Zavítali jsme ještě na různá místa spjatá podle legend se životem Ježíše Krista. Nazaret, kde dospíval u Panny Marie a začal kázat. Tabghu, kde udělal první velký zázrak - nasytil pět tisíc lidí pěti bochníky chleba a dvěma rybami. Kapernaum, kde žil apoštol Petr a s ním i nějaký čas i Ježíš. Nicméně památky po těchto lidech a událostech dávno zanikly, zůstaly jenom v chatrném lidovém podání a právě na tomto základě vyrostly další chrámy.
Zato po křižácích zůstaly mohutné památky, zvláště na pobřeží Středozemního moře. Křesťanskému světu nevadilo, když Arabové dobyli roku 638 Jeruzalém, jeho nejdůležitější poutní místo, protože ti výpravy poutníků podporovali. Zato turecká okupace, která začala v roce 1078, byla zničující. Proto papežové horovali pro výpravy rytířů, kteří by dobyli všechna svatá místa. První křižácká výprava roku 1095 skončila katastrofou. Ani další nebyly příliš úspěšné, třebaže část palestinského území získaly. Až německý císař Friedrich II. vyjednal v roce 1228 obsazení Jeruzaléma. Arabové však nepřestávali útočit, měli početnější vojska a byli víceméně na svém území. Tyhle války opět pustošily zemi a rozvracely život.
Poslední baštou křižáků, kterou vyklidili roku 1291 a vydali Arabům, bylo přístavní město Akkon. Nejdřív jsme si prohlédli z jedné části hradeb jejich zbytky. Potom jsme se vypravili do pevnosti křižáků, prošli jsme i podzemní tajnou chodbou, která vyústila na nábřeží.
S křižáky jsme se také setkali v Cesarei. Toto starodávné římské město založil král Herodes těsně před narozením Ježíše. Mělo všechno, co Římané potřebovali k životu - chrám, divadlo, panovnický palác, přístaviště. Později se tam usadili křižáci, bylo to poslední místo v Palestině, které opouštěli.
Když jsme tam v neděli po obědě procházeli, vál od moře silný vítr. Přesto stála na divadelní scéně dívka zabalená od hlavy k patě a kouzelně zpívala. A na kamenných lavicích v ochozech seděli přikovaní diváci, kteří po každé písni nadšeně tleskali. Zatleskali jsme si také. Odcházeli jsme, celí zmrzlí, ale ona tam zůstávala a zpívala dál. Lepší zakončení našeho putování po zmučené Svaté zemi jsme si nemohli přát.

Loučení s kouzelnou zemí

V Tel Avivu na letiště Ben Guriona, nazvané podle prvního premiéra státu Izrael, jsme dorazili s půlhodinovým předstihem. Chvílemi jsme jeli v pomalé koloně s ostatními, Hava nakonec usoudila, že na prohlídku města nezbývá čas. Ostatně je to místo bez výraznějších památek.
Bezpečnostní kontrola nebyla ve srovnání s Prahou o mnoho tvrdší. Když jsme stáli v řadě, vybrala si mě jedna dívenka a vyptávala se, proč jsem přijel do Izraele, jak velká je naše skupina a kde všude jsme byli. Ostatní také jenom letmo zastavili - byli jsme turisté z Evropy, kteří nemohou mít nepřátelské úmysly. Jediný zádrhel spočíval v tom, že po kontrole našich zavazadel v rentgenu jsme všichni, kteří jsme si od našeho řidiče koupili brožuru Ve šlépějích Ježíše, museli ještě rozbalit příslušný kufr. Když jsme viděli u naší české průvodkyně, jak šátrá po téhle brožuře, bylo nám jasno. Ale důvod jsme neznali. Teprve v Praze mi jeden odborník řekl, že by se tahle knížečka, která má pokovený obal, mohla v rentgenu jevit jako plastická trhavina.
Jakmile jsem přišel na řadu, otevřel jsem kufřík a řekl Izraelci, že brožura, kterou hledá, je vespod. Sáhl tam, vytáhl ji, ostatní papíry ho nezajímaly, prolistoval ji, zasmál se a tím to skončilo. Ještě se chtěl podívat do příruční tašky, ale když viděl drobné papíry, zeptal se, jestli je vezu z Prahy, a pak se rozloučil. Odbavení u přepážky El Al už proběhlo rychle.
Trochu jsem se zdržel u bezpečnostního rámu. Oznámil jsem, že mám kardiostimulátor, a službukonající dívenka musela sehnat šéfku. Ta přišla, mrkla se na mé papíry a na mne a dala pokyn, abych prošel mimo - žádné prohlížení.
Let proběhl bez závad. Domů jsme přiletěli o půl jedné v noci.
Byl jsem rád, že jsem si mohl týden prohlížet Svatou zemi, Svatou zemi zuboženou věčnými válkami. Obdivoval jsem izraelskou infrastrukturu, silnice, hotely, památky… Třebaže je stát v permanentní válce od svého vzniku, nějaké stopy války či terorismu jsem nezahlédl. Jistě, stojí to hodně úsilí a peněz - Izrael podporují bohatí američtí Židé, rovněž Spojené státy, pro něž to je nepotopitelná letadlová loď.
Snad denně jsem myslel na babičku Pacnerovou, která nás opustila na jaře 1963. V Jeruzalémě, Betlémě a v Nazaretě by byla šťastná - za komunismu sem nesměla.
Možná to bude znít nadneseně. Ale já jsem se opravdu chtěl dotknout kořenů naší křesťansko-židovské civilizace. Chtěl jsem pocítit, jak vypadá země, která nám dala základy našich morálních zásad - desatero přikázání, Otčenáš. Snad se mi to podařilo. Pochopil jsem i mnohé další, byť to bylo kruté - mír do téhle části světa hned tak nepřijde, pokud vůbec někdy přijde. I když si to tam většina lidí bez ohledu na víru přeje.

3.3.2007

Konec