohl pěkně odskákat, přinejmenším důtkou, nebo také zaražením postupu. A kraválisté nejsou hloupí, vědí, na jakou notu mají zahrát. Jsme všichni černí, takže nemáme žádná práva, vyjádřil se jeden z účastníků toho pozdvižení, dobře se naučiv, co na útlocitné duše platí. Inu, takoví už jsme odpůrci rasismu, až jsme se stali rasisty naruby. Taktéž o lidských právech by jistě byla spousta poučných řečí a výstražného ukazováků kývání… rád bych věděl: máme taková ta obyčejná, občanská práva, a navíc ještě lidská práva? Pakli ano: mají lidská práva stejnou platnost jako občanská, nebo jim jsou nadřazena? Jestli stejnou, je tato právní duplicita notně zbytečná; mají-li lidská práva vyšší hodnotu než občanská, jest cosi křivého v obrázku – nejen německé – demokracie. Buď chceme být demokraty, nebo jimi být nechceme; v tom případě by bylo poctivé se k tomu otevřeně přiznat. Kiš kiš, občánku, my jsme si na tu demokracii jenom tak hráli, neměl´s nám naletět!

Ale zpátky k těm frmolům v městě Ellwangen. Mužové politiky – konečně! – pochopili, co jim mohl předpovědět každý, kdo oči a uši měl: že opatrným našlapováním kolem takovýchto a podobných patálií jen hrají do karet těm, jež si s pocitem morální převahy zvykli nazývat populisty a pravicovými extremisty. Nuže, co by se mého nedůležitého náhledu týkalo, je-li populismem pozorné naslouchání názoru ve veřejnosti rozšířeného, politickou vrchností však na vědomí nebraného, pak jen houšť takového populismu, a větší kapky. K otázce extremismu si dovolím vyslovit se takto: skutečných extremistů (nevěděl bych proč zrovna pravicových) je v každé společnosti tak kolem jednoho, nejvýš dvou procent. Každé procento navíc signalizuje problém, jejž je v nejvlastnějším zájmu jak občana, tak i politických vůdců záhodno co nejdřív a co nejúplněji řešit a vyřešit. Což vůdcové nejvlivnější německé strany CDU vzali na vědomí, ale jen neradi a se zpožděním.

Slyšme a žasněme: Ellwangenský případ ukázal, že ve věci vyhoštění nežádoucích migrantů musíme postupovat daleko účinněji, dal k lepšímu mluvčí parlamentní frakce CDU, pan Mathias Middelberg. No tohle… ještě před nemoha lety by si pan Middleberg takovou řečí koledoval o titul fašistoidního pravičáka, avšak pokračujme. Lidé, kteří potřebují ochranu, mohou jí v Německu požívat, děla k témuž paní Kramp-Karrenbauer, generální sekretářka strany CDU; kdo ovšem této ochrany zneužije, nebude mu to trpěno, dodala s poukazem na policejní zásah v Ellwangen. Právní stát se prosadí, zavěštil ministr vnitra spolkové země Baden-Württemberg pan Thomas Strobel… no, třeba i prosadí, slovutný pane ministře, ale s křížkem po funuse je to málo platné. Předvídavost jest přední z ctností státníkových; a té, neračte se urazit, jste projevil nemnoho, vy a celá vaše partaj, paní Angely Merkel nevyjímaje. „Kdo pozdě přichází, toho potrestá život“, pravil již soudruh Gorbačov, a vida, už potrestal: odlivem příznivců paní Angely k straně AfD, jediné, která včas rozpoznala nebezpečí plynoucí z nekontrolovaného přílivu běženců, a vtělila je do svého programu. Kdo přijde do Německa, žádá o asyl a pak útočí na policisty, nemá v této zemi co pohledávat, přisolil si šéf Mladé unie (dorostu CDU) Paul Ziemiak, a takových vyjádření více. Ještě aby podle nich jmenovaní pánové a dámy také jednali.

Povězme si bez příkras a okolků: s proudem běženců, jež svým památným gestem ze 4. září 2015 vpustila do Německa paní Angela Merkel, svezli se nejen různí podvodníčkové a příživníčkové, to by se ještě nějak sneslo, ale i vyslovení nepřátelé naší civilizace a našeho životního způsobu. Majíce zcela jiné pořadí hodnot, demokratické jednání jako rovného s rovným neocení; toleranci pokládají za přiznání slabosti a smířlivost za povel k útoku: hurá na ně, na nevěřící! Už ustupují, bojí se nás, nepotrvá dlouho a Evropa bude naše! A ona, při úžasné množivosti zejména muslimské populace, možná i bude. Humanita, pomoc bližnímu v jeho nouzi… jsou to krásné zásady. Ušlechtilé. Přehnány přes určitý mezní bod se však mohou stát sebezáhubnými. Otázkou jest, blížíme-li se teprve k bodu, za nímž není návratu, nebo jsme jej už překročili.

Vraťme se. Vraťme se před onen bod, kdy Západ v přemíře dobré vůle začal dbát kdečích zájmů víc než svých vlastních. Signál z Ellwangen budiž nám výzvou i varováním: tady stojíme a dál ustoupit není kam. Náš protivník už poznal svou sílu, už ví jak na nás, je čas postavit se o obraně. Se vší rozhodností, jíž je západní duch schopen a již prokázal v tolika střetech minulosti; není důvodu, proč by se zrovna teď měl roztéct jako máslo na slunci. On sice zmíněný protivník, i kdyby Západ přemohl, brzy by poznal že vše, čeho užívá a bez čeho se neobejde, je plodem západní tvořivé síly; že si bez Západu, jak říkával jeden český premiér, ani ruce neumyje. Musíme ale, k čertu, k takovým koncům nechat dojít?

Hannover, 20. května 2018