Článek Petry Procházkové ve středečních Lidových novinách s titulkem Ruští novináři nechtějí svobodu. Po jeho přečtení jsem si hned vzpomněl na poslední souhrnnou zprávu organizace Reportéři bez hranic, v které stojí, že se v Rusku situace pro svobodnou žurnalistickou práci zhoršila a Rusko propadlo o dvanáct míst na 153. pozici. Poprvé se dostalo za Bělorusko. Důvod, proč se tak stalo tři roky po smrti novinářky Anny Politkovské, je, že přibývá v Rusku vražd novinářů a bojovníků za lidská práva. Kromě toho se v Rusku přiostřila cenzura. Paradoxně z postsovětských republik se trošičku zlepšila situace jen v Bělorusku po navázání dialogu s Evropskou unií. Ve stejný den, kdy vyšel článek Petry Procházkové, se v novinách objevila zpráva, že vraždu ukrajinského opozičního novináře Heorhije Gongadzeho za kritiku bývalého prezidenta Leonida Kučmy v roce 2000 nařídil sám ministr vnitra Jurij Kravčenko a provedl ji osobně generál Oleksij Pukačev. Pukač byl zatčen až loni a ministr Kravčenko spáchal sebevraždu.

A o čem píše Petra Procházková?

Petra Procházková zveřejnila komentovaný rozhovor s Olegem Panfilovem, který založil v roce 2000 v Moskvě Centrum extrémní žurnalistiky, čili školu pro válečné korespondenty, a vyzněním článku zprávu Reportérů bez hranic potvrzuje. Říká, že od roku 1993 zaplatilo životem za svou profesi šedesát ruských novinářů. A ani jeden z pachatelů, respektive těch, kteří si likvidaci nepohodlného reportéra objednali, nebyl nikdy dopaden. A Panfilov dodává: To je specifické na ruské žurnalistice, že vraždit novináře je beztrestné.

A jemu samotnému, i když školil novináře nejenom k tomu, aby přežili ve válkách, ale hlavně, aby psali svobodně, se nikdy nic nestalo?

Stalo, a to hned rok po té, co se zapojil do práce v organizacích pro lidská práva. V roce 1993 šel v Moskvě vyvenčit psa. Když se vrátil do svého bytu, už tam na něj čekalo několik maskovaných mužů: zbili ho, zkopali, v bezvědomí ho přivázali k ústřednímu topení. Hlavou mu, jak popisuje Petra Procházková, tloukli do ústředního topení, takže stěny byly plné stříkanců od krve. Dodnes se případ ani nevyšetřoval.

To je ale důsledek hlavně toho, že jak média, tak justice podléhají kontrole státu...

Nejen toho: Zatímco ve Velké Británii byla cenzura zrušena v roce 1695, ve Francii v roce 1789, ve Spojených státech v roce 1791, v Německu a Rakousku po druhé světové válce a u nás poprvé v roce 1989, nepočítáme-li pár týdnů v roce 1848 a 1968, v Rusku nebyla prakticky zrušena nikdy. Putin sám oficiálně prohlásil, že nad televizí si stát musí uchovat kontrolu vždycky, a podle průzkumu z minulého roku i většina Rusů považuje cenzuru za nutnou. Prý proto, aby se nedostávaly na veřejnost nepatřičné informace. A přičteme-li k tomu, že vraždy vyvolávají u kolegů strach, pak se nelze divit tomu, že ruští novináři nechtějí svobodu, jak říká Papilov. Princip názorové plurality a západní pohled na mediální produkty jako na konstrukce, které musí příjemce porovnávat s jinými mediálními konstrukty a se svou vlastní zkušeností či zkušeností svého okolí a na základě toho si vytvářet svůj názor, je Rusku dodnes zcela cizí.

Autor je novinář a spisovatel