To, že se naše média skoro vůbec nevěnovala ve středu zahájené pětidenní konferenci věnované katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima, kterou v nedaleké Vídni pořádá Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Účastníci dostali poprvé obsáhlou zprávu, která nestranně popisuje události z 11. března letošního roku, kdy po zemětřesení a vlně tsunami došlo k protržení ochranné zdi u elektrárny, což způsobilo únik radioaktivity a zamoření nejen okolí. Donedávna totiž bylo Japonsko terčem kritiky, že nepodává přesné informace o úniku radioaktivity. Zpráva má 160 stránek. Předseda agentury Jukija Amano zdůraznil, že již nelze pokračovat v provozu atomových elektráren, jako kdyby se nic nestalo. Toto se nás přece bezprostředně týká, protože my chceme v provozu atomových elektráren bez dalších úprav pokračovat.

Jak je to možné, že Japonci a hlavně japonští novináři o takové katastrofě přesně neinformují?

O tom se v zahraničním tisku hodně diskutuje a hlavně se upozorňuje na jiné kulturní tradice Japonska. Například Yochi Nishimura, jeden z šéfů druhých největších japonských novin Asahu Shimbun, které mají denní náklad osm milionů výtisků, to zdůvodňuje pro Der Spiegel tím, že šéfové novin se cítí být součástí zemské elity a taky s vedoucími politiky absolvovali stejnou univerzitu, takže se všichni znají. To je podle něj jeden z důvodů, proč vedoucí redaktoři se chovají stejně jako politici, nechtějí vyvolávat paniku.

Dobře, ale přece Japonsko je demokratická země: to tam neexistuje investigativní žurnalistika? Všechny noviny se nikdy nechovají už kvůli konkurenci stejně...

I Nishimura v tomto případě připouští, že v elektrárně Fukušima zavládl chaos a i to, že zveřejnili falešné údaje o radioaktivitě, které redakce dostala. Čísla byla druhý den upřesněna, ale stalo se něco zásadního: občané i novináři začali o číslech, která uváděla elektrárna a později i vláda, pochybovat. To je něco v Japonsku úplně nového. A tady narážíme na další kulturní rozdíl mezi euroatlantickou civilizací a Japonskem: v Japonsku jsou novináři zvyklí věřit oficiálním zprávám a číslům, která dostávají ze státních úřadů, a nepátrají po tom, jestli je někdo podvádí nebo ne, protože se jim to doposud nestalo. Navíc například v Japonsku není možné prohlásit někoho za mrtvého, pokud nejsou nalezeny jeho ostatky. Proto jsou čísla o mrtvých po tsunami mnohem menší než ve skutečnosti. V Japonsku investigativní žurnalistika nemá žádnou tradici, tam se novinář cítí jako kronikář a ne jako ten, kdo hlídá dodržování pravidel řádné komunikace ve veřejném prostoru. Dokonce se nikdo nepozastavuje ani nad tím, že redaktoři mají někdy kanceláře přímo v důležitých úřadech, o kterých píší. V Japonsku jsou zvyklí novináři nikdy nepsat o všem, co vědí. Naopak po katastrofě se tato média snažila šířit optimismus a hlavně ukazovat přeživší. Investigativní žurnalistika je tam v plenkách, ale to se právě díky této katastrofě může nebo dokonce musí změnit, říkají někteří japonští novináři.

A to v Japonsku doopravdy vůbec neexistuje pátrací žurnalistika?

Nejsem japanolog, ale z toho, co se dá vyčíst v zahraničních listech, hraje tam velmi okrajovou roli a nenajdeme její výstupy v hlavních novinách a v televizi, spíše v časopisech. Například v měsíčníku Bundei Shunju zveřejnil v roce 1974 novinář Takashi Tachibana reportáž o machinacích tehdejšího premiéra Kakueie Tanaka a tím způsobil, podobně jako Spiegel aféra v Německu či Watergate ve Spojených státech, pád premiéra. Tato práce je považována v Japonsku za první investigativní reportáž a od té doby se podobné materiály občas v časopisech najdou. Televize a velké noviny tvrdí, že jsou velmi odpovědné a k politickým elitám necítí v Evropě tradičně pěstovanou distanc. Sociologové to zdůvodňují i tzv. ostrovní mentalitou: Japonci se cítí být více sami, a proto jsou mezi sebou soudržnější.

Autor je novinář a spisovatel