K zapeklitým slovům dneška patří liberalismus, liberální, liberál. Co se tím vlastně myslí? Zásada „žít a nechat žít“? Voltairovské „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale udělám vše pro to, abyste to mohl říkat“? Nebo se tím myslí to, co pomáhá progresivistickému způsobu uvažování, a to i za cenu omezování myšlenek jiných?

Někdy je to ošidné, ukazuje debata v listu Die Welt. Gerhart Baum (* 1932), veterán německé liberální strany FDP, se vymezil vůči Zeleným. Napsal, že nejsou novým křídlem liberálního projektu, neboť jim schází liberální leitmotiv – důraz na svobodu: „Liberálové podřizují svá rozhodování testu souladu se svobodou. Jejich motto zní ‚v pochybnosti pro svobodu‘.“ A to není případ Zelených.

Polemizuje s ním komentátorka Anna Schneiderová (* 1990), Rakušanka žijící v Berlíně. Vadí jí Baumovo diktum, že svoboda je spjatá s odpovědností. Podle ní se nejpozději v boji s covidem ukázalo, že toto pojetí posiluje nálady proti svobodě. Dále jí vadí, že Baum hájí pojem „veřejné blaho“. Autorka se ptá: Co to přesně je? Kdo to definuje? Úhrnem: uvažuje-li někdo v pojmech jako odpovědnost či veřejný prospěch, je blíže k Zeleným než k liberálům. Ehm, ta sofistika upomíná scénu z Ecova románu Jméno růže, kdy františkáni disputují s vyslanci papeže, zda oděv, ve kterém chodil Ježíš, byl jeho majetkem.

Žánr strašení zažívá žně. Donedávna se strašilo koncem světa, který přinese lidmi způsobená změna klimatu. Pak pandemií koronaviru. Pak válkou na Ukrajině. Tu už přebíjí inflace. List La Repubblica k tomu otiskl rozhovor s „legendou investorů“. Američan Ray Dalio začínal jako selfmademan, dotáhl to na zakladatele hedgeových fondů Bridgewater, teď je mu 72 let, vydal knihu Světový řád v turbulenci: o vzestupu a pádu národů a trousí různá moudra. Tvrdí, že žijeme v závěrečné fázi americké hegemonie, a rozhovor v italském listu vyšel s titulem Dluhy, tištění peněz, populismus – to nás žene do občanské války.

Novinář Francesco Guerrera se ho ptá na příčinu chmury. Dalio ji vidí ve třech zdrojích, které se sice za našich životů neprojevily, ale dříve už vícekrát ano. Za prvé je to enormní produkce dluhů. Za druhé tištění peněz, jež mají ty dluhy uhradit. Za třetí to jsou vnitřní konflikty mezi populismem levice a pravice, vyvolané rozdíly v blahobytu a hodnotách. „Tyto síly nás ženou do občanské války a velkého mocenského zápasu mezi USA s jejich spojenci a Čínou s jejími partnery,“ říká Dalio. „Přitom se tyto věci odehrávají současně, což bylo naposledy v letech 1930–1945. Kdo sleduje zprávy, vidí, že směřujeme ke kombinaci finanční krize s jedním velkým vnitřním a jedním velkým vnějším konfliktem.“

Dalio si myslí, že tento scénář je prakticky neodvratný. Nenastane právě teď, ale možná v letech 2024 či 2025, tedy po příštích prezidentských volbách v USA. Takže tomu vůbec nelze předejít? Dalio neodpovídá jako vyložený alarmista, ale je spíše skeptický: „Chtějí-li vlády a centrální banky zvýšit kupní sílu lidí tím, že produkují množství dluhů a peněz, tak tím nestoupá produktivita.“

Z pohledu střídmosti probírá totéž publicista Dushan Wegner na svém webudushanwegner.com. Připadá-li vám jeho jméno podezřelé, tak vězte, že se narodil v roce 1974 v Českém Těšíně jako Dušan Grzeszczyk. Když mu byly dva roky, rodiče s ním emigrovali do Austrálie, kde si příjmení nechali změnit. Je z toho pěkná legenda. Když přišli na úřad v Canbeře, spustili stesky, jak je původní příjmení v nové zemi nemožné, což musí každý uznat. Úřednice se tvářila čím dál kyseleji. Došlo jim to, až když spatřili její jmenovku: Magdalena Grzeszczyk.

Tento Dushan Wegner teď připomněl filozofa Diogena, o němž je známo, že žil velmi prostě (podle legendy v sudu). Nezachovalo se žádné jeho dílo, tudíž vše se ví jen z ústního podání. Třeba i historka, jak se lidé podivili, když Diogenes žádal o almužnu kamennou sochu. Proč to dělá? A on odpověděl: „Cvičím se na to, že budu odmítán.“ V dnešní byznysové hantýrce by se řeklo, že Diogenes si chtěl stanovit základnu pro svou osobní očekávací pozici.

Wegner to vykládá následovně. Ten, kdo něco požaduje, bude vždy nešťastný. Kdežto Diogenes si nacvičil, co může od lidí očekávat sám: nic, nulu.

Dodejme ale, že Diogenes byl opravdu velký nekonformista. Například veřejně masturboval a říkal: „Kdyby šel třením břicha zahnat hlad.“ Upřímně, našel by se dnes někdo, kdo by takhle dokázal poukazovat na problémy doby?