21.3.2023 | Svátek má Radek


IZRAEL: Krach Palestinské samosprávy

6.3.2023

„Palestinci si zaslouží vlastní stát“. Takové tvrzení ostatně explicitně vyslovovaly a vyslovují státy EU a americké administrativy po mnoho let, od George W. Bushe po Baracka Obamu a Joe Bidena, všichni tito aktéři tuto ideu začlenili do svých „vizí“ pro Blízký východ.

Několik pro-izraelských odborníků se v minulosti snažilo zpochybnit všeobecně přijímané tvrzení, že „Palestinci si skutečně zaslouží vlastní stát“. Někteří z nich, jako například americko-izraelská autorka, novinářka a dramatička Naomi Ragen, varovali před povahou takového státu - bez jakéhokoli náznaku práva a pořádku a řádného soudního procesu, tolerance náboženské rozmanitosti, práva na politický disent, svobody projevu nebo ohledu na postavení žen. Jiní, jako například bývalý ministr izraelské vlády Natan Sharansky, tvrdí, že palestinská státnost by měla být podmíněna vznikem palestinské demokratizace.

Námitky tohoto typu bohužel navzdory faktické správnosti a morální platnosti nemohou sloužit jako závazné politické kritérium pro získání státní nezávislosti.

Koneckonců, kdyby tolerantní pluralitní polis, v níž by kvetl právní stát a občanská rovnost, byla sinekurou pro uznání národní suverenity, muselo by být takové uznání odepřeno celé řadě států po celém světě - od autoritářských monarchií přes vojenské diktatury až po tyranské teokracie. Mnohé státy mezinárodního systému a Blízkého východu by se na toto uznání skutečně nehodily - včetně několika států, které Izrael uznává jako státy s významnou úlohou v regionu, jako je Saúdská Arábie a Jordánsko, kde panovníci nejsou vůbec voleni, a Egypt, kde jsou volby sotva svobodné a spravedlivé.

Přijetí těchto postojů by znamenalo požadovat od tzv. Palestinců kritéria národní nezávislosti, která se nepožadují od žádného jiného národa. Kromě toho, navrhují zastánci demokratické vlády jako předpokladu národní suverenity skutečně, že by Izrael mohl přijmout palestinskou státnost, pokud by její vláda byla demokratická, ale v důsledku změny režimu by tento souhlas odvolal?

Pokud je ovšem na druhé straně kritériem pro posouzení, zda si kterýkoliv lid státnost skutečně zaslouží, úspěch v dosažení státnosti, pak je zřejmé, že neúspěch tzv. Palestinců je nepopiratelně ohromující.

Ve skutečnosti je možné tvrdit, že v historii národních hnutí za nezávislost po druhé světové válce nemělo žádné z nich tak příznivé podmínky pro úspěch, a přesto dosáhlo tak žalostně mizerných výsledků, jako hnutí tzv. Palestinců. Zastánci palestinské státnosti proto musí být nuceni odpovědět na jednoduchou, ale ožehavou otázku: Proč se to dosud nepodařilo?

Vždyť jako údajné „národně osvobozenecké“ hnutí měli tzv. Palestinci nesmírně příznivé podmínky: Tzv. Palestinci měli po desetiletí bezvýhradnou podporu a záštitu Sovětského svazu, jedné ze dvou světových velmocí po druhé světové válce;
Téměř všeobecná mezinárodní podpora jejich tvrzení;
Velmi příznivé zpravodajství v téměř všech hlavních mezinárodních médiích;
Masivní finanční podpora, díky níž jsou tzv. Palestinci největšími příjemci mezinárodní pomoci na obyvatele na světě.

Od počátku 90. let téměř dvě desetiletí velmi vstřícné izraelské administrativy, která nejen uznávala, ale často se dokonce ztotožňovala s jejich nároky na státnost.

Navzdory těmto velmi příznivým okolnostem však tzv. Palestinci nebyli naprosto schopni vytvořit jakýkoli náznak udržitelné produktivní společnosti.

Právě naopak! Palestinské vedení neudělalo nic jiného, než že zavedlo represivní a regresivní režim, který nepřinesl nic jiného než drancování palestinského lidu a mrhání obrovskými zdroji poskytnutými dárcovskými zeměmi.

Je tedy zřejmé, že čtvrtstoletí po dohodách z Osla tzv. Palestinci ukázali světu, že to prostě „nedokážou“.

Vše, co se jim podařilo vytvořit, se ukázalo jako slabé a nefunkční, od zkorumpované kleptokracie pod vedením Fatahu až po tyranskou teokracii pod vedením Hamásu. Palestinský stát má možná jedinečné, i když pochybné vyznamenání, že získal status „zkrachovalého státu“ dříve, než byl skutečně založen.

Takže dnes, desítky let poté, co se jiným národně osvobozeneckým hnutím v Africe a Asii podařilo s mnohem menší finanční a politickou podporou svrhnout mocné říše, tzv. Palestinci s veškerou vahou muslimského světa a jeho obrovským ropným bohatstvím za zády nedokázali vybojovat nezávislost na malém mikrostátu, Izraeli - nejen když se proti takové nezávislosti stavěl, ale dokonce ani když se proti ní nestavěl!

Je tedy zřejmé, že nastal čas, aby mezinárodní společenství uznalo, že tzv. Palestinci spíše než soudržnou národní entitu tvoří amorfní amalgám klanů, gangů a band, jejichž hlavní snahou není vytvořit stát pro vlastní národ, ale zničit stát jiného národa – Židů.

Proto nastal čas vyřadit otázku palestinské státnosti z mezinárodní agendy, neboť sami tzv. Palestinci prokázali, že jsou zjevně neschopni takové státnosti dosáhnout nebo ji udržet.

Nastal čas zpochybnit zásady konvenční moudrosti, která bezvýhradně tvrdí, že „Palestinci si zaslouží vlastní stát“ - nikoliv kvůli námitkám vzneseným odpůrci takového státu, ale proto, že tzv. Palestinci sami ve zkoušce dějin selhali - a to velmi výrazně. Po čtvrtstoletí se tzv. Palestincům podařilo vytvořit pouze zkorumpovanou kleptokracii pod vedením Fatahu a tyranskou teokracii pod vedením Hamasu.