Své štěstí zkoušejí zejména uprchlíci z Afriky i v Izraeli. Šance na získání azylu je asi 1 % (jeden ze sta!), po vyhoštění se migranti mohou stát i terčem útoku IS.

Izrael v současné době přijímá zejména židovské uprchlíky z Evropy (nejvíce nyní zřejmě z Francie) a přijímá i „potomky krále Šalamouna“, za které se považují Etiopané. Naopak zejména Afričané ze států jako Uganda či Rwanda končí v utečeneckém táboře v Negevské poušti, jak píše iDnes.cz .

Stát Izrael čelí již od svého založení na základě rezoluce OSN válce a nepřátelství okolních arabských států. V nedávné době vrcholila kampaň nožových útoků ze strany palestinských teroristických skupin. Během ní několik obyvatel Izraele přišlo o život. Izrael tak má z pudu sebezáchovy a kvůli neblahým zkušenostem se svými sousedy velmi obezřetnou přestěhovaleckou politiku.

Jestliže srovnáme přístup k imigrantům státu Izrael a současné Evropy, vidíme zásadní rozdíl v tom, že si stát Izrael dokáže ohlídat své hranice a má migraci pod faktickou kontrolou. Uprchlický tábor v Negevské poušti je navíc místem, odkud není vůbec lehké se někam ilegálně dostat. Migrantům nabízí Izrael několik tisíc dolarů na zpáteční cestu do země, odkud přišli. Jak píše iDnes.cz, někteří Afričané zkusili po návratu zvolit cestu do Evropy, jenže v Libyi padli do rukou bojůvkám IS a byli bez milosti povražděni.

Evropský přístup k problému migrace, zejména jeho raná fáze roku 2015, se naopak vyznačoval totálním chaosem a ztrátou kontroly nad takzvanou schengenskou hranicí mezi Řeckem a Tureckem, což vedlo k tomu, že se do Evropy dostalo mnoho imigrantů bez evidence a dokladů. Bezpečnostní rizika tohoto benevolentního přístupu jsou jasná a administrativně nezvládnutá vlna imigrace může přinést v státech, které přijaly na své území nejvíce migrantů (Německo a Švédsko), velká rizika. Jestliže k tomu přidáme šíření fám, může nabýt voličstvo jak v Německu, tak ve Švédsku přesvědčení, že politika vlády není v jejich zájmu a vládní strany tak mohou, když už ne porážku, očekávat výrazný úbytek voličské přízně.

Toho si je německá kancléřka Angela Merkelová vědoma a již zcela opustila rétoriku z léta loňského roku, v níž se zaručovala za to, že uprchlíci z válečných zón, zejména Sýrie, mohou počítat s podporou německé vlády. Není však jisté, zda tento nový tón kancléřky bude stačit k tomu, aby v nadcházejících zemských a celoněmeckých volbách udržely současné vládní strany CDU/CSU vládní moc. Výhodou Merkelové je snad jen to, že SPD je v otázce migrace ještě více bezradná a radikálnější opozice ještě není dostatečně silná.

Srovnání evropského (zejména německého) přístupu k imigraci a přístupu státu Izrael tak vyznívá z pohledu humanismu sice mnohem lépe pro Evropu, z pohledu možných budoucích vážných bezpečnostních problémů v celoevropském měřítku však u mne vítězí postoj státu Izrael. Řecká hranice Schengenu, která je volně propustná, tak možná způsobí exkomunikaci Řecka ze Schengenu. Dojde-li k uzavření hranice mezi Makedonií a Řeckem, vznikne pak skutečný tlak na samotnou řeckou vládu, aby si už do země další uprchlíky nepouštěla, protože by se jich už nemohla tak lehce zbavit tím, že je pošle dál až do Německa.

Ukazuje se tak, že Řecko je skutečně tím nejslabším článkem EU, a jak známo, síla celku je podmíněna silou jeho nejslabšího článku. Navíc Řekové začínají prudce protestovat proti nové důchodové politice založené na „úsporných opatřeních“ a je možné v této části EU očekávat i návrat ekonomické nestability. Teprve pak zřejmě i dosud největší zastánci udržení eurozóny, tj. hlavně Německo, budou ochotni k rázným krokům.

www.janbarton.cz
Převzato se svolením autora z JanBarton.blog.idnes.cz