Japonské písmo a kaligrafické styly

Japonci na počátku historické éry své vlastní písmo neměli. S písmem, čínským, se seznámili až v počátečních staletích našeho letopočtu. Podle tradice přinesl první čínské psané texty do Japonska pololegendární učenec Wani z korejského království Pekče koncem 3. století n.l. V následujících dvou stoletích pak došlo v Japonsku k rozšíření vyspělé čínské kultury a s ní i čínského písma.

Čínské písmo vzniklo někdy ve 2. tisíciletí před naším letopočtem a bylo kodifikováno kolem roku 1500 před naším letopočtem. Podle pověsti stáli u zrodu písma tři císařové, v první řadě pak císař Chuang-ti. Zřejmě to byl vůbec jeden z jeho nejhorších vynálezů, neboť básník Wu Wei říká: "Chuang-ti té noci plakal: a měl proč." Celistvý systém sytém čínského písma pak byl vytvořen v období mezi 200 před n.l. až 200 po n.l. Z velké části je tento systém tvořen znaky, které Číňanům slouží do dnes.

Používání čínských znaků k záznamu japonštiny však narazilo na zásadní problém, tím je rozdílnost obou jazyků. Čínské písmo se vyvíjelo podle potřeb čínštiny, která je z pohledu gramatiky zásadně odlišná od japonštiny. Japonština se vyznačuje značnou bohatostí slovesných tvarů a tyto tvary jednoduše čínské znaky zaznamenat nedovedly. Důsledkem toho bylo, že došlo k oddělení psaného jazyka od mluveného. Úředním jazykem, kterým se psalo, byla čínština, ale hovořilo se japonsky. No a tím bylo zaděláno na dost velký průšvih.

Když se japonští vzdělanci učili číst nahlas čínské texty, komolili tyto texty podle zvyklostí mluvené japonštiny. Tak vzniklo tzv. sinojaponské čtení čínských znaků, "onjomi". Abychom si představili, jak silné komolení to bylo, tak uvedu příklad podobného rázu, jak komolí Japonec angličtinu či jiný jazyk v dnešní době. Když pan učitel letěl do Prahy, poslal mi časový plán letu, psaný vlastní rukou. V tomto časovém plánu figurovalo tajemné mezipřistání v místě, kterému pan učitel říkal "Šaluludogoulu". Chvilku mi trvalo, než jsem se dopátral, o co se jedná. Teprve, když jsem si zjistil, jakou leteckou společností pan učitel letí, bylo hned vše jasné. Uhádnete i vy místo mezipřistání?

Jiný případ. Haiku o žábě, skákající do starého rybníka, je asi všem známa. Japonsky zní takto:

Furu ike ja,
Kawazu tobikomu,
Mizu no oto.

Jeden Japonec považoval za správné mi to pro upřesnění přeložit do angličtiny asi takto:
(uvádím fonetický přepis jak mi to říkal)

Tzer iz vely, vely old pond
End flog iz džamping in dzis pond
End jú hír saund hau flog iz džamping in woutá.

Víceméně jsem jeho angličtině rozuměl, jen ten flog mi dělal starost, ……

Ale zpět k japonskému písmu. Čtení textu v sinojaponském čtení je věc naprosto nesrozumitelná, a tak se vyvinul další způsob, jak přizpůsobit čínské znaky japonským potřebám, a tím je bezprostřední překlad. Každému čínskému znaku bylo přiřazeno další, tzv. japonské čtení, "kunjomi". Toto přiřazení bylo provedeno na základě shody významu čínského znaku s japonským slovem. Takže, když se dnes dítka školou povinná učí znaky, učí se jak sinojaposké čtení znaku, tak japonské čtení. Většinou těch sinojaponských čtení bývá po vícero.

Sinojaponské a japonské čtení čínských znaků řešilo problém záznamu japonštiny jen z části. Nebylo jím možné zaznamenat přesnou zvukovou podobu textu. Tím vznikl další způsob používání čínských znaků, fonetický záznam. Slabiky japonských slov se zapisovaly čínskými znaky, jejichž sinojaponské čtení odpovídalo daným slabikám. Toto přiřazení však nebylo jednoznačné, danou slabiku (zvuk) lze vyjádřit několika různými znaky, které mají stejné čtení. Tento soubor znaků se časem zredukoval a ustálil, a tak vznikl základ pro slabičnou abecedu, "manjóganu". Manjógana se jí říká podle básnické sbírky Manjóšú, která byla koncem 8. století právě tímto způsobem zaznamenána.

Kromě manjógany byl japonskými písaři položen i základ jiné japonské abecedě, které se říká "katakana". Japonské slovo "kata", znamená, kromě jiného, i "část", v tomto případě se jedná o části znaků, jakési zkratky znaků manjógany. Tyto zkratky byly písaři používány k vyjádření určitých gramatických tvarů japonštiny při zápisu textu. Systém používaných zkratek se koncem 10. století ustálil a vzniklo první japonské slabičné písmo, výše zmíněná katakana. Zatímco manjógana byla jemná, krásná na pohled, katakana byla ryze mužská záležitost, s napohled strohými rysy, a byla spojována s učeným čínskými texty.

Při psaní osobní korespondence se v Japonsku používala tzv. "sógana". Jedná se o kurzívní zápis vybraných znaků manjógany, který velmi úzce souvisí s kaligrafickým stylem sóšo, o kterém bude řeč později. V 10. století se počet znaků používaných v sóganě zmenšoval, a tak vznikla druhá japonská slabičná abeceda, "hiragana". Hiragana díky svému původu je jemnější, plynulejší než katakana.

Ve 12.století pak došlo k prolínání japonštiny a čínsky psaných textů a naopak sinojaponských výrazů s japonskými texty. Tak vznikla postupem času nádherná směs čínských znaků, slabičných abeced, hiragany a katakany a v pozdější době i latinské abecedy, která se v dnešní době používá k zápisu japonštiny.

(pokračovaní příště)