Co se Hitlerových šancí na útěk týká, zajímavá je ročníková práce Jaromíra Nešvary, kterému s ní (jen málo) pomohl jeho otec Petr. Sice se práce především snaží vyvrátit, že Hitlerovi oddaný bijec Otto Skorzeny se jakkoli podílel na masakru v obcích Ploština a Prlov, ale aby toho nebylo málo, zvíme, že to s útěkem není vyloučené. Ale zatímco Ludvík Souček kdys psal o vyčkávající ponorce, tato teorie staví na opačném směru úniku - do Alp i do Afriky.

Co Otto Skorzeny skutečně dělal a na co čekal poslední roky války? Nevymyslil snad právě on, jak útěk do Argentiny kamuflovat? Zohledníme-li tehdejší „vyhazovat“ Hermanna Göringa z Hitlerova horského sídla a četná letadla, s možností padouchova úletu do Jižní Ameriky se můžeme i smířit. Byť to, ano, působí… právě jako úlet.

Nebo ne? 30. 4. 1945, 15.15: Marta Goebbelsová je Hitlerem vyhozena, když prosila, aby ujel do Alpské pevnosti. 15.30: Výstřel ze zavřené místnosti, odkud je přímý východ ven. Uplyne deset minut. 15.40: Vstupují Bormann a - Hitlerovi zcela oddaný - komorník Linge. Hitler a Braunová, jsou-li to oni, jsou baleni do předem připravených koberců a neseni na dvůr za kancléřství. Je tu 180 litrů benzínů, těla jsou spálena. V 18.00 vyjde esesman Lindloff s rýčem. Hle, mrtví navíc byli roztrháni granátem. Pohřbí je do kráteru. Po týdnu těla najdou Rusové a předají je rozvědce. Identifikaci chrupu však provádí Hugo Blaschke, Hitlerovi oddaný lékař, a jeho asistentka Heusermannová.

Nemělo by ovšem smysl mizet do Argentiny, kdyby čelist a tělo nebyly podvrženy. S nimi zubní karta. Došlo-li k tomu, kdo mohl stát v pozadí? Pouze Otto Skorzeny plus Heinrich Müller, navždy postrádaný šéf gestapa. Müller měl přístup k tisícům vězňů a nebyl pro něj problém selektovat přibližné dvojníky Evy a Adolfa, protože úplní dvojníci potřeba nebyli. Nutno ovšem objevit i takového, co měl v ústech podobné množství můstků jako Vůdce. Detaily z nitra úst ale stejně znal jen Blaschke a přepsání (nijak staré) zubní karty bylo pro něj maličkostí. Novodobá forenzní analýza sice dospěla k závěru, že jde o chrup vegetariána, ale živilo gestapo vězně bifteky?

Již 26. dubna ráno přistálo pár kroků od bunkru letadlo Fieseler-Storch s Hitlerem povolanými letci von Greimem a Hannou Reitschovou (fanatickou nacistkou). Letěli z centrálního letiště „letky 200“, od štábu a velení perutě, a Hitler jmenoval von Greima vrchním velitelem letectva. Protože byl telegraf funkční, není pravděpodobné, že ho volal jen proto. Potřeboval pilota, ale von Greim přiletěl raněn do nohy. Navíc bylo poškozeno letadlo.

Už 26. 4. Hitler povolal telegramem (formulář existuje) další dvě letadla z jednoho z posledních letišť Luftwaffe v Rechlinu. Obě přistála den poté v zoo, kde upravili plochu. První dosedl třímotorový Ju 52, nato svižné Arado 96. Raněný von Greim a dáma tímto Aradem odletěli 28. 4., ale Hitler si zřejmě vyhradil zastaralý, zato spolehlivý Junkers.

