Přesto, že náš denní program je přímo nabit, je zvláštní, jak vše probíhá v poklidu a uspořádaně. Žádné hektické pobíhání, nervózní telefonáty, vše plyne nějak samo a má svůj řád. A je prostoupeno spoustou drobných obřadů.

Ráno obvykle začíná krátkou modlitbou. Pan učitel je buddhista, tudíž modlitba spočívá v předčítání 2. kapitoly Lotosové sútry před domácím oltářem, na kterém jsou drobné obětiny. Jsem, ostatně jako vždy, přizván, abych se zúčastnil. Je to zvláštní pocit sedět ve formálním japonském posedu, zvaném sejza, a odříkávat slova kterým nerozumíte a která znějí přibližně takto:

Mjó hó ren ge kjó. Hóben pon. Dai ni. Nidži seson. Džú san mai. Andžó ni ki. Gó šari hotsu. Šo but čie. Džin džin muryó. Go či e mon. Nan ge nan jú. Issai šómon ……

Ostatně většina Japonců jim také nerozumí. Není to japonština. Jedná se o fonetický přepis sútry pomocí čínských znaků. Při odříkávání sútry se dostanete do zvláštního stavu, kdy vám celé tělo začne rezonovat hlubokými tóny a mysl se krásně uklidní. Pokud při tom budete správně dýchat, dech se též zklidní a prodlouží.

Snídaně. Rýže, misoširo, naložená zelenina a čaj. I snídaně má své drobné obřady. Samozřejmosti jako přání dobré chuti, ale i náš soukromý. Snídaně končí tím, že pan učitel sejme z malé misky s umeboši pokličku a nechá mě jako hosta, ať ochutnám jako první. Pan učitel si také vezme jednu a já vrátím pokličku zpět. Chvilku oba vychutnáváme ticho a slanou chuť umeboši. "Hmm," tiše zabručíme a pokýváme hlavou na souhlas, že svět je nyní dokonalý. Pak každý dopijeme svůj šálek zeleného čaje a pustíme se do práce, kterou je potřeba vykonat.

Kromě přípravy výstavy kaligrafií je nutné, aby dál probíhala pravidelná výuka a další aktivity s ní spojené. Jednou z takových aktivit je návštěva v domově pro seniory. Kaligrafií je možné se zabývat v každém věku, a tak pan učitel pravidelně každý měsíc bezplatně navštěvuje dva takové domovy pro seniory. "Buddhismus," říkává často, "je studium, víra a praxe. Dnes budeme praktikovat."

Po pravdě řečeno, měl jsem z té návštěvy strach. Pod pojmem domov pro seniory se mi vybaví dům plný opuštěných starých lidí a nevlídného, lhostejného personálu. Realita, alespoň zde, je však zcela jiná. Krásná moderní budova. U vchodu, který je vyzdoben kaligrafií pana učitele, nás hned vítá personál, který se s panem učitelem srdečně zdraví a častým hlubokým klaněním dává najevo úctu. Pan učitel mě všem představuje. Zdvořilostní fráze následuje zdvořilostní frázi a údiv nebere konce. Mezitím, zřejmě jako všude, zafungovaly firemní tamtamy a přichází i pan ředitel. Nové vzájemné klanění, výměna vizitek a jakmile se pan ředitel dozví, že jsem také sensei, sice v jiném oboru, ale sensei, znova následuje hluboké klanění, tentokrát u stupeň hlubší a s ním i povolení fotografovat během výuky.

Výuka probíhá v krásné prosvětlené hale, kde se současně odehrávají i jiné aktivity. Je překvapující, že ošetřují personál i kancelářský personál tvoří mladí lidé a že zde nejsou skoro žádné kanceláře. Konečně jsme všichni. Pan učitel se se všemi přivítá a následně představí i mě a požádá je též o souhlas s focením, všichni se usmívají a souhlasí.

Výuka začala. Tiché soustředění vyzařuje ze všech. Možná si připadají jako kdysi dávno ve škole, kdy se učili psát první znaky. I teď jim pan učitel vysvětluje, jak psát znak, aby to byla kaligrafie a ne krasopis, opravuje jim chyby, diskutuje nad problémy a raduje se s nimi z úspěšně napsaných kaligrafií. Ani personál nezůstává stranou a občas někdo z personálu též přisedne, vyzkouší si pár tahů nebo alespoň pochválí, jak jim to všem krásně jde. Kovová tabule se pomalu plní hotovými kaligrafiemi, které během výuky vznikly.

Dvě hodiny uběhly jako voda. Plná tabule krásných děl vypráví o dobře prožitém čase. Ještě závěrečné focení, poslední pozdravy. Cesta domů probíhá v tichu. Hlavou se mi honí spousta dotazů a hlavně jsem plný dojmů. Na otázku pana učitele, co si o tom všem, co jsme dnes zažili, myslím, neumím odpovědět. Tak předstírám, že jsem otázku přeslechl a mlčím. Pan učitel se už dál nevyptává jen se usmívá.