Německo mezi tavicím kelímkem a politikou identit

Šíří se v Německu rasismus? Ta otázka zní divně. Žádný jiný evropský stát neudělal víc pro to, aby se zbavil nálepek rasismu a vlastní minulosti. Právě v Německu sílí odpor ke zdůrazňování vlastního národa. Rozpustit ho v pestré škále příchozích, ten cíl má smést i pouhé podezření na rasismus. Proto mluvil prezident Gauck o světlém a temném Německu. Proto kancléřka Merkelová nehovoří o etnických Němcích, ale „o těch, kteří jsou tu už déle“. Proto se fotbalové reprezentaci neříká německý tým, ale jen „manšaft“. Bylo to vše nadarmo? Kampaň MeTwo, která se rozjela po odchodu Mesuta Özila z „manšaftu“, jako by dokládala, že ano. Jenže...

MeTwo se inspiruje americkým MeToo, ale místo „já také“ (rozuměj „i já jsem zažila sexuální útok“) hovoří o dvojí identitě (rozuměj německo-turecké či německo-arabské). Dotyční – a to i na uznávaných postech – si stěžují na urážky. A shodují se v tom, že Německo bohužel ještě není „tavicím kotlem“ jako Amerika. Tady se ale dostáváme k důležitému háčku.

Za prvé: tavicí kelímek neznamená, že přistěhovalecká společnost funguje bez společné identity a politické kultury. Ale když se s takovou úvahou před lety vyrukovalo v Německu, bylo řečeno, že „vůdčí kultura“ (Leitkultur) je čímsi reakčním, ba fašounským a že se zavádět nebude. Společnost se tedy spíše atomizuje podle skupinových identit.

Za druhé: právě politika identit, pilíř pokrokové levice, pokládá model tavicího kelímku za agresivní (tzv. mikroagrese), ponižující a bělošsky nadřazený. Když kvestorka Kalifornské univerzity Janet Napolitanová ilustrovala nepřijatelná slovní spojení, uvedla příklady „Amerika je zemí příležitosti“, „Tento džob má získat ten nejkvalifikovanější“ a „Amerika je tavicí kelímek“. To vše prý může urazit něčí skupinovou identitu – třeba rasovou, náboženskou či genderovou.

Co s tím? Přistoupit na model tavicího kelímku a společné politické kultury (Leitkultur)? Nebo rozvíjet politiku identit a tím společnost dále atomizovat?

LN, 31.7.2018