Kdyby s válkou zmizel jeho osobní pilot Bauer, bylo by to nápadné. Obdaroval ho tedy obrazem a nechal jít. Bauera polapí Rusové a mají chvíli pocit, že už ptáček z bunkru neuletí. Omyl. V záloze je pilot Beetz, zarytý, fanatický nacista. Navíc jsou na letišti Tempelhof soustředěna letadla tajné perutě 200 (Kampfgeschwader 200) vedené Wernerem „Vinnetou“ Baumbachem. Jsou tu i piloti Lufthansy obeznámení se zámořskými trasami a letišti. Jedná se hned o několik desítek dálkových letadel s přídavnými nádržemi, zásobami na půl roku, mapami tras do Španělska, Ameriky, na tichomořské ostrovy.

V bunkru přitom zůstalo jen pár lidí a zubař i Käthe Heusermannová mezi nimi. Hm. Nechává si snad zubaře muž odhodlaný k sebevraždě? A dokonce jeho asistentku? Tak či onak, Blaschke se nakonec dostal do Salzburgu, byl zajat Američany a vypovídal. Hausermannová zůstala v bunkru až do 1. května, aby se vydala na cestu s Martinem Bormannem, Hitlerovým osobním řidičem Kempkem a mj. i pilotem Beetzem. Ale ten je raněn na Weidendammerském mostě ve stejné chvíli jako Martin Bormann. Zůstane v péči Heusermannové. Umírá.

Už třeba Ludvík Souček svého času předpokládal, že Hitler a Braunová mohli letěl do Flensburgu za admirálem Dönitzem a putovat do Argentiny ponorkou. Ale vzhledem k početným posádkám ponorek by někdo později mluvil. Pravděpodobnější se zdá, že Hitler zmizel do Alp: za Skorzenym. S ponorkou taky počítal, ale mohla vézt jen materiál, sloužit k odlákání pozornosti.

Hitler měl i na konci války k dispozici celou letku: od maličkého „čápa“ Fieseler-Storcha po zmiňovaný Junkers - pro padesát lidí, s přetlakovou kabinou. K útěku mohlo původně být počítáno s Fieseler-Storchem pro tři osoby, a právě tím typem letěli Otto Skorzeny (110 kg) a pilot, když zachránili Mussoliniho z Gran Sassa. Tento stroj uměl startovat i přistávat z minimální dráhy, ale byl pomalý, s krátkým doletem. Byl riziko. Mezi Berlínem a Rosenheimem, kde čekal Skorzeny, je 600 kilometrů a museli by tankovat.

Když řeknete Junkers, znalci se vybaví trojmotorový Ju-52, symbol značky. Jde ale o nejméně vhodné letadlo k úniku z obklíčeného města. Sice unese dvacet mužů, ale „plouží se“ tempem něco přes 200 km/h. Lepší je Ju-88, bombardér pro čtyři lidi s rychlostí 615 km/h. Spojenecké stíhačky sice létaly sedmistovkou, ale museli jim přece nejdřív nahlásit cíl. Než by vystoupaly do nutné výšky, byl Junkers v tahu. Kabinu měl z pancéřového skla a v noci na 1. května poslal Bormann prostřednictvím Goebbelse vyjednávat generála Krebse: bylo dohodnuto zastavení palby. Vládla tma, stoupal jen dým. Zataženo. Vyloučeno není, že právě tehdy se v Berlíně vynořilo Ju-88 poslané Skorzenym. Naložilo Hitlera a ráno byli v Rosenheimu. Skorzenyho muži letoun zamaskovali, Hitler došel k úkrytu. Zde čekal Müllerův zástupce a jeho sekretářka. Většina Skorzenyho mužů ale nic nevěděla; byli sto kilometrů odtud v Radstadtu, u vlaku, kde proběhla den předtím tryzna za Hitlera.

Ten je mrtev, a přece v Alpách. Potřebuje se dostat do Argentiny. K tomu bylo už v březnu Skorzenym vybráno další letadlo.

