Vláda podle zpravodajství ČT rozhodla o tom, že přijme prvních sedm Syřanů v rámci již schváleného programu „kvótování“ migrantů. Další zprávy z Řecka tvrdí, že tři Syřané se raději vrátili do Turecka, než aby odešli do Česka.

Přiznám se, že zatím mi není známo, jaké motivy ty tři Syřany, kteří neměli zájem o Česko, vedly. Jestli je to důsledek přísné azylové politiky a pobytu v detenčních táborech, který se v Česku uplatňuje. Částečně to může být i záměrná manipulace s migranty, která má někomu posloužit k tomu, aby bylo Česko označeno jako stát, který není schopen dostát svým povinnostem v rámci povinných kvót. Může tak za tím být politikum.

Další informace, které jsem zaregistroval z ČT, se týkají iráckých křesťanů, oné menší poloviny, která v Česku zůstala. Někteří se už přestěhovali do svých bytů, jeden z lékařů se už byl podívat v nemocnici, pokračuje výuka českého jazyka. Tato skupina tak zjevně dělá nadaci Generace 21 mnohem lepší reputaci (alespoň zatím) než ti, co odešli nebo chtěli odjet do Spolkové republiky Německo. Ti Iráčané, kteří se už do Česka nedostanou, protože vláda projekt stěhování Iráčanů zastavila, jsou údajně ve velmi prekérní situaci. Protože počítali s odjezdem, prodali veškerý svůj majetek a teď údajně neví, co si počít. Budou tak muset zřejmě svůj majetek získat zpátky, protože něco jako odstoupení od smlouvy musí i ve státě jako Irák existovat.

Výše uvedené je ale jen špičkou ledovce v osudech statisíců, kteří se chtějí dostat do Evropy a nechtějí nikam jinam než do Spolkové republiky Německo. Záměr administrativně rozložit zátěž evropských států s registrací migrantů je sice pochopitelný, nicméně praxe jasně ukazuje, že o takové řešení nemá valná většina běženců vůbec žádný zájem. Oni prostě chtějí do Německa a hrátkám na kvóty a přidělené země evidentně nedůvěřují. Příklad iráckých křesťanů, kteří Česko „vzali“ pouze jako příležitost dostat se co nejblíže Německu, je dostatečně ilustrativní.

Rozdělování migrantů podle již schválených kvót však zatím přineslo téměř nulový výsledek, pár desítek (?) jich skončilo ve Švédsku, pár desítek u nás, další státy ještě vůbec nepřikročily ani náznakem k tomu, že program berou vážně a například Slovensko již před volbami ústy svého staronového premiéra Roberta Fica prohlásilo, že žádného migranta na své území nepustí. I lidsky, pokud bychom se snad mohli trochu vžít do kůže syrských uprchlíků, by bylo velmi těžké se smířit s tím, že budu muset žít trvale někde, kde nechci.

Evropa by současné období, v němž migrační tlak polevil díky zablokované makedonsko-řecké hranici, měla využít k zásadnímu přehodnocení situace. Tvářit se, tak jak to dělá Evropská komise a většina Evropského parlamentu, že „máme řešení“, je přinejmenším krátkozraké a neřešící podstatu problému. Evropa totiž ještě stále není de facto ani de iure „superstát“, ačkoliv se tak často členové EK chovají, jako by byl.