Ani studená, ani horká válka, ale určení mantinelů

Raketový útok na Sýrii, přesněji na jedno vojenské letiště, získává přídomek bezprecedentní. Vždyť za Baracka Obamy útočili Američané jen na pozice Islámského státu. Donald Trump ukázal jiný kalibr, ať už ho vedl vztek za použití chemických zbraní, či kalkul. Jisté je, že nařídil vojenský útok a přitom se zachoval racionálně: předem informoval Rusy (asi též Izraelce), aby předešel nedorozuměním.

Přitom od Trumpa se čekal opak. Měl si rozumět s Putinovým Ruskem i Asadovou Sýrií, a teď tohle. Moskvě nezbývá než hrát roli, která tak připomíná studenou válku: dvě velmoci spolu soupeří, ne přímo, ale na proxy bojištích, kde každá podporuje „ty své“. A stane-li se průšvih, Moskva protestuje kvůli porušení mezinárodního práva a obrací se na Radu bezpečnosti OSN. Leckdo tu nachází černý humor. Třeba v tom, že porušení mezinárodního práva odsuzuje stát, který před třemi lety anektoval Krym. Ale klasická studená válka to není.

V ní by užití chemických zbraní prošlo bez následků. Třeba jako Saddámu Husajnovi, když v 80. letech zabíjel plynem irácké Kurdy a íránské vojáky. Ale právě proto, že vedl válku s arcilotry z Teheránu a působila zásada „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, nestalo se nic. Teď se stalo. Trumpova Amerika ukázala, že překročení „červené čáry“ bere vážněji než Amerika Obamova. Ale to neznamená, že míří k válce horké.

Ta by měla v Sýrii smysl jen tehdy, kdyby tam existovala věrohodná mocenská alternativa vůči Asadovi. Kdyby tam byla zřetelná opozice a měla svou tvář – lídra schopného přesvědčit svět, že není druhým Džalábím (Iráčanem, jenž pomohl Ameriku zatáhnout do války proti Saddámovi v roce 2003). Dokud tato varianta ve hře není, je vojenská účast v Sýrii jen gestem. Gestem, jež ukazuje, že Amerika sice nevidí svou prioritu ve svržení Asada, ale že mu stanoví jisté mantinely.

Připomíná to doktrínu Izraele z 90. let: budeme potírat palestinský terorismus, jako by neexistovalo jednání o míru, a budeme jednat s Palestinci, jako by neexistoval terorismus. I Amerika může sázet na jednání s Asadem, ale při použití chemických zbraní dělat, jako by žádné jednání nebylo. Izrael je schopen dohody s Moskvou o vzájemné toleranci v Sýrii. Proto útočí jen tam, kde cítí ohrožení. Na zbrojní konvoje Hizballáhu. Či na jaderný reaktor, který zničil před deseti lety. To jsou jeho mantinely. Jak ukázal včerejší útok raketami, i Amerika má své mantinely a dovede je hájit.

LN, 8.4.2017