Frankova exhumace není důvodem k triumfalismu

Je těžké být fanouškem Franciska Franka. Španělský „caudillo“ patřil už zjevem do stejné kategorie diktátorů jako chilský Pinochet, polský Jaruzelski nebo řečtí „černí plukovníci“. A následují horší věci: Frankem zahájené povstání, jež vedlo k občanské válce, která vedla k půlmilionu mrtvých, k ukrutnostem falangy i radikální levice a též k nasazení německých i sovětských zbraní. Může rozumný člověk hájit místo Frankova posledního odpočinku? A přece se spor o jeho exhumaci vyhrotil až 43 let po jeho smrti. Proč až teď?

Odpověď dá výraz „tlustá čára za minulostí“. Dost se užívá v postkomunistických zemích, které nedokázaly soudit strůjce střelby u berlínské zdi i na Šumavě, estébáky ničící životy jiných a podobné typy. Ale původ má ve Španělsku po Frankově smrti. S „tlustou čárou“ vyrukoval král Juan Carlos, aby sdělil, že na obou stranách občanské války i poté za Frankova režimu se s něčím neblahým zapletlo tolik lidí, že bude lépe to neřešit. Jak vidíme, tento koncept tlusté čáry nevydržel ani dvě generace. Ale pro nás je důležitější něco jiného.

Za prvé. Kroťme přímé paralely mezi postfrankovským Španělskem a postkomunistickou Evropou, natož mezi Juanem Carlosem a Václavem Havlem. Španělsko těžilo z výhod monarchie a dědičné dynastie. Připravený Juan Carlos prostě nastoupil na trůn, aniž by se musel – tak jako Havel – handrkovat s režimními představiteli typu Mariána Čalfy.

Za druhé. Frankovo Španělsko patřilo k zemím, kde režim nepadl revolucí či implozí, ale po smrti vůdce junty (v Polsku a Chile po odstoupení). I proto Adam Michnik napsal proslulý text Netrestat kata, v němž říká: Diktátorům, kteří dobrovolně předali moc, patří odpuštění politických hříchů. Ta rezignace stojí za společenský smír. A když už jednou přistoupíme na dohodu o amnestii, nelze ji měnit.

To vše stojí za úvahu. I za odpor k triumfalistickému odstraňování Frankových ostatků z památníku Údolí padlých. Myšleno padlých falangistů i republikánů.

LN, 14.9.2018