I západní tvůrci dokážou vystihnout normalizaci

Skandinávský thriller je ustálený termín. Ale norský seriál Okupace (od 7. ledna na ČT2) z ustálenosti vybočuje. Vyvolává emoce kulturní, společenské i politické. Je-li cílem kultury provokovat k zamyšlení, jde o kulturní počin par excellence.

Linie děje je prostá. Norsko pod vládou ekologistů přestane těžit fosilní paliva. Amerika je již energeticky soběstačná a zároveň mimo NATO, takže si nad Evropou myje ruce. V této situaci se Evropská unie domluví s Moskvou, aby Norsko přivedla k rozumu, a Rusové provedou hybridní akci. Divák sleduje okupaci, aniž by spatřil jediného okupačního vojáka, jediný okupační tank. Vidí jen vrtulníky s muži bez insignií, zato s podivnou legitimitou, kterou – jak sami zdůrazňují – jim dává dohoda EU s Ruskem. Je to okupace, ale jádro děje se věnuje spíše jejímu podvolení. Jako by někdo natočil seriál o vojenském potlačení pražského jara Sověty, ale místo na srpen 1968 se soustředil spíše na vývoj v roce 1969.

Puntičkář by asi kritizoval leccos (třeba: to má Norsko tak špatné radary, že nezachytí cizí vrtulníky?). Leckdo se také může cítit uražen. Ekologisté pasovaní na umanutce. EU pasovaná do role arogantní síly, ocitne-li se v energetické tísni (výzva „zavolejte kancléřce“ nenechá na pochybách, kdo tu rozhoduje). Rusko pasované na agresivní velmoc (však se po norské premiéře ozval ruský velvyslanec v Oslu). Ale i když vám cokoliv z toho přijde přepjaté, přinejmenším v jedné věci se tvůrci seriálu dokonale trefili do černého.

Skandinávci bývají považováni za zhýčkané Zápaďany neschopné empatie k Východu. Lidé u nás, kteří jako malí zažili ruskou okupaci a pamatují si tehdejší emoce (například autor těchto řádků), bývají přesvědčeni, že autentická zkušenost je nepřenosná, a do společností Západu už vůbec ne. Tvůrci seriálu Okupace dokázali, že to neplatí, a budiž jim za to dík.

Ukázali okupaci, která si vynucuje společenské podvolení, ne kapitulaci armády. Ale právě to přece máme znát z vlastní historické zkušenosti. Měli bychom se sami slyšet ve výrocích typu „proto jsme kývli na ruskou pomoc“, „používat slova okupace a okupant je scestné“ nebo „odstoupím, až se Rusové stáhnou“. Komu to vše přesto připadá jako přebujelá představivost, ba dezinformace, měl by si sám odpovědět na otázku: Byly snad dezinformací zprávy o hybridní okupaci Krymu před třemi lety?

LN, 9.1.2017