Cesta začíná - dokončení

Sláva, i zavazadlo dorazilo. Ani není poškozené, vypadá to, že se v něm ani nikdo nehrabal. Celní kontrola. Další usměvavý úředník se mě začíná vyptávat na účel mé cesty a co že to mám v zavazadle. Znova opakuji naučenou říkanku, že v zavazadle nic zajímavého není, jen nějaké drobnosti, dárky přátelům a tak. Pro jistotu se mě zeptá ještě třikrát, jestli jsem se nezmýlil, a pak mě slušně vyzve, abych zavazadla otevřel.

Japonsko je země, kde se pije čaj. Pije se tam též pivo, saké a voda, ale čaj, ten se pije stále. Každý den. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu do Japonska vozit čaj. Ze země, kde se čaj nepěstuje. Je jedno, jestli posílám balík či přijíždím za panem učitelem, na otázku, co mám přívézt, slýchávám jednu odpověď: "Čeko ča, dake yo." Takže i teď. Babiččina zahrádka, staročeský perník, divoká višeň, … atd. Balíčky po 50g, dohromady cirka kolem dvou kil. A té vůně, co se vyvalilo ze zavazadla. Údiv japonského celníka nezná mezí. Příval otázek, co to tak voní. Snažím se vysvětlit, že se jedná o velice zvláštní druh čaje, v Japonsku zatím ne moc známý. Jak se ten čaj jmenuje? "Čeko ča." "Á čeko ča," kýve úředník hlavou, ale je vidět, že mi moc něvěří. Nedá se nic dělat. Otvírám namátkou vybraný balíček a ukazuji obsah. Šípek, jablko, višně, ibišek a přírodní aroma …. Nasypu mu do dlaně, ať ochutná, a sám si beru též. Vypadá to, že je spokojen. Namátkou ještě nadzdvihne šatstvo, které kryje lahev becherovky a slivovice. Pokývá hlavou, že je vše v pořádku a že můžu jít.

Konečně mám všechny úřední formality za sebou. Koupil jsem si lístek na spoj do Tokorozawy a hledám stanoviště, odkud bude odjíždět. Ještě mám dost času. Na zastávce stojí pár cestujících, kteří také čekají na svůj spoj. Mladík v kožené bundě pobité kovovými hřeby, vlasy vyčesané do úhledného kohouta, který hraje všemi barvami, mě zdvořile osloví: "Sumimasen, dokoe iku'n des ka?" Překvapeně opovídám, že Tokorozawa. Usměje se a že se postará o má zavazadla. Vidí, že váhám, ale ujišťuje mě, že je to jeho povinost, že má na starost toto stanoviště. Bere můj kufr, připevní k němu lístek s číslem stanoviště a označí na něm výstupní stanici. Když vidím, že stejným způsobem odbavil zavazadla i ostatních cestujících, padá mi kámen ze srdce.

Autobus přijel na čas. Jak jinak. Jsem v Japonsku. Mladík v kožené budě spolu s řidičem naložili zavazadla do úložných prostor tak, aby byla seřazena podle zastávek. Řidič autobusu si znovu oblékl nažehlené sako, které si před tím odložil, vzal si bílé rukavice a uklonil se se slovy, že je rád, že nás může dopravit do našeho cíle a že v první zastávce budeme za devadesát minut. Tokorozawa bude až za dalších čtyřicet minut.

Tokorozawa. Město rozkládající se na pláni Musašino asi 30 km západně od Tokia. Město, kde se zrodila japonská aviatika. V roce 1911 zde bylo založeno první japonské letiště. Na jeho místě se nyní rozkládá nádherný park Kókú kóen a muzeum aviatiky. Dnes se tu hlavně prodává čaj vynikající kvality, tzv. Sajamača. A také tu bydlí v sousedství Totoro. Ale to jen pro ty, kteří vědí, kdo to je. Kdo neví ať pátrá pod heslem "Tonari no Totoro".

Pan učitel mě čeká na stanici. Za chvilku budeme doma. Doma. Zajímavé, kde všude můžeme být doma. Takových míst asi není mnoho, ale toto je pro mě jedno z těch míst. Mám tu svůj pokoj, v něm své věci a kdykoli přijedu jsou tam, kde jsem je zanechal. A také povinnosti, jako všude doma. Ale ty začnou až zítra. Dneska jsem host a první věc, které se nemohu dočkat, je ofuro.

Ofuro je …. Takový malý horký zázrak. Nepostradatelná věc pro každého Japonce. V podstatě se jedná o koupel. Japonská koupelna je zřízena jinak, než jsme v Evropě zvyklí. Je to malá místnost s dřevěnou podlážkou, ve které je sprcha a pak malá vana, ofuro. V stylových koupelnách dřevěná, hranatá, v novějších z nějakého jiného materiálu, nejčastěji plastu. Vana je spíše kratší a dost hluboká, takže když sedíte, koukají vám ven jen ramena a hlava. Ta vana má víko. Aby voda, která je v ní, nevychladla. Dříve pod vanou bývala pec, ve které se topilo, dnes se teplota vody udržuje termostatem. Než do vany vstoupíte, je nutné se řádně vydrhnout, k tomu slouží dřevěná stolička, na kterou si můžete sednout, kyblíček na polévání vodou, sprcha a spousta mýdla a šampónu. Vydrhnout se musíte důkladně. Není nutné pospíchat je to součást rituálu, pěkně pomalu a důkladně. Když jste se vydrhli a opláchli vodou, odklopíte víko ofura. Pomalu do něj vstoupíte nejprve nohama a pak si pomalu sedáte. Pomalu. Rychle to nejde. Ta voda má totiž něco kolem 40 – 42 stupňů celsia.

Nejprve vám pozádech přeběhne mráz, otřesete se zimou a zježí se všechny chlupy na těle, budete mít husí kůži. Pak, jak si pomalu sedáte mráz přejde a změní se v horko, které vás nakonec nádherně prostoupí. Nyní už jen sedíte po krk ve vodě. Máte zavřené oči a necháte se unášet vlnami horka, které vás prostupuje. A sedíte a sedíte a je vám nádherně. Po dvaceti minutách se zvednete a pomalu vylezete z ofura, osušíte se a únava je pryč, není vám zima a zrovna jste se stali závisláky.

Při opuštění ofura je důležité, abyste nezapoměli zkontrolovat, zda po vás přece jen nezbyla ve vodě nějaká nečistota. Na čistotu ofura se klade velký důraz, protože po vás přijdou i jiní a voda v ofuru zůstává i několik dní.

Dnes již toho mám dost, nespal jsem 24 hodin. Teplotu 38 už ani nevnímám, bolest v krku na chvíli přešla díky ofuru. Ve svém pokoji o velikosti 4.5 tatami si lehám na futon, přikryji se a za chvíly nevim o světě. Ojasumi nasaj.