Předloňská březnová tragédie a navazující události byly velice kvalifikovaně přiblíženy v úterním vydání Neviditelného psa. Osobně jsem tuto katastrofu zažil v poklidu českých luhů a hájů, avšak s o to větší starostí o rodinu. Žijeme sice v relativním bezpečí Yokohamy, která je od místa neštěstí vzdálená asi tři sta kilometrů, avšak trvalo mi několik dlouhých hodin, než se mi podařilo navázat s manželkou telefonické spojení. Podle ní a k překvapení obou byl můj telefonát vůbec první takový zdařený kontakt, domácí mobilní telefonie ještě nějakou dobu poté vůbec nefungovala - díky, pane Skype. Podívejme se nyní trochu blíže na humanitární stránku fukušimských událostí.

Druhé výročí této patrně nejsmutnější události novodobé japonské historie jakoby si již den předtím a prakticky ve stejnou hodinu připomněla příroda, když v severovýchodní části ostrova Honšú došlo ke vzácnému atmosférickému jevu: Po čtrnácté hodině zvedl prudký vítr mračna písku a prachu, která po zbytek dne pokryla celou oblohu jako hnědočerný flór. Postupně se setmělo a viditelnost klesla na několik desítek metrů. Přestože jsem z tašky vyjmul a včas nasadil hygienickou masku. do svého yokohamského bytu jsem se vrátil kýchaje a se slzícíma očima.

Řetěz osudových ran - zemětřesení, ničivá vlna tsunami a havárie tří jadrných reaktorů - aktivizoval vlnu solidarity v celém světě. Jen od jedinců a neziskovek Spojených států dorazila pomoc v hodnotě tří čtvrtin miliardy dolarů. Solidarita uvnitř země se rozumí samosebou, obyvatelstvo celé se bez reptání smířilo s výrazným omezením přísunu energie i dočasnými problémy se zásobováním základními potravinami. Mnozí obyvatelé nepostižených oblastí nabízeli obětem tsunami, které často přišly o veškerý majetek, ubytování. Drtivá většina obyvatel Fukušimy se i přes panující problémy se zásobováním chovala velice disciplinovaně. K ojedinělým případům rabování sice došlo, ale ty měly podle záchranáře, se kterým jsem o dva měsíce později mluvil, na svědomí převážně Nejaponci.

Vlna solidarity vzedmutá bezprostředně po katastrofě postupně opadávala s tím, jak se život začínal vracet do normálních kolejí. V současné době – abych řekl pravdu – tu solidaritu trochu postrádám. Momentálně by postiženým oblastem nejvíce pomohlo, kdyby obyvatelé zbytku země neodmítali kupovat zemědělské produkty tam vypěstované. Ty zůstávají na pultech japonských obchodů zpravidla ležet bez povšimnutí, a to přesto, že procházejí důkladnou hygienickou kontrolou. Hodně mých japonských známých výsledkům kontroly nedůvěřuje a vedeno obavami o zdraví nekupuje vůbec nic, co pochází ze severovýchodu země. Není proto divu, že řada farmářů z Fukušimy a přilehlých prefektur zbankrotovala.

Bez vlastní střechy nad hlavou je stále více než třicet tisíc obyvatel Fukušimské prefektury. Odtržení od domova, vykolejení z normálu a ztrátu možnosti obživy vlastníma rukama nesou velmi těžce. Mnoho z nich stále přežívá odkázána na pomoc státu a bez perspektivy rychlého řešení ve stísněných podmínkách nouzových kolonií, sestavených z prefabrikátových příbytků. V nich jsou soustředěny takřka výhradně straší osoby, jejichž rody, zabývající se především zemědělstvím a rybolovem, žily ve svých domovech po staletí. Japonská společnost je světově proslulá svou nízkou mobilitou - jen málo obyvatel je ochotno vzít rodinu a odstěhovat se třeba kvůli práci na druhý konce země, jak je to běžné třeba v Americe. Odhaduje se, že na přímé následky stresu, vyvolaného vykořeněním a dlouhodobým provizoriem, zemřelo více než 2300 lidí.

Do normálních kolejí se vrátil život pouze v části postižené oblasti. Vedle ní existují místa, kam je vstup z důvodu přetrvávající radioaktivní kontaminace dosud zakázán. Televize čas od času přináší záběry z míst, ze kterých ještě nebyly odklizeny trosky staveb či vraky aut a lodí. Předpokládá se, že o návratu do normálu bude možno hovořit po nějakých třiceti, čtyřiceti letech. Postup rekonstrukce je totiž logicky vázán na rychlost, s jakou se daří odmořovat další a další kousky zasaženého území. Revitalizaci Fukušimy navíc brání skutečnost, že řada mladých se již vrátit nechce a živobytí hledá jinde, zpravidla ve velkých městech jihozápadně od Fukušimy. I bez této rány je vylidňování a stárnutí venkova dlouhodobým japonským problémem.

Japonsko během své existence vstávalo doslova z popela mnohokrát. Pro jeho obyvatele proto platí dvojnásob více než kdekoliv jinde, že co je nezabije, to je posílí.