Intermezzo – Cesta začíná

Je ráno 2.1.2007, nebo též 2. den měsíce kisaragi 19. roku éry Heisei. Pomalu se připravuji na cestu. Naposled kontroluji podle seznamu, zda mám všechny doklady, peníze a ostatní nezbytné propriety sbaleny, zda nikde nic nezůstane. Pak se na chvili posadím. Ještě je čas naposled se v klidu zaposlouchat do zvuků spícího domova, pak tiše za sebou zavírám dveře. Cesta začíná.

Check in. Odletová hala září čistotou. Řadím se do fronty na odbavení a snažím potlačit neklid. Ještě stále si nemohu zvyknout na elektronické letenky. Takový nepříjemný pocit, že sice letenku mám, ale vlastně ji nemám. Mám v ruce jen takový papír, že před více než dvěma měsíci jsem provedl jakousi transakci, kdy z jednoho účtu byly převedeny peníze na jiný účet. Dokonce ani ten papír prý mít nemusím, stačí jen pas. Uvidíme.

Fungovalo to. Zavazadlo zváženo, odbaveno, možná se s ním i shledám. Pasová kontrola. Ukazuji svůj pas. Teď přichazí kritický okamžik. Usmívám se a snažím se co nejvíc podobat obrázku, co mám ve svém novém pasu. Je to dost obtížné, neboť na fotografii skoro vůbec nejsem vidět. Vypadá to, že pracovnice pasové kontroly neshledala nic závadného, popřála mi šťastnou cestu a propustila mě ke kontrole příručních zavazadel.

Mám dojem, že se celá Evropa zbláznila a všude vládne paranoia. Při kontrole příručních zavazadel musím ukázat všechny foťáky jednotlivě, vybalit notebook a veškeré příslušenství. Je zajímavé, že umělohmotné jídelní hůlky s kovovým jádrem, volně ložené s ostatními proprietami, nebo otvírák na pivo provedený ve tvaru nenápadného boxeru, nikoho nezaujal.

Letiště Curych. Transferová hala. Nikoho nezajímá, že už jsme všichni jednou bezpečnostní kontrolou prošli. Nová kontrola a tentokrát provedená s německou důkladností. Protože jsem netušil, že mám ve špičkách svýh pohor kovové výstuhy a boty při kontrole zapískaly, musel jsem se svléknout až do trenek. Pak jsem byl uznán neškodným a mohl jsem dál. Otvírák a jídelní hůlky zase prošly nepovšimnuty. Ostatně svlékalo se nás dost. Cestující do Japonska mohli mluvit o štěstí. Cestující do Tel Avivu to štěstí neměli. Ti to absolvovali ještě jednou.

Uběhlo již pár hodin. Sedím u okýnka a sleduji krajinu, která pomalu ubíhá v hloubce deseti kilometrů. Stříbrný airbus zavěšený za konce svých křídel se mírně pohupuje a každým úderem srdce mě posunuje blíž k vytouženému cíli. Zavírám oči a přemýšlím o tom, co mě čeká.

Dnes je druhý den novoročních svátků. Dnes v Japonsku děti a dospělí píší svou první kaligrafii v roce. Kakizome. Je to starý obyčej a sahá až do dob, kdy lidé psávali básně haiku o štěstí. Dnes se již básně nepíší. Tradičně se píší jen slova nebo znaky slov spjatých svým významem se štěstím nebo úspěchem. Většinou píše celá rodina a když jsou díla hotova, vybere se nejlepší výtvor a ten je pověšen na čestném místě. Také se píší předsevzetí. To píší hlavně dospělí. Když takové předsevzetí napíšete, na pěkný podlouhlý papír, vyvěsíte ho na viditelném místě. Tam visí do 15. ledna a připomíná vám, jaký bič jste si na sebe upletli. 15. ledna se venku zapálí ohníček, kterému se říká dontojaku, a tam se kakizome spálí. Spálí se též kadomacu, které zdobilo obydlí.

Pomalu končí jedenáct hodin letu, skonzumoval jsem tři jídla, vypil spoustu čaje, zhlédl pět filmů a slunce je stále přibito na obloze. Už skoro jedenáct hodin je pořád za pět minut deset hodin ráno, stejně jako když jsem odlétal. Jen den se změnil. Je 3. ledna. Letuška nás nejprve perfektní angličtinou a pak i japonštinou požádala, abychom se připoutali. Za chvilku budeme přistávat. A je to tady. Klesáme. Rychleji, než by mi bylo milé, ne že bych se bál, to ne, ale …. hlava má problém s vyrovnáváním tlaku. Nejprve lupne v uších, pak pískání a pak … jsem napůl hluchý jak poleno.

Imigrační přepážka. Pečlivě vyplňuji dotazník. Kdo jsem, odkud jsem, kam že to chci, ke komu jedu, jeho adresa, kde budu bydlet, jak dlouho se asi zdržím. Jsem poslední. Nespěchám. Usměvavá slečna v nažehlené uniformě mě požádá o pas a vyplněný dotazník. Pečlivě kontroluje všechny údaje a pak položí očekávanou otázku "Ogawa san wa dare desu ka?" (Kdo je ten pan Ogawa?). Usměji se jak nejpřátelštěji umím a řeknu, že je to můj učitel kaligrafie. Slečna jen pokýve hlavou. Vypadá to, že její zvědavost je tímto ukojena, s úsměvem mi dáva do pasu razítko dočasného pobytu a přeje mi příjemný pobyt v Japonsku.

(pokračovaní příště)