Přijetí povinných uprchlických kvót pro členské země Evropské unie je téma, které nelze vnímat bez emocí. V posledních dnech se ale stále častěji setkáváme s případy, kdy jsou jakékoliv názory zpochybňující správnost rozhodnutí týkající se zavedení kvót, ostrakizovány a politici, kteří unijní rozhodnutí zpochybňují, jsou veřejně dehonestováni. Je nám vytýkáno, že vyčleňujeme Česko z hlavního evropského proudu a jsme kritizováni za nedostatek humanismu, tolerance a soucitu.

Je ale evidentní, že Evropská unie svým prosazením povinných kvót migrační krizi neřeší, naopak problémy pouze prohlubuje a spolu s „německým pozváním všech uprchlíků“ se tak Evropa dostává do stále větších potíží a hlubší bezradnosti. Pominu, že stejné obavy sdílejí oba naši prezidenti, Miloš Zeman i Václav Klaus, kteří jsou mediálním mainstreamem trvale ostrakizováni. Ale mnohem větší obavy spojené s neřešenou uprchlickou vlnou vyslovuje také mnoho nezpochybnitelných českých vzdělanců a humanistů jako Jefim Fištejn, Petr Robejšek nebo Václav Cílek.

Právě filosof Václav Cílek velmi výstižně srovnává problém uprchlických kvót pro členské země EU se situací, kdy lidé přijdou o právo určovat si svá pravidla ve vlastním domě. V přístupu k migrantům prý u nás většinou vítězí bezprostřední emoce nad dlouhodobým uvažováním. A to především v případě, kdy se rozhoduje, jestli se máme slitovat nad lidmi, kteří trpí před našima očima, nebo nad našimi dětmi, které pravděpodobně ponesou hlavní zátěž nynější migrační vlny do Evropy.

Negativní reakce na odhlasování povinných kvót je přitom podle Cílka více než pochopitelná. Existuje podle něj totiž stará právní zásada, která je snad někdy od šestnáctého století zakotvena v psaném britském právu, tedy známé „Můj dům, můj hrad“. Jedná se o to, že v domě je právem jeho majitele určovat svá vlastní pravidla. A protože pocit domova máme spojený s pocitem bezpečí, tak situaci, kdy ve vlastním domě neurčujeme svá pravidla, vnímáme jako pocit ztráty nějaké důležité hodnoty. Tolik Václav Cílek.

Paradoxně pak ti, kteří nebezpečí uprchlické vlny popírají, přispívají ke zrušení Schengenského prostoru, protože národní politici zatím nemuslimských evropských států budou donuceni chránit své hranice bez ohledu na neschopnost či kritiku Bruselu. Viz Maďarsko. Nemá-li za rozpadem Schengenu následovat i rozpad celé EU, závisí nyní především na tom, zda v Bruselu zvítězí pud sebezáchovy nad evropskými hodnotami.

Autor je senátor za ODS