Nejlepší sice byl Ju-390 s doletem 9700 km, ale existoval jen ve dvou prototypech. I zmizení jednoho se nedalo utajit, ale strojů s doletem přes 6000 čekalo víc; druhý nejvhodnější byl Ju-290 s doletem přes sedm tisíc. Bylo jich vyrobeno 65 a spíš se dalo předpokládat, že minimálně jeden se „ztratil při misi“. Skorzeny měl i několik ukořistěných letounů B-17 a B-25 a už roku 1944 nacisté v Západní Sahaře postavili tři letiště, na nichž mohly přistát i nejtěžší, dálkové stroje. Američané sice plochy odhalili, ale dalo se předpokládat, že zjara 1945 tam nebudou posádky. Z Alp do západního cípu Afriky je to 7000 km, odsud do Buenos Aires dalších 7000. Odlehčený Ju-290 to mohl „dát“, jen musel na Sahaře načerpat benzín. Dalo se to zařídit. Do poloviny dubna byla v provozu civilní linka mezi Německem a Španělskem a agent s kufrem peněz tu mohl letět. Koncem války se falšovaly anglické libry a dolary. Zásoby bankovek končily u Skorzenyho. Ve spřáteleném Španělsku mohl zajistit dost. Spojení do Afriky šlo koupit. Vize nočního letu v čase, kdy státy Švýcarsko a Francie neměly radary, je reálná. Obdobné akce měli Němci za sebou. Třeba let z Vídně do iráckého Mosulu 27. listopadu 1944: letěli nonstop, proběhl výsadek a vrátili se s mezipřistáním a dotankováním na Rhodu.

Jedna ze základen „letky 200“ byla v Horschingu u Lince a velel jí kapitán Braun. K dispozici měl minimálně jeden Ju-290. Našel se záznam z 30. 4., dle něhož měl v ten den dopravit do Barcelony jistou skupinu. U toho poučení, že vojáci podléhají zákonům a jsou vázáni přísným mlčením, bude-li letoun ve Španělsku „odprodán“. Pro Brauna měl rozkaz i účinnost ochranného dopisu. Bránil před podniknutím jiné akce tímto letadlem. Braun se v Hradci Králové setkal s von Greimem a ukázal mu dopis. Řekl: „Ale skupina nedorazila.“ A von Greim mu umožnil odletět do Španělska. Snad připojil tajné rozkazy. Skupina nedostavivších se, „uvízlých“ důstojníků mohla být krycí pohádkou. Mezi 8. a 20. 5. tak snad odletělo velké letadlo s několika pasažéry - do Západní Sahary. Možná přes Španělsko, možná přes bližší saharské letiště. Pak… Nelze vyloučit ani dotankování v Brazílii. V Argentině jsou očekáváni, hotovost mají v bankovkách a od roku 1948 začíná Skorzeny sám i přes prostředníka dovážet další peníze. Otevřou se taky kanály ODESSY, do Argentiny plyne proud esesmanů. Od roku 1954 má Skorzeny k dispozici banku a transfery se zjednoduší. Technicky tedy byl Hitlerův útěk reálný, ale slabým místem je, že i při maximální konspiraci by o něm vědělo víc lidí. Do Argentiny by prchli taky Eva Braunová, šéf gestapa Heinrich Müller, jeho pobočník a sekretářka, pilot… O všem věděl i Martin Bormann, ale navzdory legendě bylo později v Německu identifikováno jeho tělo.

Byli taky ti, co by asistovali při nasazení dvojníků. Komorník Linge i Hitlerův osobní strážce Otto Günsche. Dále von Greim, Reitschová, Baumbach, Braun, Blaschke a Käthe Heusermannová.

Tak či onak, v dubnu 1945 vedl Otto Skorzeny tajnou misi „přes Protektorát“ jištěnou zlatem a valutami. V Rakousku vše ukryl a financoval útěky nacistů do Jižní Ameriky. Systém jistil také organizačně. Možnost, že realizoval i útěk z bunkru a transport Vůdce do Argentiny není dost pravděpodobná, ale realizovat ji nebylo nereálné.

Jedním z pramenů k textu je gymnaziální ročníková práce Petra Nešvary, která kompiluje fakta z více věrohodných zdrojů.