Nový náčelník generálního štábu, generálporučík Gadi Eizenkot, ve středu 22/4 řekl, že všichni občané státu mají povinnost vzpomínat na padlé a uchovávat je ve své paměti. Stejně tak přispívat k budoucnosti země.

Eizenkot je šéfem štábu Obranného vojska Izraele – a hovořil tedy o občanech Státu Izrael. Dovolil bych si jeho slova rozšířit i na přátele Izraele všude ve světě:také my máme morální povinnost vzpomínat na izraelské padlé a přispívat k šíření dobrého jména moderní židovské republiky. I kdyby to mělo být pouze v našem okolí.

Kdo je skutečným přítelem Izraele, nemůže to cítit a vnímat jinak.

Generál Eizenkot hovořil u příležitostí středečního státního svátku Jom Hazikaron – Dne vzpomínek. Ten má v Izraeli své specifikum. Vzpomíná se na vojáky, kteří položili životy v boji za vznik a svobodu Izraele. Současně ale také na civilní oběti všech teroristických útoků. V zemi, která čelí teroristické hrozbě víc než jiné demokratické státy, ani jinak nelze. Všichni, kdo v Izraeli zaplatili daň nejvyšší jsou hodni nejvyšší úcty.

Po Dni vzpomínek následuje ve čtvrtek 23/4 Jom Haacmaut – Den nezávislosti. Výroční den, v němž je oslavováno zrození moderního Izraele. Před šedesáti sedmi lety (podle židovského kalendáře) vyhlásil David Ben Gurion v Tel Avivu Stát Izrael. Byl to jeden z klíčových okamžiků v celých dějinách židovského lidu, mající neskonale větší význam než například 28. říjen 1918 pro Čechy a Slováky. Z mnoha důvodů – zde uvedu dva.

Bylo to tři roky po děsivé zkušenosti holocaustu, takříkajíc pekelným záměrům lidských ďáblů navzdory. Kromě toho: naposledy měli Židé svůj nezávislý státní útvar v období prvního a druhého století před naším letopočtem.

Zrození nezávislého Izraele po dvou tisíciletích je právem považováno za zázrak.

Otázka pro historiky. Kolik podobných příkladů můžeme uvést? Že by národ, který měl vlastní stát ve strarověku, získal nezávislost v moderní éře novověku?

Na izraelské Deklaraci nezávislosti, která je vzhledem k výše uvedenému sama o sobě mimořádně působivým dokumentem, mě osobně nejvíc zaujala tato krátká pasáž:

Podáváme všem sousedním státům a jejich národům ruku s nabídkou míru a dobrého sousedství a apelujeme na ně, aby vytvořily pouta spolupráce a vzájemné pomoci se suverénním židovským národem usazeným ve své vlastní zemi. Stát Izrael je připraven podílet se na společnému úsilí o rozvoj celého Středního východu.

Tato podaná ruka byla bez výjimky všemi arabskými sousedy Izraele hned první den odmítnuta. Arabové místo cesty míru zvolili okamžitě po zrození nového státu cestu války – proto a pouze proto arabsko-izraelský konflikt neskončil a ve vztazích mezi Židy a Araby dodnes nepanuje trvalý mír.