Otázka výše daní není diskutována pouze v českých luzích a hájích. O nutnosti zvýšení daně, které se říká spotřební, se vedou dlouholeté spory i v Japonsku. Japonsko je zemí mající jeden z nejméně vyvážených státních rozpočtů na světě - dluh ve státní kase činí přibližně dvojnásobek hrubého domácího produktu. Po zvýšení daně tak volají ti, kteří se domnívají, že by se tím mohlo podařit zvýšit přítok financí do státní pokladny a předejít krachu důchodového systému rychle stárnoucího Japonska. Za posledních patnáct let vzrostly výdaje státu v tomto sektoru o plných šedesát procent.

Udělejme si malý výlet do historie: Masajoši Óhira byl prvním lídrem Liberálně demokratické strany, který si si za svůj hlavní cíl vytyčil zavedení spotřební daně, a sice v roce 1979. Strana se tímto krokem téměř připravila o vedoucí pozici, když většinu v parlamentu musela poslepovat s nezávislými kandidáty a plán na zavedení daně odtroubit. Zavedení nepopulární daně prosadil až o deset let později premiér Noboru Takešita. V únoru roku 1994 ohlásila tehdejší vláda koalice vedené liberálně demokratickou stranou, v jejímž čele stál Morihiro Hosokawa, zvýšení spotřební daně na sedm procent. Jako politicky průchodné se ukázalo zvýšení na pouhých pět procent, ke kterému došlo o tři roky později za vlády jeho nástupce, Rjútaró Hašimota. Rok poté Hašimoto, kterému byl tento krok, po němž následovalo další ochabnutí již tak se v krizi potácející ekonomiky země, odstoupil.

Od té doby se o dalším zvýšení daně vedly pouze víceméně akademické diskuse, odhodlání k tomuto kroku nenašel žádný z nástupců Hašimota. Hlasitěji bylo o těchto snahách slyšet až po historické porážce Liberálně demokratické strany v levé části politického spektra stojící Demokratickou stranou v roce 2005. Podobně jako již zmíněný Óhira si zvýšení spotřební daně na dvojnásobek dal jako hlavní bod svého politického programu Naoto Kan, který se premiérského úřadu ujal v červnu roku 2010 a funkci složil v srpnu následujícího roku poté, co jeho kabinet prokázal naprostou neschopnost řešení situace následující po mohutném březnovém zemětřesení a úniku radioaktivity z neočekávaně vysokou vlnou tsunami poškozených jaderných reaktorů v prefektuře Fukušima.

Vleklá ekonomická krize vstoupila do Japonska spolu se mnou počátkem devadesátých let. V první fázi se podobně jako téměř dvacetiletí poté ve Spojených státech projevila splasknutím bubliny na trhu realit a v nahromadění špatných půjček v komplikovaném bankovním sektoru. V současné době se krize projevuje především ve zhoršení zahraniční obchodní bilance v důsledku poklesu exportní výkonnosti hlavních tahounů ekonomiky - automobilového a elektronického průmyslu, ale i domácí spotřeby vlivem poklesu koupěschopnosti obyvatelstva. Současný hospodářský propad Japonska je do značné míry zaviněn výpadkem výroby v klíčových závodech zasažených vlnou tsunami i zvýšeným nákupem energetických surovin v zahraničí. Je ovšem jisté, že krizový vývoj ekonomiky by byl patrný i po odfiltrování tohoto efektu.

Zvýšení spotřební daně na dvojnásobek by do státní pokladny určitě nepřineslo finance ve výši "krát dvě". Ostatně historie ukazuje, že jak zavedení, tak zvýšení této daně sice krátkodobě vedlo ke zvýšení příjmu státu, ovšem za cenu ochabnutí vnitřního trhu země a propadu ekonomiky země do deflačního pásma. Toho se obává především korporátní sféra. Průzkum provedený tento měsíc mezi čtyřmi sty firem ukazuje, že 58% z nich se zvýšení daně obává a nesouhlasí s ním, přestože současná daň patří k nejnižším mezi průmyslovými státy. Zhruba lze tedy říci, že po zvýšení spotřební daně volají především politici a "správci státu", proti němu stojí běžní obyvatelé a firmy.

Dát do pořádku státní finance a současně se negativně nepodepsat na výkonnosti země je obrovská výzva. Za téměř čtvrtstoletí, po které ekonomické problémy země trvají, se to ani jedné vládě nepodařilo. Značná závislost země na zahraničních energetických a surovinových zdrojích spolu s nepříznivě se vyvíjejícími demografickými parametry pro budoucno nic příznivého neslibují. Každopádně Japonsko podobně jako Česká republika musí opatrně proplouvat mezi Skyllou základních parametrů alespoň trochu sociálního státu a Charybdou výkonné ekonomiky.